Zemanův kalašnikov a ohrožení Sobotky. Tato velmi vážná slova k celé kauze pronesl psycholog

29. 1. 2016 5:15

ROZHOVOR I když výrok prezidenta Miloše Zemana o použití kalašnikova jako nedemokratickém způsobu odstranění politika byl míněn jako vtip, upozorňuje psycholog Daniel Štrobl, že šlo primárně o agresi, jež je jen jakoby zabalena do rádoby humorného hávu. Také z něj lze usuzovat na to, že autor výroku si premiéra přinejmenším neváží a nemá problém jej použít k tomu, aby narcistně ukojil svou potřebu obdivu tím, že skrze šokující, agresivní výrok na sebe přitáhne pozornost.

Zemanův kalašnikov a ohrožení Sobotky. Tato velmi vážná slova k celé kauze pronesl psycholog
Foto: KPR- Hana Brožková
Popisek: Prezident Miloš Zeman navštívil jihomoravský kraj

Politici i média se intenzívně věnují „kauze“ s kalašnikovem, kterou odstartovala odpověď prezidenta Miloše Zemana na otázku, jak se zbavit premiéra Bohuslava Sobotky. Není to zbytečná bouře ve sklenici vody, když každému musí být jasné, že šlo o vtip?

Humor je nesmírně komplikovaný psychický proces vlastní toliko lidem. Abychom mohli humor chápat či jej dokonce záměrně vytvářet, musí náš mozek zapojit celou škálu činností souvisejících zejména s abstraktním uvažováním. Ke schopnosti chápat a tvořit humor pak přináleží též emoční inteligence, která jako citlivý lakmusový papírek rozpozná, co je přijatelné a co nikoli, kdy vtip slouží k pobavení a kdy ke zranění. Schopnost chápat a tvořit humor je pak velmi dobrým indikátorem duševního zdraví, emoční zralosti a sociální kompetence.

Dá se z té odpovědi vyvodit něco o motivaci, která prezidenta ke zmínce o kalašnikovu vedla?

I kdybych zapomněl na chvíli na to, že daný výrok řekla hlava státu, lze usuzovat na mnohé. Autor nechce pouze pobavit, ale též šokovat. Překročit hranice. Být jiný, originální. To je častý způsob jak pobavit. Ekvivalentem je například scénka, kdy herec Otakar Brousek, známý svým noblesním a kultivovaným vystupováním v závěru vyprávění řekl vulgární slovo, jež bylo zcela nečekané z jeho úst. Současně však zcela zapadlo do dané scénky a lidé se smáli nejen obsahu, ale i formě. V uvedeném výroku Miloše Zemana šlo však kromě snahy šokovat i o explicitní vyjádření agrese. To dává danému tvrzení zcela jiný rozměr. Autor nechce pouze pobavit a šokovat, ale též zranit – byť třeba jen slovně – jinou lidskou bytost. I to známe. Pak jde o humor, kdy cílem není smát se něčemu, ale smát se někomu, kdy jde o to druhého znemožnit, poškodit a bavit se na cizí účet. Pak jde primárně o agresi, jež je jen jakoby zabalena do rádoby humorného hávu. Z výše řečeného lze tedy usuzovat na to, že autor výroku si premiéra přinejmenším neváží a nemá problém jej použít k tomu, aby narcistně ukojil svou potřebu obdivu tím, že skrze šokující, agresivní výrok na sebe přitáhne pozornost. Podtrženo sečteno, sebestřednost a odbržděná agrese zde vyhrála nad elementární slušností.

Dobrá, ale lze z prezidentových slov vyvozovat výzvu k zabití předsedy vlády, jak si to vyložil premiér Bohuslav Sobotka, a je tedy důvod, aby se děsili Sobotkovi blízcí, děti, rodina a přátelé?

To bych netvrdil. Sledujeme-li výroky Miloše Zemana přinejmenším poslední rok a půl, zjistíme, že on sám si zpravidla už za týden nepamatuje, co, kde, kdy a komu řekl. Na svých výrocích netrvá a konec konců někdejší šéf zahraničního odboru Hradu Hynek Kmoníček nabádal národ, aby „devadesát procent výroků prezidenta nebral vážně“. Vzpomeňme, jak sliboval, že nenajde-li se Peroutkův článek, tak se omluví, nedostane-li poradce Mynář prověrku, tak ho propustí a tak dále. Jiná věc je, zda je správné mít na Hradě člověka, který plácá bez sebemenší autocenzury to, co mu zrovna slina přinese na jazyk, a dělá si z úst trhací kalendář. Ale to je spíše otázka na Parlament České republiky a zejména na voliče.

