Co říkáte na vypjatou atmosféru prezidentských voleb, kdy proti sobě stály dva téměř stejně silné „tábory“ lidí?
Dvoukolový systém voleb logicky způsobuje, že proti sobě většinou ve druhém kole stojí dva kandidáti se srovnatelnou voličskou základnou. Mimochodem, prezident se takto volí přibližně ve čtyřiceti zemích světa. Vzpomeňme si rovněž na jednokolové prezidentské volby ve Spojených státech amerických, kdy jsou vesměs výsledky těsné. Případy jako například ve Francii v roce 2002, kdy ve druhém kole obdržel Jacques Chirac přes osmdesát dvě procenta hlasů, zatímco jeho protikandidát Jean-Marie Le Pen necelých osmnáct procent, jsou spíše výjimečné a vypovídají o mimořádné a nepříliš zdravé politické situaci.
Když porovnáte hospodářskou situaci naší země na začátku roku 1990 a 2018, kdy byla lepší?Anketa
Dobrou zprávou z českých prezidentských voleb byla vysoká volební účast, která svědčí o tom, že lidé nerezignovali na demokratické procedury jako způsob řešení společenských problémů a jsou stále přesvědčeni o tom, že na jejich aktivním zapojení záleží. A to navzdory dlouhodobé a systematické diskreditaci demokracie ze strany politických elit a mainstreamových médií, které v posledních dnech a týdnech před volbami otevřeně, často prostřednictvím zvláštních kolektivních rituálů morální očisty vypovídaly poslušnost demokraticky zvolené hlavě státu.
Nadále se zdá, jako by výše zmíněné rozdělení nepominulo, a naopak se dále vyhrocuje...
Myslím, že pro většinu normálních voličů vyhlášením volebního výsledku „rozdělení“ pominulo a oni se vrátili ke svým běžným životním starostem. Bohužel se opět ukázalo, že představitelé ambiciózní elitářské skupiny, kterou samotná choť jednoho z kandidátů označila jako „havloidy, sluníčkáře a pravdoláskaře“, se nejsou schopni vnitřně vyrovnat s výsledkem demokratických voleb a pokoušejí se o pokračování studené občanské války, hanobení osob s odlišným názorem a životní zkušeností a o degradaci rozhodnutí většiny voličů.
Zároveň poněkud rozporuplně volají po zvolení osobnosti, která by společnost „sjednotila“, a nikoliv rozdělovala. Žádný státník ale nikdy v normálních mírových demokratických podmínkách společnost nesjednotí, protože si do čela nevybíráme nového Benita Mussoliniho, ale reprezentanta pluralitní demokratické společnosti, která se zcela přirozeně skládá z lidí s velmi rozdílnými názory, hodnotami a životními postoji. To, co by nás naopak sjednocovat mělo, je respekt a úcta k demokratickým procedurám, v nichž rozhoduje hlas většiny.
Vzhledem k tomu, že hlasatelé permanentní revoluce pravdy a lásky nejsou přístupni logickým argumentům, nezbývá než zmíněné frustrované osoby ignorovat. Rozumní lidé by se neměli nechat vyvést z míry projevy emocionálně nezralých a nestabilních jedinců, kterým se pravidelně hroutí jejich „domy z karet“.
Za mnohé nesou údajně odpovědnost média. Nejsou ale média obrazem doby a dělají pouze to, po čem existuje „společenská poptávka“?
Média jsou nejen obrazem doby, ale také velmi efektivním nástrojem různých zájmových skupin zápolících ve veřejném prostoru o moc. Zmíněnou „společenskou poptávku“ proto často sama vyvolávají, aby ovlivnila veřejné mínění a dosáhla cílů svých majitelů a chlebodárců. V uplynulém období měla média značnou odpovědnost za vyhrocení agresivní atmosféry a šíření negativních emocí. Mnohé mediální komentáře hovořící o méněcennosti a mentální zaostalosti části české populace a nutnosti její „převýchovy“, urážení sociálního a lidského statusu voličů stávajícího prezidenta a spojování jakýchsi politických nadějí s „vymřením“ stovek tisíc lidí – to hraničí s porušením zákona o hanobení národa, rasy a etnické nebo jiné skupiny osob s odlišným politickým přesvědčením a připomíná to až nacistickou rétoriku. Je otázkou pro psychology, proč řada osobností, které vynikly v intelektuálně náročných akademických nebo uměleckých odvětvích a u nichž by se dala očekávat jistá osobnostní integrita a moudrý nadhled, tak snadno podléhá bizarní směsici sebedojímání z vlastní ušlechtilosti a pseudomoralizující netolerance, jež je činí nebezpečnými pro okolí.
