Co vy a americký konvoj, který projede naší zemí?Anketa
Jak zhodnotit českou geopolitickou pozici a zahraniční politiku za posledních 25 let? Zaznívá kritika naší přílišné loajality k USA a Západu obecně, prozápadní pozorovatelé naopak kritizují českou politickou praxi za neloajalitu k EU a přátelskost k Rusku. Kde je dle Vás pravda?
Myslím, že tahle debata bude probíhat neustále. Z mého pohledu jde spíše o jednotnost postoje, kdy pomalu každý představitel vede svoji zahraniční politiku. Upřímně, pro Rusko, na něž se na rozdíl od USA specializuji, nejsme ani tak subjektem mezinárodního dění, jako spíše jeho objektem Nepřijde mi, že by Česká republika nějak vybočovala svojí politikou z rámce EU, spíše své partnery znejisťujeme neustálými rozpory ve výrocích čelných představitelů.
Jak by měla vypadat naše zahraniční politika do budoucna směrem k Rusku a USA?
Především jednotně a kontinuálně. Samozřejmě, že dochází k proměnám v důsledku politických preferencí, na druhou stranu by nemělo docházet k létání ode zdi ke zdi. Další částí je vědomí toho, že Česká republika je stát spíše střední velikosti, se vším, co z toho vyplývá. Tedy, netvařme se, že budeme „strategickým partnerem“, ale důležitým partnerem být můžeme. V neposlední řadě může sílu České republiky znásobovat úspěšné působení v rámci Evropské unie.
V roce 2008 na summitu NATO v Bukurešti Vladimír Putin řekl ona památná slova: Chcete vzít Ukrajinu do NATO? To je umělý stát. Později následovala anexe Krymu v den, kdy je podepsána asociační dohoda mezi Evropou a Ukrajinou. Před několika týdny řekl Putin o Kazachstánu, že je to umělý stát. Je Kazachstán další na řadě? Jak vlastně vnímáte ruského prezidenta?
To je na dlouhé vyprávění. Rusko má dlouhodobě pocit, že je obkličováno, přitom NATO je pro něj hlavním zdrojem tohoto obkličování. Není to nijak nové pojetí, už třeba Mikuláš I. vnímal liberální revoluce v Evropě v letech 1830 a 1848 jako hrozbu pro Rusko řízenou z jednoho centra. Jen tím centrem tenkrát nebyly USA, ale Francie. Přitom Rusko ale ztrácí některé své pozice, a to hlavně v postsovětském prostoru. Pro neruské národy není příliš atraktivní, kromě nějakých slev za plyn moc nenabízí. Jistě, pro místní vládce to může být zajímavé, ale populace jako taková z toho příliš netěží.
Co se týče braní Ukrajiny do NATO, dovolím si tvrdit, že i když takové úvahy existovaly, reálnost takové situace nebyla vysoká. Podobně jako v případě ukrajinského vstupu do EU. Všichni si byli až příliš vědomi problematické situace v zemi. Na druhou stranu, prakticky každý stát na světě je svým způsobem umělý a zakládat na tom politiku je hodně nebezpečné a může se obrátit proti samotnému Rusku. Myslím, že se i rozdělení Ukrajiny na ruskou a ukrajinskou část dosti přeceňuje. Je to vidět i podle vlažné reakce místního obyvatelstva na myšlenky Novoruska.
Jestli je Kazachstán další na řadě, to nevím. Ale silná ruská menšina, která může být „probuzena“ k akci by tomu mohla napovídat. Stačí mediální masáž, jako tomu bylo na Krymu či na východě Ukrajiny, a relativně klidná země se promění ve válečnou zónu. Obecně mi ale toto cejchování států jako umělých přijde dosti nebezpečné, a to i pro samotné Rusko. Probouzí vášně, které následně nejde uhlídat, což mám pocit, že se stalo i v případě Ukrajiny.
Psali jsme:
Do jaké míry je pravděpodobná invaze Ruska do Pobaltí, případně do Polska, nebo dokonce do České republiky?
Nemyslím, že by nějaká invaze do České republiky či Polska byla reálná. Trochu mi tu chybí ruské menšiny. Na druhou stranu si uvědomme, že Vladimir Putin už v roce 2005 mluvil o rozpadu Sovětského svazu jako o geopolitické katastrofě, a my jsme byli součástí sovětského bloku. Jiné je to v Pobaltí, kde Rusko vede dlouhodobou kampaň o útisku ruské menšiny atd. Vyprovokovat „spontánní povstání“ v Pobaltí by nemuselo být zase tak těžké. Místního obyvatelstva, včetně toho ruského, se přitom nikdo ani moc nebude ptát. Takové akce se dělají „ve jménu“ obyvatelstva, aniž by byl jeho názor důležitý. Ale celkově nechci Rusko podceňovat, nemám pocit, že by disponovalo dostatečnou silou, aby šlo do otevřeného konfliktu proti NATO.
Je na místě se důvodně obávat nějakých výrazných ruských zájmů v naší zemi? Co by u nás mohlo Rusy zajímat? Chtějí nás ovládnout politicky? Nebo jim jde jen o ekonomické partnerství?
