Pane Troško, jste jeden z nejoblíbenějších českých režisérů, pocházíte z venkova, žijete na venkově v rodných, a díky Vám slavných Hošticích, prozraďte našim čtenářům, na jaké jídlo od maminky vzpomínáte s láskou a nejraději?
Měl jsme to obrovské štěstí, že jsem se narodil do rodiny, kde se dobře vařilo a jedlo. Prababička, obě babičky, maminka, tetičky, všechny vařily prostě skvěle. Oba moji rodiče byli ze stejné vsi, takže jako dítě jsem si mohl vybírat, kde se zrovna uvařilo něco, co mi chutnalo. Jsem z myslivecké rodiny a červené maso mně nechutnalo, proto se doma také chovali králíci a to byla další pohroma. Byli pořád a všude. Tuto noční můru z dětství jsem dal do filmu Slunce, seno, jahody. Ano, já jsem ten ubohý Jiříček, který musel jíst králíky a co hůř, ještě pomáhat při jejich stahování! Děs a běs. Postupem času jsem doznal, že takový králík na smetanové omáčce nebo na paprice je opravdu velká dobrota, stejně jako dušený na česneku a majoránce, nebo s houbami a na bílém víně.
V případě, že byste mohli volit předsedu ČSSD, byste dali hlasAnketa
Maminka, stejně jako babičky, ovládala všechna jídla, která se na vsi v té době vařila. Jako každé dítě jsem miloval sladká jídla – v pátek, den postní, jsme mívali bramborové taštičky s povidly, posypané smaženou strouhankou a mákem, švestkové knedlíky, ovocné kynuté knedlíky, šlejšky, což byly bramborové šišky s cukrem a mákem, bramborové placky pečené jen tak na plátech plotny, maštěné sádlem, a hlavně vejce na všechny způsoby. Když jsem nejedl maso, byl jsem živ na vejcích. A to mi zůstalo dodnes. Nemít vejce třetí den, mám absťák! Obložená vejce, tehdy se říkalo ruská vejce, byla pro mě veliká pochoutka, doma mi dělali volská oka, míchaná vajíčka na cibulce a na jaře na kopřivách.
A pak polévky a omáčky! Oběd bez polévky není oběd. Kolikrát si vezmu dvakrát, třikrát polévku, a to druhé už mít nemusím. Miluju všechny kyselé polévky, kulajdy, kysela, stejně jako dršťkovou, hrachovou, hrstkovou, zelnici, polévku z kyselého mléka, oukrop, cibulačku, ovarovou…Omáčky taky všechny, koprovou, rajskou, křenovou, okurkovou, houbovou. Snad nejmíň svíčkovou, ta je taková nijaká. I když je tam kořenová zelenina, vývar a já nevím, co všechno, přece jen dávám přednost těm druhým. Grilované kuře spolu s biftekem, to je číslo jedna, dobře upravená ryba taky. Protože maminka neměla ráda skopové, nenaučil jsem se ho jíst ani já. Nedovedete si představit, jak jsem trpěl při natáčení filmu ve stepích střední Asie, kde nám vařili jen skopové! Nebudu se rozepisovat, abych vám nezkazil den, jen nastíním, že pro ně čím víc ovčího tuku, tím větší pochoutka. Ale ten smrad! Jedl jsem jen vejce a rajčata a panečku, jak krásně jsem zhubl.
Maminka znala naše chutě (mám mladšího bratra Pavla) a tak nám „vyvařovala“. Když jsem přišel do volyňské měšťanky (6-9 třída), okamžitě jsem si oblíbil školní jídelnu. Byl jsem vždy při chuti a chutnalo mně všecko, co uvařily, tudíž jsem se stal miláčkem kuchařek.
