Blížící se třicáté výročí listopadových událostí si viditelně zprivatizovali ti, co pravidelně prohrávají ve volbách, a tak si potřebují 17. listopadu plivnout na jejich vítěze. Spolek Milion chvilek, který o den dříve chystá demonstraci, nechal několik umělců natočit videoklip, jenž nevybíravě útočí na prezidenta Zemana a premiéra Babiše. Mikuláš Kroupa z jakéhosi sdružení Post Bellum nazývá oba politiky zbabělci za to, že ten den neplánují veřejně vystoupit. Jeho spolek prý chystá na Národní třídu projekce se vzpomínkami pamětníků, které budou ohromující. Jen připomenu, že jde o syna zkrachovalého polistopadového politika Daniela Kroupy, který „ohromujícím“ způsobem přivedl jako předseda ODA tuto stranu do propadliště dějin a nyní nešetří jedovatými slinami na adresu Miloše Zemana, který na rozdíl od něj v politice uspěl. O co v panující atmosféře při letošních oslavách půjde, o připomenutí tehdejších událostí, nebo honění si trika těch, kteří s nimi neměli nebo kvůli věku ani nemohli mít nic společného?
Jsem přímým účastníkem, ale zdá se mi, že interpretace historie je specifická v tom, co se zamlčí, a naopak co se zdůrazní. Navíc to, co se řekne, se možná stalo, a možná ani nestalo, protože to obvykle interpretují ti lidé, kteří to buď zažili v dětském věku, nebo vůbec nezažili. Teď máme poprvé generaci těch, jejichž rodiče a prarodiče jsou posledními, co v Česku zakusili společenské otřesy. Všichni, co studují na vysokých školách, se narodili po 17. listopadu. Musíme si také připustit, že mezilidské vztahy před 17. listopadem byly o trochu lepší, protože byly upevňovány právě společnou touhou po svobodě. Základní paradox 17. listopadu tkví v tom, že většina společnosti sice věděla, čeho se chce zbavit, ale nevěděla a nedokázala si představit, co bude dál v nastupujícím reálném kapitalismu. Nečekali podvody v převodech majetku zahraničním vlastníkům, neměli zdání o korupci a o nastupujících exekucích. Toho se chopila relativně malá skupina disidentů, která se dohodla s komunisty o převzetí moci, aniž by na to byla připravená.
Fotogalerie: - Podvečer 17. listopadu
Dnes máme dokonce ústavně zakotvený princip, že lidé jsou svobodní a že jsou si rovni v důstojnosti i v právech. Dosáhli jsme politický pluralismus, nezávislou justici, svobodné školství a i nevídanou životní úroveň. Můžeme se svobodně rozhodnout pro zastaralý marxismus nebo novodobý environmentalismus, zúčastňovat se boje proti globálnímu imperialismu nebo svádět bitvu s klimatickými změnami a opět máme mezi sebou ideologicky zapálené jedince, kteří chtějí přebudovávat svět. Vývoj prošel přes řadu politických stran, už dnes neexistujících ODA, US (kde i já se zúčastnil na DEU), kde se objevila plejáda „ztracenců“. Ukázalo se, že ohrožujeme sami sebe a geopolitické prostředí tomu přispívá. Objevil se jakýsi hybridní třídní boj, společnost se rozdělila sociálně, ideologicky i morálně hledaje svého nepřítele, což se koncentruje kolem dvou vůdčích osobností. Nic překvapujícího, civilizace se vyvíjí ve spirálách, situace se opakují jen v jiném modu, a je to jen a jen na nás lidech, jak to „ukočírujeme“. Možná stojí za zmínku vtipný citát britského poslance Grega Handa „kdo nemá místo u stolu, bývá brzy na jídelním lístku“.
Fotogalerie: - Státní vyznamenání od prezidenta
Scenárista a herec Zdeněk Svěrák v rozhovoru pro Deník N uvedl, že by ho před třiceti lety nenapadlo, že nás stihne taková pohroma, jakou dnes prožíváme. Demokratické instituce podle něj nefungují a technologie se zneužívají k matení myslí milionů lidí, což se děje především díky Putinově úspěšné kybernetické válce. Naději vkládá do studentů a mladých lidí. Zažíváme třicet let od „sametu“ skutečně pohromu? A zachrání to mladí? Jak?
