Zeman je podvratný element, utržený ze řetězu. Naše země, to je buranská a izolovaná karikatura. Jaroslav Hutka promlouvá o hodnotách Západu, které nechápeme

Blíží se konec roku a tak se sluší bilancovat. Podle některých skeptiků byl rok 2015 nejsložitějším obdobím od sametové revoluce. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování…Jsou toto podle vás věci, kvůli kterým se sluší pronést hlubší rozbor? Co byste k nim řekl?

Zapomněla jste ještě ruské angažmá v Sýrii. Poslední roky se vynořují nové věci, které ukazují, kam cesta Evropy a částečně i světa půjde dál. K tomu ještě ta neuvěřitelná lidská (téměř biblická) řeka, která se snaží zachránit v civilizovaném světě. A letos už i jistota, že světové klima se mění. My Češi se ale snažíme všemu vyhnout a především se přikrčit. Tohle dělá nad naší budoucností otazník. Z české vlády má člověk pocit, že moc nechápe, co se děje, a český prezident je jak z řetězu utržený, neuvěřitelně podvratný element, který v lidech zasévá zmatek a nejistotu a krmí ve společnosti ty nejnižší politické pudy a celková informovanost našich lidí je docela mizerná. O budoucnost Evropy, tedy té západní, strach nemám, bojím se teď zcela vážně o náš vlastní osud.

Tématem číslo jedna se stala migrační krize. Do Evropy se dostávají stovky tisíc lidí, o kterých údajně nic nevíme. Když se s odstupem podíváme na průběh krize v roce 2015, co lze považovat za úspěch v jednání Evropské unie v tomto kontextu a v čem naopak evropské elity selhaly? Jaká je vaše prognóza budoucího vývoje Evropy v roce 2016 s ohledem na uprchlickou krizi? Mluví se konkrétně třeba o přežití Angely Merkelové...

O Angelu Merkelovou strach také nemám. Nemá sice dnes v Německu tak vysokou podporu jako dřív, ale má podporu dostatečnou, aby zůstala sama sebou. Většina její partaje je stále na její straně a zároveň ji podporuje celá opozice. Její postavení je stabilní. S Evropskou unií je ale problém, protože díky věčně nafukované suverenitě takzvaných národních států je EU spíš jen jakousi úřednickou správou, která je neustále torpédována osobními zájmy. V tom jsme my a celá postkomunistická Evropa velkými šampiony. Evropská unie je pořád jen cosi jako ve vzduchu se vznášející dohoda, kterou mohou některé příliš silné události odfouknout a císař zůstane nahý. Silné Evropské státy přežijí a budou hledat další způsoby spolupráce a my se propadneme do chaosu a chudoby. To asi hrozí příští rok nejvíc.

Tady by byla asi na místě ta kennedyovská myšlenka: neptej se, co udělá Evropské unie pro tebe, ptej se, co ty uděláš pro ni. Uprchlická krize ale naši izolaci nezpůsobuje, jen odhaluje to, co už tady vlastně je. Práce všech východoevropských Klausů a Zemanů začíná nést své ovoce... a pak ještě jedna věc. My nemáme soucit! Ti uprchlíci to není žádný nový díl z hororového televizního seriálu. To jsou lidé, kteří přišli o domov, děti přišly o vzdělání, rodiny o zázemí, mladí lidé o budoucnost. A část těch všech se za velmi riskantních okolností snaží dostat do Evropy, aby si zachránila život a našla v cizí zemi alespoň nějakou budoucnost. Nebo alespoň přečkala čas, než se bude moci vrátit. To je obrovské drama a je potřeba těm lidem pomoci.

Nejsme zvířata, která se perou o své terirorium, jsme přece lidé. A proč tedy prožíváme tolik strachu a tolik nenávisti? Slovo islám se stalo červeným hadrem před očima zmateného býka. Býk útočí na červený hadr, a ne na toho, kdo tím hadrem mává. Proto je býk tak zranitelný a je nakonec zabit. My bychom si měli všimnout toho, kdo tím hadrem mává, ten hadr sám o sobě nebezpečný není. Toreador v národním kroji a hnědé košilce je nebezpečný. Ten toreador tu už nedávno byl, tehdy mával hadrem se židovskou hvězdou.

V souvislosti s migrační krizí se i česká politická scéna začala polarizovat. Atmosféra posledních dní alespoň z hlediska médií působí tak, že každý v této zemi nenávidí prezidenta Miloše Zemana. Dokonce i premiér Bohuslav Sobotka se obrátil proti hlavě státu, kterou obvinil ze šíření nenávisti. Zeman prý rozděluje národ a spolčuje se s extremisty. Prožili jsme další „antizemanovský podzim“? A bude takové názorové rozdělení ve společnosti podle vašeho soudu gradovat?