Prostě od maminky mi chutnalo všecko. Dodnes si rád dělám její sakumpak, jak nazývala rychlou polévku, která musela být u nás aspoň dvakrát do týdne. Dělá se tak, že do vařící vody vhodíte pár kuliček nového koření a pepře, dva lístky bobkáče, dva tři na kostičky rozkrájené brambory, trochu tymiánu, zavaříte závarkem ze smetany a hladké mouky, necháte přejít varem. Přilejete horký ocet a opatrně pustíte 4-5 vajec, lžící jen lehce zamícháte, coby se žloutky protrhly. Pokud máte houby, můžete přidat, tím nic nezkazíte. A kopr. Jak chcete.
A stejně oblíbená a rychlá byla její chlebová polívka. Pokrájené kůrky chleba nebo dva krajíčky staršího chleba dala vařit do vody, přidala sůl, pepř, majoránku, kmín, masox, chvilku povařila, přisypala nadrobno nakrájenou cibuli a česnek, zakvedlala dvě tři vejce. Po odstavení přidala kousek másla. A do talíře dvě lžičky smetany, ale nemusí být, chlebovka je dobrá i tak. A můžete posypat petrželkou, tou nikdy nic nezkazíte. Dvě obyčejná, vesnická lidová jídla, ale chutná a zdravá!
Fotogalerie: - Proti policejnímu násilí
Legendární lidový léčitel a zázračný diagnostik páter František Ferda žil až do své smrti v roce 1991 v nedaleké Sušici. Byl to muž, který dokázal stanovit diagnózu nemocného člověka i na vzdálenost stovek kilometrů a říkával, že bychom se měli snažit, aby naše kuchyně byla naší lékárnou, jíst bychom měli vše co se v našem okolí vypěstuje a že naše knedlo-vepřo-zelo by si zasloužilo Nobelovu cenu. Jak se na jeho názory díváte Vy?
Pan farář Ferda byl fenomén a mnoho věcí, které doporučoval, měl ozkoušené z praxe, ze života. Tvrdil, že máme jíst takové věci, které rostou kolem nás, v našem kraji, naší zemi. A sezónní ovoce jen v době, kdy je k mání. Jahody v lednu jsou nezdravé, stejně jako cizokrajné ovoce sem dovážené, které není vyzrálé a jeho umělé dozrávání ve sklenících za pomoci chemie je zdraví nebezpečné. Stačí si připomenout rajčata, která se většinou v zimním období nedají jíst, protože jsou bakelitová, jak říkám. Odsuzovalo se sádlo a máslo a lidi se naváděli k umělým margarínům, ale pan farář naopak doporučoval naše omastky a věděl proč. Dřív se mastilo jen sádlem a máslem a lidi žili celkem zdravě. A vepřo-knedlo-zelo je balzám pro tělo i duši. Tělo si samo řekne, co potřebuje a když je spokojené tělo, je spokojená i duše.
Léta jsem ministroval panu faráři Mikešovi z nedalekých Čestic, to byl rovněž bylinkář a léčitel a velký kamarád pátera Ferdy. Také nám dával rady do života a vždycky měl pravdu. Navíc byl přesným obrazem mého filmového faráře Otíka. U něj na faře to vypadalo přímo fantasticky: barokní budova, barokní interiér plný starých svatých obrazů a červotočivých soch, starých polic a regálů s podivnými, dávno zapomenutými předměty, knihami a lejstry. A mezi nimi stohy suchých bylin, stovky nejrůznějších sklenic a lahví s podivnými lektvary, prostě jako u čaroděje Dobroděje. A v této podivné změti zašlých časů se jednoho dne objevil moderní televizor značky Philips, v tmavě kovové barvě, který mi připadal jako monolit z filmu Vesmírná odysea 2001. Jakýsi papaláš, kterého „Otík“ vyléčil, mu koupil zřejmě v Tuzexu tuto supr moderní televizi jako dík. Vzpomněl jsem si na to, když jsem psal scénář k Slunci, senu… a přesně tak to zrealizoval. I s tou dečkou přes obrazovku a soškami svatých kolem. Oba faráři říkali vlastně jedno – jez dopolosyta, pij dopolopita a budeš dlouho živ. Nedali dopustit na byliny kolem nás, od obyčejné kopřivy a chudobky, které čistí krev, květů bílého bezu, které smažené jako kosmatice chutnají na slano i na sladko skvěle a jsou velice zdravé, kmínu, mrkve, petržele, prostě znali každou bylinu, každou rostlinu a věděli kdy, jak a na co ji použít. Střídmost, to je ten správný klíč jejich přístupu ke zdraví.