Zdeňka Svěráka mám rád, je to můj soused v knize o osobnostech Prahy 5, založil vtipnou cimrmanologii a je dobrý společník i herec, který by skvěle obstál i v roli našeho prezidenta. Jeho názory, jako mého věkového souputníka, jsou pro mě jiného druhu. Před více než třiceti lety hrály pro podstatnou část obyvatelstva významnou roli sociální jistoty, plná zaměstnanost, i když umělá, fungující systém jeslí a mateřských škol, dobrá úroveň bezplatného zdravotnictví, obdivuhodné kulturní prostředí často psané mezi řádky – viz výše zmíněný Cimrman. Byla větší bezpečnost na ulicích, vyšší autorita učitelů a hlavně společný nepřítel – bolševik. Nástupem vytoužené svobody nastal zlom téměř ve všem, v ekonomice, ale taky v civilizačním pokroku, přinášejícím nejen nejistotu spojenou s přemírou nezávislosti, ale i v rámci nové komunikační technologie – internetu. Ani dnes se nedá jasně říci, jestli je to dobro, nebo zlo, a způsob zneužívání je všude stejný – od východu na západ. Konspirační teorie se dříve šířily pokoutně, dnes se s tím chlubíme a není divu, že mládí, které tíhne k revolucím, dostalo vynikající prostředek okamžité aktivizace. Civilizační pokrok se často stává pohromou a mládí to dobře zvládnou využít či zneužít. To je daň civilizace.
Fotogalerie: - V předvečer velké demonstrace
Zdeněk Svěrák byl sice osm let členem KSČ, ale v jeho případě se nedá mluvit o kariérním bolševismu jako v případě Pavla Teličky, Tomáše Zimy, Luďka Sekyry nebo rádoby kandidáta na prezidenta Petra Pavla, když vybereme zástupce z různých sfér od politiky po armádu. Co si myslíte o těch, kteří po listopadu ihned proměnili své předtím vypjaté „jestřábí“ postoje za účelové „pravdoláskařství“, stejně jako kdysi někteří prominenti osmašedesátého, kterým nezbylo jim nic jiného než se realizovat v tehdejším „disentu“?
Vážím si řadového člena KSČ, dnes už obrozené KSČM, který je ochotný se o své ideály hádat i po mnoha letech, spíše než kariérního synka z rodiny donašečů StB, který se z moskevské radnice bez mrknutí oka překabátil do bruselské. Ti, co byli v padesátých letech v KSČ, museli vědět z dostupného svodného vysílání, že režim je zločinecký, a dokonce schopný i justičních vražd. Škoda, že nedošlo alespoň k exemplárnímu potrestání některých tehdejších vůdčích osobností, a vrchol ironie je, že řada z nich dokonce unikla amnestií trestu za následné ekonomické delikty. Vždycky je to věc mezilidských vztahů. A tak se, bohužel, stalo, jak se stalo.
Dovolím si uvést svoji zkušenost. Nikdy jsem nebyl ani v KSČ, ani agentem StB a čistá lustrace se dnes vlastně jeví jako hendikep, protože všichni výše jmenovaní se po „plyšáku“ transponovali do hybatelů pokroku, a hlavně našli společnou schopnost, jak zbohatnout. Jako kmenový pracovník akademie ČSAV jsem byl za bolševika svědkem čistek zaměřených na jednotlivce, disidenty, pro jejich politické názory. Přesto si jejich badatelského přínosu byla ČSAV vědoma a k jejich osobním výročím jim poslala blahopřání a tehdejší ROH i kytičku. Represím jsem unikl, platíce „odpustky“ jako velitel hasičů. Po čtvrt století demokratizace jsem zažil čistku i já zaměřenou jen a jen proti mně samotnému, pro moje postoje a drzost přijmout z rukou prezidenta státní vyznamenání, a to vše na půdě fyzikálního ústavu nově ustavené Akademie věd ČR. K mým osmdesátinám se nikdo neozval, natož aby poslal kytičku, jako by se báli svého vyhozeného disidenta – postoji obvyklého za bolševika. Jak poučné z hlediska slušnosti, to by se na akademické půdě univerzity nemohlo stát, protože tam se dodržují dobré mravy. Možná že dneska si exprezident Klaus vyčítá, proč tehdy jako premiér zabránil spojení akademie s vysokými školami.