Ve Francii se vžil pojem „France profonde“, „hluboká Francie“, což je označení rurální provinční Francie vesnic a malých měst, žijících pomalejším tempem než metropole, ale zároveň těžkopádně rozvážné a odolné vůči potřeštění z módních vln různých pomíjivých ideologií, kterým podléhá kosmopolitní populace velkých měst. Francouzi tuší, že zde spočívá „klidná síla“ jejich země, genofond, který zabezpečuje přežití Francie v době vážných ohrožení a krizí. Málokdo by se odvážil zesměšňovat, zpochybňovat nebo bagatelizovat hlas „France profonde“. V souvislosti se zvolením Miloše Zemana prezidentem České republiky napsalo francouzské periodikum Valeurs Actuelles, že rozhodla podpora voličů z „Tchéquie profonde“. Myslím, že je to důvod k zamyšlení pro komentátory a analytiky označující Zemanovy voliče za nevzdělanou, zastrašenou a primitivní lůzu obávající se civilizačních změn a výzev.
Političtí představitelé zavedli přímou volbu prezidenta a nyní jako by se jí začali obávat. Proč nedůvěřují „hlasu lidu“?
Relativizace zásad přímé demokracie, která dorazila i do České republiky a promítla se do mediálního a akademického diskurzu, například v podobě zpochybňování významu referenda, má pravděpodobně širší celoevropské příčiny. V roce 1957 vydal jugoslávský disident a bývalý komunistický funkcionář Milovan Djilas knihu Nová třída, kterou list The New York Times zařadil mezi deset nejvlivnějších děl dvacátého století. Djilas tvrdil, že komunistická revoluce sice přislíbila vytvoření beztřídní společnosti, ale ve skutečnosti umožnila hegemonii nové byrokratické třídy, jež nahradila buržoazii.
Analogicky se během desetiletí budování evropských integračních struktur zrodila rozsáhlá nadnárodní byrokratická vrstva, která postupně nabývá kolektivního sebevědomí a formu vnější reprezentace, jež z ní činí skutečnou novou vládnoucí eurokratickou třídu. Svým chováním, které upřednostňuje udržení osobních výsad a privilegií před pragmatickým technokratismem a kastovní výlučnost před meritokracií a demokracií, se nápadně podobá aristokratickým notáblům z doby před Francouzskou revolucí. Tato nová třída pokládá existenci národních států a zájmů za omezování své moci a přímou demokracii za otevřenou hrozbu. Výsledkem je redukce možnosti demokratického rozhodování na nejnižší občanské úrovni a oddělení moderních politických institucí od etnické a kulturní základny, z níž se původně zrodily. Nemyslím si, že to činí reprezentanti nové třídy vědomě. Nejde o konspiraci, ale o historickou logiku a projev zákonitostí procesu formování nové vládnoucí třídy.
Střet nové třídy s tradičními národními celky, které by měly být přeměněny – třeba i prostřednictvím masové imigrace z kulturně a nábožensky nekompatibilních oblastí – v poslušnou homogenní masu „poddaných“ či závislých „klientů“, představuje pravděpodobně nejvýraznější politický konflikt v rámci Evropské unie a je příčinou například vzestupu politických stran označovaných jako „populistické“. Démos, lid, který si počátkem dvacátého století vydobyl všeobecné hlasovací právo a stal se hegemonem politického života moderní západní civilizace, se instinktivně brání. Nechce opět skončit jako bezprávný a pasivní dav, označovaný jako „hoi polloi“.
Na druhé straně mnozí představitelé uměleckých kruhů podvědomě tíhli k feudálním dvorům, na kterých hledali mecenáše a patrony, a jejich sympatie jsou proto na straně nové třídy. Proběhnuvší prezidentské volby v České republice byly jednou z mnoha epizod výše zmíněného souboje mezi lidem a novou třídou, z něhož tentokrát vyšla nová třída poražena.
Psali jsme:
Prezident Miloš Zeman se často obrací ke švédskému sociálnímu státu. Není to jen nereálný vzor, nebo se k němu lze v našich podmínkách přiblížit?
Prezident Miloš Zeman je navzdory různým označením, jimiž ho častují jeho kritici, levicově zaměřeným politikem, který logicky pokládá skandinávský model silného státu za příklad hodný následování. Skandinávské země ale budovaly své moderní hospodářství ve zcela odlišném historickém a geopolitickém kontextu, než je počátek jednadvacátého století. Skandinávský sociální stát se zrodil v dějinné konstelaci, která se pravděpodobně již nebude opakovat. Evropa v té době například nečelila dravé asijské konkurenci. Značná daňová zátěž existující ve Skandinávii byla vyrovnána luteránskou pracovní morálkou a etikou. Přesto se v posledních desetiletích míra blahobytu ve Skandinávii – s výjimkou Norska – ve srovnání s jinými západoevropskými státy relativně snížila. Švédsko, Dánsko nebo Finsko nejsou dnes bohatší než například Rakousko a zaostávají za Nizozemím, Švýcarskem nebo Irskem.
Jsem přesvědčen, že pokud by se naše země po druhé světové válce vyvíjela jako svobodná tržní ekonomika, byla by naše současná životní úroveň a kupní síla srovnatelná například s dánskou. Tradiční skandinávská loajalita a důvěra vůči státní autoritě se stávají hendikepem v okamžiku, kdy jsou státní instituce prostoupeny duchem neomarxismu, politické korektnosti a multikulturalismu. Demografický vývoj ve Švédsku může v blízké budoucnosti ohrozit sociální soudržnost, která je základem hospodářské prosperity.