Česká kuchyně má velmi dobrý zvuk, tomu odpovídají i naše postavy. Jak byste ji hodnotil v mezinárodním srovnání Vy?
Každý kraj – jiný mrav. A to platí i o kuchyni té které země. Samozřejmě kuchyně krajů na březích moře budou preferovat ryby a plody moře, hojnost zeleniny, zkrátka toho, čeho se jim tam dostává. My tady nejsme, či nebyli jsme zvyklí na pojídání ryb v takové míře jako oni. Tam, kde je celý rok teplo, nemusí tělo přijímat tolik kalorií k zahřátí, ale u nás v chladném podnebí je třeba nabrat víc energie, proto je naše kuchyně „festovní“. Kdyby česká žena krmila svého mužíčka francouzským minimem, tedy troškou hrášku, mrkvičky a dvěma sardinkami, jistě by ji za pár dní uškrtil. Vím to sám dobře, nějaký čas jsem ve Francii žil a jít k někomu na oběd bylo utrpení. Na oplátku mé francouzské kamarádky tady u nás zápasily s knedlem a vepřovým přes dvě hodiny a stejně to nesnědly. Funěly, vzdychaly, vrtaly se v tom jako na pitevně, jak se zlobila maminka. A za čtrnáct zní přibraly šest kilo. Ale slušelo jim to, protože každá před tím vypadala jako Edith Piaf. Oblíbil jsem si jižní a orientální kuchyni, i když to na mně není vidět. Ale když vám na stůl přinesou takové kuře na paprice se šesti - osmi žluťoučkými knedlíky, nebo pajšl, jdou všechna dietní předsevzetí stranou. Díky otevřenému světu a možnosti cestování pronikají cizí kuchyně do naší a naopak, je to příjemné obohacování se. Jako příklad uvedu takové vzájemné obohacení české jitrnice či jelítka burgundským doplňkem: ohřátou nebo opečenou jitrnici obložíme teplým kompotem. Ano, čtvrtky jablek a i hrušek pocukrujete, i vanilkovým cukrem, přidáte hřebíček a skořici, trochu másla, trochu vody a dusíte tak pět minut. Poté tímto kompotem jitrnici polijete a dobrou chuť, bon appétit! Nezvyklé, leč moc dobré.
Fotogalerie: - Proti policejnímu násilí
Poslední dobou se často mluví o potravinové soběstačnosti a nutnosti zvýšení podílu domácích potravin v maloobchodní síti. Senát novelu potravinového zákona smetl, a navíc si mnozí politici podporovaní četnými médii udělali z českých potravin a domácích zemědělců a potravinářů otloukánka a neváhali strašit spotřebitele dezinformacemi o nízké kvalitě našich potravin, o cenové nekonkurenceschopnosti a tak dále. Co si o tom myslíte Vy, jak podpořit domácí zemědělce, potravináře a obchodníky?
