Co z událostí v listopadu roku 1989 si pamatujete?
My jsme se jako gymnazisté účastnili celého týdne protestů, který začínal dvacátého a vyvrcholil pondělní generální stávkou 27. listopadu, takže jsme se v tělocvičně scházeli s různými představiteli komunistické strany, kteří nám něco vysvětlovali, nebo naopak přijížděli studenti z Prahy, kteří nám vykládali, co se děje v Praze. Všech těchto akcí jsme se jako studenti účastnili a vyvrcholilo to generální stávkou, kdy vyšli do ulic i lidé z městských fabrik. Přišli jsme na náměstí, a dokonce jsem mluvil na kašně. Byl jsem ještě dítě, takže jsem měl asi i trochu nesouvislý, asi i nesmyslný projev, ale pamatuji si to.
Ještě v tom mladém věku byly zážitky intenzivnější, takže na to vzpomínám v dobrém. Z hlediska emocí šlo o nejdůležitější zážitky této doby. Mně se nepodařilo dostat na žádnou akci do Prahy, což mi bylo líto, ale v týdnu protestů jsem byl asi dvakrát na velkém shromáždění na náměstí Svobody v Brně. Spíše jsem zažíval moravskou část revoluce.
Na té euforii i emoční síle se shodují asi všichni, kdo to zažili. Jak se na onu euforii díváte s odstupem třiceti let?
Myslím, že jde o největší událost v historii, kterou jsem v životě zažil, a to platí i po třiceti letech. Velký historický zlom si samozřejmě uvědomuji více teď než tehdy. Naivita a emoce vyprchaly. Zatímco my jsme tehdy byli opilí svobodou, gauneři zůstali střízliví. I tak jde o největší dějinný zážitek, který jsem mohl zažít, a jsem za to vděčný. To si myslím i po těch třiceti letech.
O devadesátých letech se mluví dvěma způsoby. Jedni je označují za dobu nových příležitostí a začátků, druzí zase vidí období právě oněch gaunerů, kteří využili situace a rozkradli, co mohli. Jak to vidíte vy?
Byla to obrovská příležitost pro všechny, aby se projevili, jací doopravdy jsou, jak komunistický režim člověka svazoval. A v rámci životní příležitosti naopak dala devadesátá léta příležitost gaunerům, podvodníkům a lumpům, aby se mohli svobodně chovat jako gauneři, podvodníci a lumpové, vzít nám téměř všechny peníze, které v této zemi byly, a nechat si je pro sebe. Slušným lidem naopak dali možnost rozvíjet se intelektuálně, cestovat, učit se, vzdělávat se, získávat nové poznatky. Doba, která nám dala nové příležitosti ve všem, a takové, jaké nám dát mohla. Každý se v té době projevil, jak uměl.
A jak jsme tedy těch příležitostí využili jako společnost?
V devadesátých letech tím, že se mohli projevit i ti gauneři, samozřejmě nastaly věci, které nás zbrzdily v rozvoji. Mnoho věcí se mělo stát jinak, a některým – kdybychom byli tak chytří, jako jsme dnes – by se nám podařilo zabránit. Ale když se podíváme s maximálním nadhledem, každému muselo být jasné, že šlo o dobu s největším rozkvětem za posledních několik stovek let, a to je naprosto nezpochybnitelná věc.
Když dnes chodím po svém rodném městě, v němž dodnes žiji a jsem v něm starostou, a dívám se, co se zde vybudovalo za posledních třicet let, je to obrovský kus práce. Město je barevnější, svěžejší, vypadá lépe. Je v něm mnohem méně špíny, nepořádku, nesrovnatelné. Jsem za to vděčný. Kdo chce vidět všechny zlodějiny, krádeže a nespravedlnosti, může, ale nemůže překrýt, že šlo o éru, kdy se země nadechla a díky níž se lidem dnes žije mnohem lépe než předtím.
Fotogalerie: - Kocábův Vabank
Jak se dnes referuje o jedné z nejdůležitějších osobností tehdejší doby Václavu Havlovi – spravedlivě a objektivně? Zdá se, že v posledním desetiletí čelí obzvláště silné kritice.
Lidé, kteří ho nenáviděli v roce 1989, ho nenávidí i dnes. Lidé, kteří ho tehdy obdivovali, ho obdivují i dnes. Na tom se za tu dobu nic zásadního nezměnilo. Jen ti, kdo ho v určitém období neměli rádi, byli tehdy méně slyšet ve společnosti i v diskusi. Sami od sebe byli tišší v odsudcích, ale jinak se v zásadě nic nezměnilo.
Dobře, ale to mluvíme o lidech, kteří to mohli vnímat, tedy pokud jim v roce 1989 bylo alespoň 15 let a více. Dnes jsou ale ve středním věku lidé, kteří tehdy byli dětmi. Svůj názor si tedy tvoří z informací, které jsou dostupné. A to je už dnes velká část společnosti, pro něž jsou právě ty informace zásadní, prakticky všichni od 45 let níže...