Psali jsme:
Připomněl jste, jak jste dopadl, když jste za své celoživotní vědecké bádání převzal vyznamenání od prezidenta Miloše Zemana. Co jste říkal letošním oslavám výročí vzniku republiky, které prý ztratily na vážnosti, když se v souvislosti s 28. říjnem nejčastěji mluvilo o tom, kdo nebyl na Pražský hrad pozván, o zdravotním stavu hlavy státu nebo o Jaromíru Jágrovi, který se stal terčem nechutné kritiky za to, že si podobně jako vy před dvěma lety troufl ocenění převzít?
Především, nezdvořilé chování si koleduje i o nezdvořilé nepozvání. Pokořená tradice a ztráta vážnosti je pomluva od někoho třeba opět nedoceněného. Jak by asi cítil ztrátu vážnosti americký prezident Franklin Roosevelt, když musel více než deset let vše rozhodovat z invalidního vozíku? Kdo by si kdy dovolil atakovat třeba Václava Havla, který měl zdravotních problémů mnohem více a těžších a někdy na hranici schopnosti vykonávat funkci? Přesto si nikdo nikdy netroufl vůči němu denunciačně vystupovat. Horší se naše politické povědomí? Stále je to stejný boj mezi těmi, kteří vyhrávají, a těmi, kteří nejsou schopni unést prohru a kteří, když nejsou na ceremoniál do Vladislavského sálu pozváni, považují to za ctnost, že tam nejdou, a medaili za hanbu. Dokonce přichází nápad, že hlavním svátkem státu by už neměl být 28. říjen, nýbrž 17. listopad, když slavíme výročí vzniku státu, který už neexistuje, tedy Československé republiky. Navrhovatelé pomíjejí podstatu, že to byla první samostatná česká státnost po mnoha staletích, kdy jsme patřili do velkého svazku Rakousko-Uherské monarchie. Třeba pro významného fotografa Jana Saudka bylo státní vyznamenání splněním jeho snu, i když už získal francouzský Řád umění a literatury, stejně jako vyznamenání Artis Bohemiae Amicis z rukou ministra kultury. Promlouvá mi z duše: „Je to uznání, jehož se mi dostalo v mé rodné zemi. Nikdy jsem z ní neodešel, protože tahle země je moje vlast“. Super-hokejista Jaromír Jágr svůj profesní život prožil pod číslem 68 jako symbol protestu proti okupaci. Umí oslovit davy a možná by byl i dobrým prezidentem a teď je nařčen, že servilně přijímá státní vyznamenání a kolaboruje. Sám odpovídá „Vy, exredaktore ČT, nemáte právo nikoho soudit, to má jen Bůh, a to vy, jak jsem si přečetl váš názor, nejste“. A takových politických a redaktorských jakoby bohů tu, bohužel, máme přespříliš.
Ing. Miloš Zeman
Napsal jste více než desítku odborných knih, publikoval i dvě beletristické knihy, byl jste úspěšným učitelem lyžování, stal jste se spoluautorem a hercem v kabaretu, měl jste 25 samostatných fotografických výstav, ale co vím, tak jste taky za minulého režimu myl okna zavěšen na horolezeckém laně. To je slušná porce aktivit pro jeden život. Zůstaňme ale u vaší hlavní profese. V čem jste jako vědec nejúspěšnější?