Musíme proto hledat vlastní specifickou rozvojovou strategii a inspirovat se především asijskými ekonomickými modely, Jižní Koreou nebo Tchaj-wanem. Míra tvořivosti, šetrnosti, altruismu a pracovitosti je v naší společnosti podobná, pouze se zatím nevytvořily optimální politické podmínky, aby se mohla plně projevit.
Není „strašení Ruskem“ poněkud „vyčichlým“ tématem? Právě zvolený staronový finský prezident se zasloužil o narovnání a rozvoj vztahů s Moskvou. Zdá se, že v rámci Evropské unie se k Rusku obrací Maďarsko, Řecko a další státy. Kypr je tradičním oblíbeným sídlem ruských oligarchů...
Rusko se pravděpodobně v důsledku politických událostí posledních let od Evropské unie mentálně vzdálilo. Po zkušenostech, které učinilo, pro něj poprvé od časů Petra Velikého, přestala být západní Evropa nedostižným civilizačním vzorem, protože její model modernity se jeví jako méně výkonný než ohniska modernity v jihovýchodní Asii a na Dálném východě. Rusko objevilo znovu svůj asijský rozměr, přičemž vzhledem k dynamickému rozvoji v řadě asijských zemí to nelze chápat jako regres. Nemluvím pouze o Číně, ale také o Indii, která se v poslední době začíná čínské hospodářské dynamice vyrovnávat a s níž má Rusko tradičně dobré vztahy. Mimochodem, podle statistiky z posledního roku zveřejněné CIA se z dvaceti hospodářsky nejrychleji rostoucích států jedenáct nalézá v Asii, osm v Africe a jeden ve Střední Americe. Česká republika, jejíž ekonomika prochází na evropské poměry fází impozantního růstu, zaujímá ve světovém srovnání devadesáté místo, Německo sto padesátou pozici ze dvou set dvaceti sledovaných zemí.
Vyhrocenost vztahů mezi Evropskou unií a Ruskem neprospívá ani jedné ze zúčastněných stran. Rusko nebude svojí politickou kulturou nikdy připomínat západoevropskou společnost, protože na to je podobně jako Turecko příliš rozkročeno mezi Evropou a Asií. Nicméně vytvářet z něj účelově nepřítele, jenž vede údajnou hybridní válku proti Evropské unii, znamená znevažovat kritický úsudek Evropanů a diskreditovat média a politické elity, které podobný obraz šíří.
Neexistuje evropský stát, který by ve dvacátém století vícekrát čelil se zbraní v ruce sovětskému, respektive ruskému expanzionismu, než Finsko, jež muselo vybojovat nezávislost v občanské válce s bolševiky v roce 1918, v letech 1939 až 1940 vzdorovaly špatně vyzbrojené finské oddíly útoku třetiny celé Rudé armády a následovala válka po boku nacistického Německa mezi lety 1941 až 1944. V březnu 1948 se Finům podařilo zmařit komunistický pokus o převrat podporovaný Sovětským svazem. Po této historické zkušenosti s východním sousedem se finský prezident Sauli Niinistö setkal u příležitosti oslav sta let výročí vyhlášení finské nezávislosti s ruským prezidentem Vladimírem Putinem. Finští představitelé prohlásili, že nemají žádné důkazy o vměšování Ruska do finských vnitřních záležitostí. To není appeasement, ale obezřetný a pragmatický realismus, který se Finsku v minulosti vyplatil.
Slovenská média se nám smějí, jakého máme premiéra v demisi a koho jsme to zvolili na Hrad. Jenže u nás pracují statisíce Slováků a na vysokých školách jsou tisíce a tisíce mladých lidí právě ze Slovenska...
Nemyslím, že je tento výsměch, který se naštěstí týká pouze specificky zaměřených médií, zcela namístě. Určitě je obdivuhodné, jaký ekonomický pokrok učinilo Slovensko od získání nezávislosti. Proto je zvláštní, že navzdory slovenskému „hospodářskému zázraku“ a „české stagnaci“ tolik Slováků dává přednost životu v České republice. Údajně každý třetí slovenský maturant uvažuje o studiu v Česku, přičemž slovenští absolventi českých vysokých škol většinou spojují další profesní dráhu s Českou republikou nebo s jinou západní zemí. Pro českou společnost je to bezpochyby velký přínos, protože takto získává talentované, kvalifikované a pracovité mladé lidi, kteří přispívají k jejímu rozvoji. Otázka je, co to přináší samotnému Slovensku.
Současná politická konstelace v Česku, kterou lze vyřešit sestavením většinové nebo menšinové vlády nebo předčasnými volbami, je standardním stavem, jenž není ničím, co by nás mělo příliš znepokojovat. Čeští voliči prokázali v posledním půlroce dostatek zdravého rozumu, odolnosti vůči účelové mediální kampani a manipulaci a pochopení pro pragmatická řešení bez uměle rozviřované hysterie a ideologické předpojatosti.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