Naštěstí se dnes daří oddělit dvě roviny. Jedna je Václav Havel jako symbol revoluce a symbol pádu komunismu. Člověk, který – tehdy se tomu říkalo vězeň svědomí – za ostatní seděl v kriminále, abychom mohli v klidu žít. To je jedna rovina a věc, která by neměla být zpochybňována různými výklady historie a tvrzením, že se měl ve vězení dobře a vlastně to měl moc fajn, když měl drahé auto a nevím, co všechno. Je jedno, zda se to týká Václava Havla, Petr Uhla, Jiřího Dienstbiera staršího a dalších. Jsou prostě lidmi, které zavírali do vězení, protože se jich báli. A oni se tím pádem zasloužili o naši svobodu a to je něco, za co bychom jim měli být vděční a co by nemělo být zpochybňováno. To je jedna část příběhu.
A druhá část příběhu je, že když už jsme tu svobodu získali, tak už nešlo o to, proti čemu jsme, už nešlo o to, že se vybojovala svoboda. Ale o to, co jsem říkal, že v tu chvíli každý svobodu začal využívat k něčemu jinému. Začal prosazovat svůj názor a svoji politiku. Proto je zcela legitimní, že s politikou Václava Havla, kterou dělal po celá devadesátá léta a těch prvních patnáct let po revoluci, že s ním někteří souhlasili, a někteří nesouhlasili. On udělal spoustu věcí dobře, a spoustu věcí špatně. Je v pořádku, že ho lidé kritizují, když udělal nějaké chyby.
Podstatné je nebrat lidem úctu k člověku, který bojoval za naši svobodu – ale zároveň si zachovat střízlivý pohled na jeho politiku, kterou realizoval. Stejně jako můžeme kritizovat Miloše Zemana a Václava Klause, můžeme kritizovat Václava Havla. Fakt, že nám pomohl vybojovat svobodu, za což jsme mu vděční, neznamená, že nemůžeme kritizovat jeho politiku po roce 1990. To je důležité oddělovat.
Kritika je i u tak významných osobností zdravá...
Určitě. Naopak koho si nejvíce vážím, toho bych měl mít odvahu kritizovat. Lidé, kterých si nevážím, mi nestojí za kritiku. A Václava Havla si vážím, i když ve funkci prezidenta se mi některé jeho výroky nelíbily, je fér si to na rovinu říct a nemyslet, že je na tom něco špatného. Například málokdy kritizuji Václava Klause a málokdy kritizuji Miloše Zemana ze stejných důvodů.
K Václavu Klausovi míří moje další otázka. Byl výraznou osobností polistopadové éry a za mimořádný přínos České republice získal z rukou prezidenta MiIoše Zemana Řád bílého lva. Zaslouží si ho podle vás? A souhlasíte s tím, jak Klaus brání tehdejší chyby privatizace, to znamená, že dělali, co mohli, a je jasné, že k těm chybám muselo dojít…
Miloš Zeman dost výrazným způsobem změnil názor na Václava Klause. V devadesátých letech se o něm vyjadřoval nějakým způsobem, svůj názor změnil. Já musím říci, že spíše souhlasím s názorem Milošem Zemana v devadesátých letech.
Tedy jste k osobě Václava Klause spíše kritický.
Určitě, ale možná časem, jako se to stalo Miloši Zemanovi, kdy mu přibýval věk a moudrost, také názor změním. Teď jsem stejně tak starý jako Zeman v devadesátých letech, kdy k němu byl kritický. Uvidím, co bude za dvacet let. Rozhodnutí nezpochybňuji, nekritizuji, ale jestliže jsem říkal, že v těch devadesátých letech se vedle velkého rozvoje stala i celá řada špatných věcí, tak podle mne se na většině z nich Václav Klaus podepsal.
Co se domníváte, že jsme za ty tři desítky let opomněli, zanedbali nebo propásli? Na co se kladl malý důraz, a kdy jsme měli být pozornější?
Kladl se malý důraz na morální stránku transformace, na právo, a že peníze se dají rozdělit na čisté a špinavé. Na to, že hromadění majetku není tou nejdůležitější věcí na světě.
Na druhé straně, po bitvě je každý generálem. Co jsem říkal o Václavu Havlovi a následně trochu o Václavu Klausovi, neznamená, že zcela zatracuji jejich život. Oni žili v nějaké době, Václav Klaus také vyrůstal v komunistickém režimu a veškeré zkušenosti měl z komunistického režimu. A najednou byl zodpovědný za ekonomickou transformaci. Neříkám, že bych to na jeho místě dělal lépe a že se šlo všem chybám vyhnout. Je na rovinu třeba přiznat, co se stalo. Dokázat chyby pojmenovat, dokázat si je přiznat – ne kvůli tomu, abychom po někom plivali, ale abychom chyby už nikdy neopakovali.
Fotogalerie: - Schillerová versus Kalousek
Jak vnímáte námitky, že komunisté, ač měli v roce 1989 skončit, v podstatě jsou v jiné podobě – KSČM, a podílejí se nyní na vládě?
To, jak se strana jmenuje, není úplně podstatné, a my všichni víme, kdo jsou lidé, kteří nás týrali a trápili. Někteří z nich fungují dál, a jestli pod názvem komunistická strana nebo jiným, není důležité. Jestli se mě ptáte, zda bych byl pro zákaz komunistické strany, tak se nejedná o něco, co by naši společnost posunulo dál.
Psali jsme:
_635936240820164861.jpg&id=111284)
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