My jsme malá, izolovaná, na Německu ekonomicky závislá a zároveň buransky do sebe uzavřená země. V současnosti jsme spíše karikaturou. Situace vhodná do úpadkové veselohry, kdybychom právě nebalancovali nad propastí. Nenávist – vhodná do skřetovských pohádek – srší ze Zemana. Zároveň jsou to ty ve větru plápolající rudé trenýrky chlapa, který se za nic nestydí a všechno mu projde. On může být modelem nabubřelosti. Předseda vlády připomíná cisternu na prázdnotu a jeho politika vykradenou výkladní skříň, kde bohatství představují pouze odrazy skleněné výlohy a mají zrcadlit nějaké dění, ale nikdo neví jaké. Asi žádné. Babiš se zase podobá nenažranému kouzelníkovi, kterému nefunguje kouzelnická hůlka, takže neumí zakrýt svého kozla, který tu dělá zahradníka.

Ze zbytku vlády je výraznější už jen Milan Chovanec: pohádka o Budulínkovi, kterého trápila maminka, a tak dnes chce mouchám utrhávat křidýlka a žabičkám párat bříška a věří, že tím zachraňuje národ. Vězeňská zařízení, kde o uvězněných rozhodují politici, už tady byla. Za nacistů a za komunistů. Taková zařízení zde nikdy neměla znovu vzniknout. V normální zemi o takových zařízeních musí rozhodovat justice, ne politici. Díky Chovancovi je uprchlík na našem území cosi jako zvíře nakažené morem, které se musí dát do přísné karantény; a není potřeba mu říkat, proč a na jak dlouho; a děti jsou vystaveny stejnému bezpráví. To ale v Evropě nejde. Deklarace lidských práv je nezrušitelnou částí i naší Ústavy. V sousedním Německu přijali letos miliontého uprchlíka. Uprchlíci tam mají právní ochranu a svobodu pohybu, peníze jim stát nekrade, ale dostávají podporu a vědí, kde jsou a proč to tak je. Začátkem listopadu jsem viděl v Nijmegen největší holandský uprchlický tabor. Tři tisíce lidí, kteří ale jezdí do města nakupovat, nikdo je v bráně nehlídá, plot bez ostnatého drátu. Pouze ohrada, aby za nimi nikdo nelezl. Dávná kamarádka Madeleen organizuje dobrovolníky. Jen z Nijmegen se jich přihlásilo patnáct stovek. A před těmito zeměmi chceme hájit náš přístup k uprchlíkům? Pouze se přiznáváme, že evropské hodnoty nectíme a že asi do západní Evropy ani nepatříme. Všechny evropské země jsou od války na uprchlíky zvyklé, i na české, polské, maďarské a slovenské. A my si postavíme novou železnou oponu?

Je to vážné, protože slabí a zaplatitelní čeští politici mají v rukou naše osudy, a teď jen záleží na tom, jestli si to necháme líbit. My ale žvaníme po hospodách a sociálních sítích, třeseme se strachy před obrazovkami televize a máme ze všeho zmatek v duši a hlavě. Ani snad nebudeme zápasit o to, aby dnešní naši spojenci zůstali našimi přáteli. Koho napadne, že jsme na tom nikdy v dějinách nebyli tak dobře a že jsme nikdy nebyli ve větším bezpečí? A že jsme velcí a důležití asi jako polovina nějakého asijského města. Když se blbě politicky zaběhneme, což právě děláme, tak nás taky může ulovit někdo, kdo se naší takzvané národní suverenitě vysměje. A tohle je asi těžké vysvětlit ministru Chovancovi, když ze světa zná akorát pětihvězdičkové hotely, ale i tam na jídelní lístek potřebuje překladatele, natož aby se bez tlumočníka domluvil s kolegy v politice a pochopil víc než politické rozbory televize Nova. Když po čtvrt století od „návratu do Evropy“ ministr vlády malého národa neumí cizí jazyk, tak je to neomluvitelné; a jak vidíme, i nebezpečné.

O podobné „polarizaci“ lze přemýšlet i v celoevropském kontextu. Jakoby se část Evropanů odklonila od dosavadních elitních politiků typu Merkelové nebo představitelů EU a přiklonila se k euroskeptickým a antiuprchlickým silám. Je to zdravý vývoj pro Evropu? A jde o reakci na konkrétní situaci, anebo na dlouhodobě neutěšený stav soužití menšin v Evropě s většinou? Objevují se třeba názory, že ke krajní pravici se kloní lidé, kterým se zdá, že je přestala hájit běžná levice. Lze to takto chápat?