Teď budu jako všeuměl Jára da Cimrman, který kdysi řekl: „Když se nepochlubím sám, nikdo to za mě neudělá“. Takže nejlepší moje odborné výsledky jsou hlavně ty shrnuté v mnoha vědeckých knihách, kde je asi nejcitovanější „Science of heat and thermophysical studies“, Elsevier 2005. Tím jsem se zařadil mezi ty staršiny, kteří hledají přemostění nejrůznějších i nesourodých odvětví, a tato ceněná interdisciplinarita byla i náplní mých vysokoškolských přednášek. Jsem rád, že mohu zdůraznit své spoluautorství na zrodu nového vědního oboru kinetických fázových diagramů, dále přínos k rozvoji různých odvětví jako sklotvornosti, bioktivity, nestechiometrie – například supravodičů, kinetiky procesů v pevných látkách. Pozoruhodně je i velká citovanost rovnic v literatuře jmenovaných podle Šestáka a Berggrena stejně jako Holby a Šestáka. Nehledejte v tom ale žádné velkolepé objevy. Je to standardní „mravenčí“ práce na vylepšení předchozích znalostí, což je dnes asi hlavní náplní běžné badatelské práce obvykle probíhající v kolektivu, kdy se pomalu hromadí výsledky vedoucí k nějakému zvelebení vědecké oblasti. Oproti tomu ale nesmíme zapomenout podporovat i ty přístupy, které zajišťují přenos informací ze sousedních odvětví, a tak umožňují i třeba nečekané přeskokové evoluce. Příkladem mohou být nanomateriály, dříve popisované v oblasti koloidní chemie.
Jsou dnes už i ve vědě hlavním hnacím motorem peníze?
Jsou, ale naštěstí i dnes stále zůstává mezi obyčejným lidem nadšení z vědy a touha hledat bez ohledu na pobídky a finance. Proto mě zaujaly dvě mimořádné publikace českých autorů. První na hranici fikce, což je kniha Otakara Kania „Fyzika prostoru“, která si pohrává s prapodstatou světa, zavádějící pojem prostoru tvořeného jednotkami tlakových výší a níží, nabývající různé hustoty, vždy kladné. Antipodem hustoty je tlak, též vždy kladný ukazující atmosféru formou všudypřítomné plazmy, kde prostor není jen pouhé jeviště, ale i sám herec. Z dnešního fyzikálního hlediska blábol, ale opravdu netradiční přinášející překvapivé čtení bez rovnic, což nejvíce ocení milovníci esoteriky a konspiračních teorií. Na druhé straně je realistická kniha Zdeňka Regnera „Úvod do geometrie pakoprostoru“, zatím jen v privátním pdf, pojednávající o nejrůznějších možnostech geometrických konstrukcí, dosud neodhalených, ale nesmírně zajímavých a poučných i v našem světě pokročilé krystalografie. Obě ukázky představují netradiční myšlení a pokus o něco nového bez podpory grantů. A pak, že se nic nového neděje! Ne nadarmo se neříká „zlaté české ručičky“ a díky nim třeba za bolševika potichu vznikaly opravdové kutilské unikáty, a i to je jedna z nezbytných cest vědy.
Jste stále ještě na černé listině Grantové agentury za to, že jste ji kritizoval, takže vám v posledních letech postupně zamítla sedm projektů?
Grantová agentura (GAČR) sponzoruje vědu, ale zároveň si nárokuje svoji výjimečnost tím, že předpovídá objevy, které jakoby financuje podle uvážení jakýchsi téměř nahodilých revizorů. Provádí to však jakousi mechanickou cestou s tím, že objev nejspíše udělá ten, kdo má hodně publikací a jejich citací, vysoký h-index, a má za sebou badatelský tým. Je zřejmé, že ani Einstein by v dnešních podmínkách nedostal grant, protože by měl málo citací a revizoři by řekli, že jeho vize jsou nereálné a neodpovídají hlavnímu badatelskému proudu, tzv. mainstreamu. Jak kdysi sám řekl, představivost je důležitější než znalost, ale není k ničemu, když přesné vyplňování kolonek projektu má přednost před jeho odborným obsahem. Badatel se stává rukojmím Grantové agentury, tři čtvrtiny žadatelů ztrácejí desítky hodin psaním projektů, které jsou zamítnuty, přičemž nemají možnost se odvolat proti rozhodnutí neznalých či zaujatých revizorů. Kdyby se projekty losovaly, problém odvolávání by ztratil smysl. Tak tento systém spíše tříští vědu, než aby ji koncepčně rozvíjel. To už jsem ale jednou řekl. Dokonce úřad ombudsmana na můj podnět tuto situaci analyzoval a ve dvacetistránkovém rozboru, který zaslal předsedkyni, mi dal za pravdu. Ta neodpověděla a možná zprávu ani nečetla, protože bohorodý GAČR to nezajímá – hlavně že existuje a zachovává si dobré platy. Takže se nedivme tomu, že mě Grantová agentura nemiluje.