Jen o ekonomické partnerství nejde určitě. BIS před aktivitami ruských tajných služeb varuje dlouhodobě, nabobtnalé ruské velvyslanectví v Praze také není náhodou. Ono ani nemusí jít o ovládnutí, ono stačí rozkládání EU. Pro Rusko je výhodnější, pokud jedná s 28 jednotlivými státy než s jednou silnou entitou. Ale nechtěl bych, aby to zase vyznělo jako panika ze všeho ruského. Ta na místě není. Ale musíme si prostě být vědomi těchto postranních úmyslů.
Podle někdejšího vládního zmocněnce pro americký radar v Česku Tomáše Klvani je u nás patrný výrazný vliv ruské propagandy, které se dostává prostoru i ve veřejnoprávních médiích a celá země se odchyluje od západní orientace, což je prý politikům buď jedno, anebo se na tom přímo podílí. Co o tom soudíte? Je nutné omezit svobodu slova v zájmu „obrany před ruskou propagandou?“
Nevím, jestli omezit. Ale Rada ČT by si měla jasně definovat, co je „objektivní“. Zatím mám pocit, že se to bere systémem „pravda je někde uprostřed“ a v rámci tohoto přístupu pak dostávají hlas i „odborníci“, kteří o Ukrajinu či Rusko před událostmi na Majdanu ani nezavadili a podle toho vypadají jejich znalosti. Mají pocit, že kritické myšlení vypadá tak, že papouškují obsahy sebepochybnějších serverů, jen aby říkali pravý opak toho, co slyší v mainstreamových médiích. Popřípadě se zvou otevření propagandisté, jen aby se vyhovělo tomuto pojetí „objektivity“. Diskuze pak končí na tom, že veškerý čas trávíte opravováním věcných nesmyslů a lží.
Druhou částí jsou politické deklarace. Tady nechápu třeba prezidenta Zemana. Je to inteligentní člověk, přesto bez zaváhání opakuje ruské výlevy o fašistech v Kyjevě. Vadí mu pochod oslavující masového vraha Banderu v Kyjevě, ale v klidu pojede na oslavy konce druhé světové války, kde bude oslavován masový vrah Stalin. Historie vztahů mezi Ruskem a Ukrajinou je tak složitá, že bez hlubší znalosti jejich vývoje člověk tápe a často sklouzává k podobným zjednodušením.
Jinak ale chápu například bývalého prezidenta Klause. Jeho proruský tón a pochopení pro vládu Vladimira Putina se všemi jejími rysy mi sice nesedí, ale představuje legitimní styl myšlení. Vidí státy jako hlavní aktéry vývoje, nesouhlas s politikou Janukovyče, který vedl k jeho sesazení, pak z pohledu této logiky musí být prostě organizován jiným státem. Nesouhlasím s ním hlavně v tom, že chápe mezinárodní vztahy jako statické, bez možnosti vývoje. Stejné myšlení vedlo třeba k tomu, že obsazení Československa Sovětským svazem v roce 1968 či invaze do Maďarska v roce 1956 bylo na Západě přijato jako věc oblasti sovětských zájmů, do které se Západ nemá míchat. Stejně jako nyní na Ukrajině byla invaze zdůvodňována bojem proti fašismu, Pražské jaro jako projekt CIA. Proto jsem k takovým vysvětlením skeptický. Ale jak říkám, jedná se o interpretaci faktů, ne o jejich ohýbání.
Co se týče nějakého omezování svobody vyjadřování, jsem jednoznačně proti. Děsí mě představa, že bude dána jedna pravda a ta se bude jediná moci zaznívat.
Psali jsme:
Jak vidíte ekonomickou budoucnost Ruska? Západní komentátoři mluví o totálním zhroucení RF v horizontu několika let, ruští optimisté energicky tvrdí, že prostřednictvím užších vztahů se zeměmi BRICS a ekonomických reforem svou zemi opět postaví na nohy.
Ekonomická situace Ruska není rozhodně ideální. Jedná se o směs příčin, a to od vnitřních, jako je zaměření na vojenskou produkci, vnější dluh korporací, některá populistická gesta, zpochybňování vlastnických práv či přechod na jakýsi korporativistický systém řízení ekonomiky (typické je v tomto třeba video Vladimira Putina z jeho návštěvy v továrně Pikaljovu). Nezapomínejme ani na dluhy regionů či náklady na přičlenění Krymu. Největším problémem je ale jednostranné zaměření na vývoz ropy a zemního plynu. Tu se zatím nedaří změnit a nutno říci, že v poslední době se neděje ani nic, co by situaci měnilo. Další problém představuje zaměření na Evropu. Ta má problémy sama se sebou. Ale problémem Ruska není to, že by mělo zkrachovat. Není také jediné ze zemí BRICS, která má problémy. Podívejme se na Brazílii, zpomaluje Čína.
V tuto chvíli jde spíše o stagnaci. V současné době není pro ruskou ropu dlouhodobá náhrada, takže zdroj příjmů Rusko bude mít. V reformy a jakési zázračné spojení s Čínou či jinými zeměmi BRICS moc nevěřím. Rusko o nich mluví snad pětadvacet let, jeho výsledky jsou zatím sporné. Čína navíc sama řeší svoje problémy, má i jiné partnery. Číňané neváhají svoji silnou pozici využít, což se bude dít i ve vztahu k Rusku. Čili, reformy by Rusku pomohly, ale zatím se nedějí. To ale neznamená, že by mělo zkrachovat.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Petr Kupka