Mluvíte o tom, o čem panicky přemýšlí česká média, co ale v západní Evropě nevidím. Útoky na uprchlické ubytovny (stejně jako teroristické útoky) může dělat malá, dobře zorganizovaná skupinka lidí. Ale chaotické okolnosti, které pomohly bolševickým nebo nacistickým fanatickým bojůvkám k moci, v současné západní Evropě nejsou. Soužití s národnostními menšinami funguje stále velmi dobře. Rozhodující budou výsledky voleb a ty vypadají, že budou podobné poslednímu desetiletí. Hrůza z portugalských voleb se nanaplnila a katastrofa řeckých voleb se nakonec ukázala docela snesitelnou. Spíše nám předvedla, že nerozumíme řecké politické scéně. A na téměř stanné právo v Bruselu zareagovali Belgičané s tak příjemným humorem, že to zapůsobilo léčivě snad na celou okolní Evropu. A Le Penová ve Francii teď prohrála volby stejně jako její otec před třinácti lety.

Krize tu je, ale nemá podmínky k tomu, aby Evropu zničila, tedy západní Evropu. Psychologové samozřemě musí zkoumat zázemí masových vražd v civilizovaném světě, ale islámští fanatici v nich zatím hrají statisticky okrajovou roli. Nechci nic podceňovat, ale přehnané přeceňování také nikam nevede. A pokud si někdo myslí, že náboženství hraje ve fanatismu tu hlavní roli, asi by se musel zamyslet i nad křesťanstvím, které by se ukázalo možná bezkonkurenčně nejkrvavějším. Ale to je nesmysl. To je jako si myslet, že vlastenectví zavinilo nacistická krveprolití nebo touha po sociální spravedlnosti způsobila masové vraždy páchané bolševiky. A Kurdů se přece nebojíme, jsou našimi spojenci v boji a jejich náboženstvím je také islám. Prostovlasá žena se zbraní...

Stabilitou Evropské unie zatřásla také dluhová krize v Řecku, kdy se rozhodovalo o jeho dalším působení v eurozóně. Výsledkem je, že Řecko obdrželo překlenovací úvěr, zůstává v eurozóně, zavádí reformy. Jak lze hodnotit tento stav?

Dluhová krize v Řecku otřásala pouze účetním pořádkem bank a všechny samozřejmě rozčilovalo, že Řekové podváděli, ale žádné škody podobné válečným udělány nebyly a Tsipras se nakonec ukázal velmi obratným politikem a překvapivě spolehlivým partnerem. Řecko se mění, parlament tvoří nutné zákony a obyvatelstvo chápe, že tohle dobrodružství skončilo, že pokud stojí o evropský pořádek, tak ho musí také dodržovat – a oni o evropský pořádek stojí. Nikomu se tam nechce zpět do dalších převratů a vojenských diktatur. Řecko, které v antice Evropu definovalo, se dnes úsměvně a úlevně do té Evropy vrací. Tohle drama nakonec dopadlo nečekaně dobře a Merkelová má na tom velkou zásluhu.

Jak se změnilo v uplynulém roce postavení Ruska ve světě a jak situaci ovlivnily nedávné události jako konflikt s Tureckem nebo bombardování cílů v Sýrii mířící na radikály z Islámského státu?

Nechci být cynický, ale s Tureckem Rusové narazili na své limity. Tedy Putin narazil na Erdogana. Já nefandím ani jednomu a oba jsou světu nebezpeční, ale úplně jsem cítil, jak sestřelení ruského bombardéru vyrazilo Putinovi dech. A i když teď předvádí úplně neuvěřitelné válečné divadlo, nevypadá to, že by Erdogana nějak uskrovnil. Osmanského draka spícího v tureckých myslích nemá cenu budit. Nacionalistické slepectví je strašlivá obluda, která na některých územích stále dříme a je bezohledná k lidským a hospodářským ztrátám. To už několik let Putin předvádí ve své politice a Erdogan má možná chuť to předvést taky. Bohužel ani Rusko, ani Turecko nebojuje proti Islámskému státu, řeší jen své vlastní mocenské zájmy. No, a jak máme takovou politickou křížovku řešit my na Západě? Válka je skutečně to nejhorší řešení. My bychom rádi měli na mysli jen policejní akci proti zločincům Islámského státu, ale historie na Středním východě je dramaticky složitější a teď do ní zasahuje i klimatická změna. Mezi rokem 2003 až 2006 v Sýrii nepršelo, vyschly studny a jeden a půl milionu zemědělců odešlo do měst. Do toho přichází arabské jaro, nesplněné Asadovy sliby reforem a jeho agrese vůči vlastnímu obyvatelstvu. Ta dnešní ruská podpora Asada všechno ještě víc komplikuje. Na pozadí toho všeho je vypjatý staletý šíitsko-sunnitský konflikt, který je pro nás téměř nemožné pochopit, ale prostě je.