Váš obor je studium tepelných jevů, v nichž je teplota hlavní proměnou. Hodně se mluví o teplotě Země, lze provést nějaký odhad jejího rozsahu? Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) poukázal na vliv lidstva, bez kterého by byla teplota na Zemi o 2 až 3 oC nižší, zatímco podle Národního úřadu pro ovzduší a oceány v USA (NOAA) se průměrná teplota na Zemi zvýšila od roku 1880 do současnosti o pouhých 0,8 oC. Čemu máme věřit?
Takový odhad se odvíjí od předpokladu chování Země jako hypotetického černého tělesa. Připomeňme si, že příchozí záření ze Slunce s teplotou cca 5800 K a vlnovou délkou 497 nanometrů má protiakci odcházející záření ze Země při teplotě 290 K a vlnové délce 9,9 metru. Teplotu Země (T) pak můžeme odhadnout ze vztahu Tčť {(1-A) / (1-G)}1/4 , kde Tčť je teplota černého tělesa. Důležitá je sluneční konstanta S znamenající hustotu energie záření ze Slunce ve vzdálenosti orbitu Země. Za základ můžeme vzít v úvahu dva rozhodující procesy; odraz (tzv. albedo A ~ 35 procent) a absorpci (tzv. skleníkový efekt G ~ 45 procent, kdy část záření se v důsledku interakce s atmosférou vrací zpět). Pro současný stav vychází T okolo 17 oC. Hraniční hodnoty ukazují T = 5,4 oC v případě bez atmosféry, T = – 23 oC bez skleníkového efektu a T = 50 oC bez albeda. Tyto odhady velmi dobře ilustrují nejen mimořádně nám prospěšné nastavení Země ve sluneční soustavě, ale poukazují i na nepříznivé hodnoty u sousedních planet Mars, kde G je zanedbatelný, a u Venuše dosahující až 80 procent. Tyto hodnoty byly v minulosti jiné a taky příznivější pro existenci života. Relativní tepelná stabilita Země spolu s přiměřeně malým rozptylem teplot 50 oC je nejen důležitá, ale také leží příznivě kolem teploty tuhnutí vody. V tomto měřítku bude fluktuace v řádu stupňů zcela přirozeným jevem systému závislém na momentálních hodnotách S, A a G. Počasí i klima tak má i bude mít krátkodobé výkyvy bez ohledu na to, jestli na planetě je, nebo není člověk.
Jak se to řeší v globálním pohledu termoanalytika?
Musíme vzít v potaz celý životní cyklus od těžby materiálů přes výrobu a provoz až po recyklaci. To ale neděláme, jen se soustřeďujeme na CO2, a hysterie kolem CO2 a změn teploty nás často tlačí ke špatným úvahám a směrem nesprávných řešení. Podívejme se na EU, která produkuje v současné době méně než 10 procent celosvětových emisí CO2, což znamená, že jejich snížení o 40 procent v rámci Evropské unie a ve světovém měřítku má význam pouhých 4,4 procenta, tedy téměř nic. Takže hledaná EU uhlíková neutralita bude vlastně mít zanedbatelný efekt. Takové snížení je a bude zcela eliminováno nárůstem emisí v rozvojových zemích, především v Číně a Indii. Pokud jde o obnovitelné zdroje, je současný stav spíše nepříznivý, protože jsou zcela závislé na masivních dotacích do těchto spíše neefektivních technologií. Prostě obnovitelné zdroje jsou závislé na přírodních a klimatických podmínkách, a jsou tudíž ekonomicky využitelné jen někdy a někde, a to nejdražší, obvykle skryté, je energetické pokrytí doby, kdy nic neprodukují. Zapomíná se taky na náročnost jejich recyklace, protože otázky ekonomické recyklace se jednou stanou hnacím motorem ekonomického přežití.