Po revoluci jsme se dopustili celé řady nenapravitelných chyb. Jednou z nich bylo poslechnutí výzvy našich nových západních přátel zbavit se v podstatě našeho zemědělství, protože oni nám nabídnou své výrobky, kvalitní a levné. Jo, když ptáčka chytají, pěkně mu zpívají. A tak dneska jíme druhořadé produkty, šizené a předražené, protože jsou vyrobené „jen“ pro země východní Evropy, jak se ještě dnes lze dočíst na některých obalech. Kolik srovnání stejných výrobků pro západní státy a východní už proběhlo a byly jasně dokázány rozdíly v jakosti. Jenže pro „nás“ to tak stačí. Nejvíc mě dostalo prohlášení šéfa výroby pracích prostředků, který tvrdil, že východní ženy ani nechtějí mít prádlo tak bílé, jako Němky. To je opravdu na budku, slušně řečeno. Každý zdravě uvažující člověk řekne – ano, my si budeme pěstovat to, co tady roste a v čem jsme soběstační a pokud se bude něčeho nedostávat, dovezeme to. Proč ale dovážet drahé brambory a mrkev ze Španělska, jablka z Řecka, vejce a hrách z Polska, zápalky z Indie, když jsme byli jejich světoznámí výrobci, proč se zničily prosperující továrny na oděvy, na motorky, zemědělské stroje, cukrovary a tak dále? Kdo za to všechno nese odpovědnost, jak to, že dosud nebyl nikdo za tuto sabotáž potrestán? Vidím to v naší vesnici, Hoštice měly v roce revoluce jen 77 čísel a byly tady dva kravíny, tři teletníky, bejčárna, dvě slepičárny, prasečák, v JZD pracovaly celé rodiny, vše fungovalo. Dneska nikde nic, dva tři soukromníci, vše. Z polí kdysi plných obilí jsou jen pastviny, kde se pasou krávy na maso pro vývoz do Německa a Francie. Sláva! V televizní relaci řekl předseda jednoho řekněme družstva, že za prodej stejného množství, konkrétně jednoho kilogramu, obilí dostane 4,5 koruny a za řepku 14 korun. Tak co bude pěstovat? Něco, na čem prodělá? Sotva. A tak je to se vším. Myslím, že návrat k naší soběstačnosti bude trvat dlouho, protože jsme pro západ snadné odbytiště jejich přebytků a není v zájmu, aby tomu nebylo jinak. Konkurenci se jim podařilo odstranit, pevně ovládli trh a jen tak snadno ho nepustí. A za všechno, co nám laskavě dovolí, budeme muset sakra zaplatit. Holt kapitalismus…
Je vám líto, že Klaus ml. odešel z politiky?Anketa
Co byste vzkázal partě aktivistů kolem zakladatele platformy "LIGA PRO ZDRAVÉ ČESKÉ POTRAVINY", kteří rozjeli edukační akci - sérii populárních a odborných článků s cílem vysvětlit spotřebitelské veřejnosti vše potřebné k českým potravinám, aby se mohla sama rozhodnout jaké potraviny bude konzumovat.
Že jim moc fandím! Je třeba, a v dnešní době zvlášť, lidem stále připomínat, že ne všecko, co se „západně“ třpytí, je zlato. Že my sami si můžeme spoustu potravin znovu vypěstovat, vyrobit a doručit ke spotřebiteli. Že máme stále velmi šikovné lidi, kteří nepřestali věřit v naši dovednost, možnost navázat na tradice získané od otců a dědů, že nemusíme slepě přijímat všechno, co se nám mnozí snaží nabulíkovat. Že naše výpěstky a zboží mají stále u lidí velkou důvěru a lidi na ně nezapomenou. Jen dál a houšť!
Závěrem nám, mistře, prozraďte, jak se v této "covidové době" stravujete Vy, co byste doporučil českému spotřebiteli a na co se těšíte až se život vrátí do normálních kolejí?
Jsem velice skromný a nevybíravý a jak jsem už zmínil, jím všechno. Mně k životu stačí polévky, hlavně pak vejce a rajčatová šťáva. Luštěniny, sýry, těstoviny. Jedl jsem to před coronou, jím je pořád a až bude po válce, budu jíst stále totéž. Těším se na větší přísun zeleniny. Toť asi vše, co bych k tomu dodal. Hlavně neztratit chuť k jídlu, dobře si uvařit a s potěšením se najíst.
Rozhovor vedl Jan Veleba za Ligu pro zdravé české potraviny
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Veleba