Bývalý dlouholetý novinář Mladé fronty, odborník na rusko-ukrajinské vztahy i Francii Milan Syruček uvedl v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz: „Jsem vnitřně přesvědčen, že vlna uprchlíků nebyla živelná, ale byla to první etapa tohoto boje, za níž následovala druhá etapa, teroristické útoky. Poté může přijít třetí etapa, která zasáhne třeba i USA; to zase z hlediska mocenské pozice. Je to tedy ideologický boj, který nepotřebuje sofistikované zbraně, ale fanatiky.“ Co si o takové klasifikaci myslíte?

Nevím, kdo je Syruček a nakolik byl novinář, ale říká pomatenou věc, která má možná ochotné, spiknutí chtivé posluchače, ale jeho logika a důkazy budou podobné teorii, že CIA si sama zorganizovala zničení ‚dvojčat‘ v New Yorku. Jediná obrana proti takovým romatickým hloupostem je samostatné myšlení a schopnost hledat spolehlivější zdroje informací. Nikdo z nás jsme u ničeho nebyli, jsme zcela závislí na informacích, které k sobě pustíme, z nich si děláme „pravdivý“ obraz světa. Ale i většina novinářů má informace z druhé ruky. Dokonce jeden z největších novinářů dvacátého století, Alistair Cooke, vyprávěl, že jen jednou byl přímým svědkem skutečné politické události. Byl z toho ale nešťastný a říkal, že mu to nepomohlo vytvořit objektivnější novinářskou zprávu. Byl u atentátu na Roberta Kennedyho. Historici asi snadněji dělají obraz podobný pravdě, ale ten už nesledujeme. Chceme vědět pravdu teď a když se nabídne zdroj levný, snadno dostupný a dostatečně senzace lačný, tak ho sledujeme a to je špatně. Je potřeba být nejvýše opatrný, jaké zprávy konzumujeme. Náš život jsou naše představy a je škoda, když jsou popletené. A většina Čechů je zcela závislá na českých zdrojích. Ale svět je veliký a my jsme v něm jen malá skvrna. Být pravdivě informován, a tedy žít v menších iluzích, je celoživotní práce.

Abychom ekonomická témata pojali šířeji... Probouzí se ve stínu migrační krize nadějně ekonomika EU a USA? Nebo stále směřujeme ke strukturálnímu průšvihu – únik pracovních míst na Východ, další ztráty díky robotizaci a automatizaci, snižování životní úrovně, zadlužení…?

Německý parlament i letos schválil nulové zadlužení a statistika ukazuje, že uprchlíci pro Němce ekonomickou zátěží nejsou. Od šedesátých let si Západ zve gastarbeitery, teď jim chodí sami. Takhle to vidí někteří západní ekonomové. Ameriku vytvořili uprchlíci. Angela Merkelová jen pochopila nevyhnutelnost situace a pružně se jí přízpůsobila. Nakonec to je role politiků. Západ je stabilní a silný a to, že zrovna my to nechápeme, stabilitu Západu neohrozí.

Po ekonomické stránce prý předbíhá Spojené státy Čína. Například podle politologa Oskara Krejčího „je střídání hegemona nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka.“ Jak se ekonomická „slabost“ Spojených států může projevit na mezinárodních vztazích?

Na žádnou dnešní velkou válku nevěřím, protože tu by nepřežili ani ti, kteří by na ní měli zájem. A zdá se, že války současných fanatiků jsou víceméně války strachu, fakticky působící jen politické škody... tedy dnes. Byli tu docela nedávno strašliví fanatici jako Hitler a Stalin, ale i Alexandra Velikého bych považoval za fanatika, a ti zabíjeli, zabíjeli a zabíjeli. A Spojené státy s Evropou jsou demokratické země a naštěstí stále zůstávají tou první, velmi dobře fungující, ekonomickou i vojenskou mocností a ohrožena zatím je jen kvalita života jednotlivce a svoboda toho být sám sebou. Ale možná ani to není pravda. Přes všechny panické zprávy se svobody jednotlivců i okrajových společenských skupin stále prosazují. Život sám o sobě, jak na Západě, tak v Americe, je spíše klidný a stabilní; nakonec i u nás – bez ohledu na televizní zprávy. Ovšem politické dějiny svá kola zase roztáčejí, klima se mění a všichni bychom rádi věděli, co to bude znamenat a jak to ukočírujeme, jak si i dále uhájíme a prožijeme radost a všechno to dobré, co dává lidskému životu smysl.