To, že se EU hlásí jako první ke svému dílu globální klimatické odpovědnosti, je nepochybně politicky skvělý tah až na to, že ostatní země dbají evidentně daleko více o svou ekonomiku a životní úroveň svých obyvatel a toto prvenství Evropské unii bez problémů přenechají. To je zřejmé i z výsledků posledních klimatických konferencí a krachu Kjótského protokolu. Navíc skrze výzvy na záchranu planety se krade snadno a anonymně. Musíme se naučit i čekat, hledat a hlavně nechat vědu vynalézat. Dejme si příklad. Třeba i nechtěné, ale dnes nevyhnutelné skládky plastů mají svoji dobu námi vytouženého zániku třeba pomocí nově vyvinutých mikroorganizmů. Spíše ale se najde cesta zpětného využití, a to v době, když se fosilní zdroje pro jejich výrobu celkově vyrabují. Pak se jejich zrecyklování stane, vzhledem k nedostatku surovin, skutečně žádoucí, dostatečně efektivní, a tím se i zaplatí. Jejich těžba ze skládek pak bude ekonomicky dávat smysl, stejně jako dnešní recyklace kovů. To ovšem znamená dobu vyčerpání a nedostatku přírodních zdrojů, což naruší nejen náš životní styl, ale i způsob našeho myšlení. Předpokládejme, že to změní nečekané objevy, třeba jako dnešní zpracování břidlicového plynu, i když silně neekologické, nebo budoucí rekultivace a podobně. Těšme se a doufejme.
Před pár dny protestovali aktivisté na rypadle lomu Vršany na Mostecku proti prodeji elektrárny Počerady a jeden z nich pro média uvedl, že klimatická spravedlnost s kapitalismem velmi úzce souvisí, že v něm se věci týkající se klimatické krize řeší jen obtížně. Pro řešení je prý zapotřebí přistoupit i k systémovým změnám. Bude nutné pro záchranu planety svrhnout ve světě kapitalismus?
Generační odpovědí mladých je, že jsme jim zkazili počasí, a tím i život. Chtějí okamžitě omezit skleníkové plyny a včera už bylo pozdě. Zapomínají ale na to, že omezit vliv vodní páry, která má na svědomí vice než 90 procent skleníkového efektu, je v trendu socialistických chimér „poručíme větru, dešti“. Vyčítají nám pokažené bytí a zapomínají, že naše, a vlastně i předchozí generace, udělaly pro ochranu přírody a klimatu tolik, co žádné generace před tím. V průmyslovém měřítku se rozvinuly bezemisní, spolehlivé a dobře regulovatelné zdroje energie, vedle jaderných elektráren i ty fotovoltaické či větrné. Uhelné elektrárny se zbavily emisí síry, prachu, NOx a CO2. Zvýšily se výkony spalovacích motorů a snížila se měrná spotřeba paliva, odstranily se olovnaté emise a stále se snižují emise skleníkových plynů. Vyvinuly se nové materiály, o kterých se nám dříve ani nesnilo, plasty nahradily dřevo, kůži i třeba kovy, když se vynalezl kevlar, našly se nezvyklé grafény a fulerény, objevily se vlákna a nanočástice. Nastartovala výstavba energeticky úsporných a pasivních domů.
Dokázali jsme čistit většinu odpadních vod, zpřísnila se ochrana přírody, jak krajiny, tak ohrožených druhů, někdy natolik, že je paralyzována výstavba dopravní infrastruktury. Zakázaly se škodlivé freony a doufáme, že jednou to budou i zhoubné pesticidy. Hlavně jsme schopni vypěstovat a vyrobit potraviny pro sedm miliard lidí, zamezit smrtelným nemocem, jako jsou neštovice, cholera a mor. Snižuje se chudoba a prodlužuje se průměrný lidský věk. To vše vyžaduje využívání přírodních zdrojů a lidského důvtipu, protože bez nich by to nešlo. Ano, můžeme se uskrovnit a najít způsob ochrany klimatu, ale jak, kde, kdy, kdo a hlavně jestli! A to si musí ujasnit nastupující generace nejen stávkami a hrozbou revoluce, ale hlavně snaživou prací a usilovným studiem způsobu, jak na to. A to nejen svým pasivním spotřebním postojem, kdy školní úkoly si tato mladá generace dělá na počítačích, komunikaci a televizi obhospodařuje téměř všude, neváhají používat mikrovlnku, vařič, fén a další elektrické přístroje a místo plněné školní povinností stávkují, aniž by si uvědomili, že předchozí generace chodila do školy pěšky.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
