Stabilitou Evropské unie letos poměrně značně zatřásla dluhová krize v Řecku, kdy se rozhodovalo o dalším působení Řecka v eurozóně. Výsledkem je, že Řecko obdrželo překlenovací úvěr, zůstává v eurozóně, zavádí reformy. Jak lze hodnotit tento stav?
Obávám se, že veškeré úvěry ze strany MMF a podobných institucí nemají za cíl pomoci dané zemi, ale naopak, oloupit ji o zbytek jejího národního bohatství. V Řecku čím dál tím více žen provozuje prostituci jen proto, aby přežily, za naprosto neadekvátně nízké ceny jednoho až dvou eur, nebo jen za trochu jídla. To je příznak, který vypovídá o totální bídě, do níž se Řecko propadá stále hlouběji.
Jak se změnilo v uplynulém roce postavení Ruska ve světě a jak situaci ovlivnily nedávné události jako konflikt s Tureckem nebo bombardování cílů v Sýrii mířící na radikály z Islámského státu?
Prestiž Ruska ve světě v minulém roce obrovsky vzrostla. Rusko dokázalo odolat pokusům Spojených států o své těsnější obklíčení. Znovu připojilo Krym, čímž si udrželo strategickou pozici v Sevastopolu a v Černém moři; nedopustilo vstup Ukrajiny do NATO; posílilo svůj jaderný arzenál, vyvíjí zbraně schopné překonat západní protiraketovou obranu a úspěšně bojuje v Sýrii proti Islámskému státu. V Sýrii navíc nasadilo své těžké strategické bombardéry TU-95 a TU-160, čímž rovněž demonstruje svoji sílu. Prezident Putin si získává sympatie čím dál tím většího počtu lidí nejen v České republice, kde je tento posun sympatií ve prospěch Ruska již velmi zřetelný, ale rovněž na Západě. Spojeným státům nevyšel jejich Projekt pro nové americké století. A rovněž Wolfowitzova doktrína, podle níž si USA musejí udržet dominantní mocenské postavení ve světě a nepřipustit vznik jiné supervelmoci, se ukázala být jako neživotaschopná. Intervence USA v Jugoslávii, Iráku, v severní Africe, Afghánistánu apod. ukázaly, že USA šíří ve světě jen války, chaos a rozvrat, zatímco Rusko se snaží situaci stabilizovat.
Bývalý dlouholetý novinář Mladé fronty, odborník na rusko-ukrajinské vztahy i Francii Milan Syruček uvedl v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz: „Jsem vnitřně přesvědčen, že vlna uprchlíků nebyla živelná, ale byla to první etapa tohoto boje, za níž následovala druhá etapa, teroristické útoky. Poté může přijít třetí etapa, která zasáhne třeba i USA; to zase z hlediska mocenské pozice. Je to tedy ideologický boj, který nepotřebuje sofistikované zbraně, ale fanatiky.“ Co si o takové klasifikaci myslíte?
S touto klasifikací souhlasím. Domnívám se, že imigrační krize je řízena silami, které si přejí oslabení Evropy, likvidaci národních států a tradiční evropské společnosti ve prospěch globálních, nadnárodních mocenských a kapitálových struktur.
Abychom ekonomická témata pojali šířeji... Probouzí se ve stínu migrační krize nadějně ekonomika EU a USA, anebo stále spíše směřujeme ke strukturálnímu průšvihu, kdy dochází k útěku pracovních míst na Východ, či k dalším ztrátám kvůli robotizaci a automatizaci a ke snižování životní úrovně spolu se zadlužením?
Vidím to na ten strukturální průšvih. Všechna opatření, která se dělají, jsou jen záplatováním nejhorších děr. Západní Evropě i USA naprosto chybí jakákoliv strategická koncepce. Tuto koncepci má Čína, která rozvíjí svojí ekonomiku velmi pragmatickým způsobem. Číňané se neohlížejí na to, zda to či ono opatření je v souladu s liberalismem, neoliberalismem, nebo jinými –ismy, nýbrž se rozhodují výhradně podle praktických dopadů, a to v dlouhém časovém horizontu. Běh na dlouhé tratě je ostatně základem čínského filozofického myšlení již od starověku; Číňané jsou mistry strategie.
Po ekonomické stránce prý předbíhá Spojené státy Čína. K tomu politolog Oskar Krejčí připomíná: „střídání hegemona je nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka.“ Jak se ekonomická síla či slabost Spojených států může projevit na mezinárodních vztazích?
Ano, o tom píši již v předchozí otázce. Čína se rozvíjí jako celek, čínské filozofické myšlení vychází z konfucianismu a je svojí podstatou kolektivistické. V dlouhém časovém horizontu se tato filozofie ukazuje jako životaschopnější a pragmatičtější než orientace na individuální úspěch dosažený za co nejkratší dobu. Střídání hegemona je samozřejmě mimořádně citlivou záležitostí. Odcházející hegemon se nechce se ztrátou svého postavení smířit a je připraven ho bránit. Na druhé straně ale ani není ochoten umírat jen za udržení svého postavení. Američané se snaží o udržení svého postavení za každou cenu, což vidíme již na zmíněných vojenských intervencích. Ale šli by i do světové války? O tom velmi pochybuji. Rusko a Čína již disponují takovou silou, jejíž použití by znamenalo totální katastrofu i pro samotné Spojené státy. Ti, co tahají za nitky světové politiky, si samozřejmě nepřejí totálně zničený svět. Co bych dělal na jejich místě? Snažil bych se novou situaci analyzovat, vyhodnotit a vypracovat strategie pro rozehrání dalších strategických her. Přitom bych se snažil udržet si své bohatství, moc a vliv a dlouhodobě pracovat na zlepšení své situace.
Právě že o válce se dost často hovoří v různých kontextech. Slýchali jsme, že Rusko může napadnout Pobaltí, Amerika Rusko, Čína Ameriku, Amerika Čínu, Írán Izrael. Izrael Írán… Co z toho nám hrozí?
Rusko Pobaltí zcela jistě nenapadne. Prezident Putin řekl jasně, že jen blázen by vojensky napadal země, které jsou členy vojenského paktu NATO, a riskoval tak světovou válku. Nemyslím si ani, že by hrozil některý z vyjmenovaných globálních konfliktů. Přímý vojenský konflikt mezi supervelmocemi považuji za velmi nepravděpodobný vzhledem k jeho naprosto katastrofálnímu dopadu na všechny zúčastněné. Rovněž ani válka mezi Izrealem a Íránem se mi nezdá pravděpodobná, neboť Írán projevil ochotu ustoupit od svého programu vývoje jaderných zbraní, a Izrael tudíž nemá důvod jej napadnout. Írán rovněž nenapadne Izrael, zemi s jadernými zbraněmi. Írán – přes veškerou svoji rétoriku – sleduje tvrdě pragmatickou politiku zaměřenou na své vlastní zájmy.
Něco jiného ovšem jsou lokální konflikty a také hybridní války. Pravděpodobně budeme svědky neutuchajících konfliktů tam, kde se válčí již dnes. To znamená, že lze očekávat pokračování konfliktů na Blízkém východě a jejich další eskalaci v Iráku, Libyi, Sýrii apod. Konflikty očekávám rovněž v západní Evropě v souvislosti s migrační krizí. Bude se jednat jednak o konflikty fyzické v podobě teroristických útoků a masových nepokojů, jednak tyto konflikty budou mít charakter ostrého náboženského, ideologického a civilizačního střetu. Nelze vyloučit ani to, že tyto konflikty v západní Evropě budou mít charakter občanské války, jakou dnes vidíme například v Sýrii, nebo jaká proběhla v Libanonu. Pro nás je v této situaci nesmírně důležité, abychom za každou cenu zůstali stranou tohoto vývoje a těmto konfliktům se vyhnuli. Cestu k tomu jsem již mnohokrát naznačil – nepřijímat na své území žádné migranty, kteří tento rozvrat do Evropy přinášejí, nepovolovat stavbu mešit, které – jak ukázaly nedávné události ve Francii – představují vojenská krystalizační jádra islámské moci apod. Cožpak opravdu nejsme schopni vyvodit relevantní závěry z vývoje situace, který vidíme v západní Evropě? Při tom všem musíme jednoznačně spolupracovat s dalšími východoevropskými zeměmi, zejména s Visegrádskou čtyřkou, a rovněž s Ruskem a konečně se už přestat zabývat starými resentimenty.
Kdo se stal z vašeho pohledu nejvýraznější figurou české politické scény a proč? Je jím prezident Miloš Zeman, Andrej Babiš, Bohuslav Sobotka, či Miroslav Kalousek? A do jaké míry každý z nich splnil očekávání, anebo nás naopak zklamal? Kdo a která ze stran na politické scéně podle vašeho soudu příští rok posílí a kdo propadne?
Nejvýraznější postavou je samozřejmě prezident Miloš Zeman. Má pevné, jasné a dobře podložené názory a dlouhodobě se jich drží bez ohledu na to, zda si tím něčí sympatie získá, anebo nezíská. Andrej Babiš se sice nyní vyslovuje proti přijímání migrantů na naše území, ale jak dlouho zastává tento názor? Můj osobní dojem je ten, že jen vidí, co si přeje většina společnosti, a své postoje tomuto většinovému názoru pragmaticky přizpůsobuje.
Myslím, že je zde ještě jedna velmi výrazná osobnost naší politické scény – a tou je exprezident Václav Klaus. V poslední době začíná výrazně promlouvat do vývoje na naší politické scéně a nepřekvapilo by mě, kdyby opět kandidoval na prezidenta.
Domnívám se, že posílí strany s protiimigračním a euroskeptickým programem. Imigrační krize a zahraniční politika se stanou stěžejními tématy příštích voleb a strany, které si to uvědomí, budou posilovat. Očekávám vstup do Parlamentu pro stranu Úsvit–Národní koalice, jakož i pro SPD. Domnívám se, že strana ANO se udrží v čele a že předseda Andrej Babiš prosadí do jejího programu protiimigrační rétoriku, ale nejsem si jistý tím, jak moc bude tato rétorika v jeho případě upřímná. TOP 09 si pravděpodobně udrží svých osm až devět procent hlasů, což odpovídá skalnímu havlistickému voličskému jádru. Dojde k oslabení ČSSD a KSČM, protože ani jedna z těchto stran nedokázala uchopit otázku bezpečnostních rizik. Zejména v případě KSČM bych předpokládal, že bezpečnostní politika jí bude velmi blízká, ale bohužel se ukazuje, že tomu tak není. ODS má jedinečnou příležitost povstat z popela, ale velmi se obávám, že ji nevyužije. V celé společnosti se budou stále více dostávat ke slovu občanské postoje, lidé se budou stále více zajímat o budoucnost naší země a stále méně se budou bát své názory a postoje projevovat.
Psali jsme:
autor: Olga Böhmová