Podle předsedy TOP 09 Miroslava Kalouska se prezident zjevně nekontroluje, vyvolává seriózní úvahy o své svéprávnosti a je neřízenou střelou ve funkci prezidenta. To je názor jednak politika, ale také člověka s odborností chemika, co si však o chování prezidenta může myslet psycholog a psychoterapeut?

Nejsem sám, kdo na Miloši Zemanovi pozoruje zcela zřejmé degenerativní změny. Protože jsem ho však nikdy jako psycholog nevyšetřil, nemohu podávat závazné stanovisko. Mohu usuzovat jen z chování, jež zprostředkují média a dále ze slovního a písemného projevu. Zde je evidentní následující: Pokud má Miloš Zeman možnost se připravit, je jeho projev koherentní, tedy smysluplný. Je-li však v situaci, kdy musí improvizovat, pružně reagovat, pak jsou znát organické změny v centrální nervové soustavě. Projevují se prostorovou dezorientací a potížemi s koordinací pohybů – viz jeho nejrůznější pády a nárazy do zdi, morální odbržděností, tedy tím, co pan Kalousek nazývá „neřízenou střelou“, dále pak čím dál tím pomalejším, těžkopádnějším a topornějším verbálním projevem, sklonem k používání klišé a konečně postupující ztrátou právě smyslu či spíše citu pro humor. Kdo si vzpomíná na Miloše Zemana počátku devadesátých let, dá mi za pravdu, že tehdy byla opravdu radost jej poslouchat. Měl neotřelá a dobře promyšlená úsloví, jeho bonmoty byly originální a chytré. Nyní jsme svědky postupného chátrání. Bonmoty jsou stále častěji zcela mimo kontext, nesouvisejí s tím, co bylo řečeno, jsou banální, jako by je vymýšlel adolescent a u lidí to vyvolává smíšené pocity ve smyslu – „a to má být vtipné?“.

Ing. Miloš Zeman, CSc.

  • BPP
  • První přímo zvolený prezident ČR
  • prezident České republiky

K tomu je třeba připočíst i čím dál tím silnější prožitek zoufalé nudy na straně posluchačů, jenž je zapříčiněn právě enormně pomalým uspávajícím projevem a frustrací z toho, že nic nového, originálního se nedozvíme. To je pak kompenzováno dětinskou škodolibostí z provokace a neochotou udržet svou agresi pod kontrolou. Takže tam, kde Miloši Zemanovi dojdou věcné argumenty – a to se stává stále častěji – volí útok ad-hominem, tedy agresivní výpad s cílem znemožnit člověka, jenž mu oponuje. I to je známka nezralosti, dnes již zesílené i úpadkem kognitivních schopností.

Konečně poslední rozdíl oproti minulosti je ve schopnosti strategického uvažování. To bylo vždy silnou stránkou Miloše Zemana. Uvažovat v dlouhodobém horizontu, několik tahů dopředu. Nyní je to jen odlesk minulosti. Působí spíše jako malé dítě, které chce na sebe za každou cenu připoutat pozornost a nestará se o to, co bude dál. Pohybuje se stále více v přítomnosti a minulosti než v budoucnosti. Pak se může stát, že je pro něj přednější to, že se teď a zde pár lidí v kulturáku či na náměstí zasměje vtipu z kategorie páté cenové skupiny, než to, jaké to bude mít dopady dál.

Když sledujete počínání a vyjadřování Miloše Zemana, souhlasil byste s názorem, že svými činy a skutky záměrně provokuje? A pokud ano, čím může být ta touha provokovat vyvolávána?

Začnu od konce. Tendence provokovat je znakem narcistně strukturované osobnosti, která chce k sobě přitáhnout za každou cenu pozornost. Tento druh chování je zcela běžný a normální v dětství, kdy si dítě mnohdy záměrnou provokací říká o pozornost rodičů a pak v období dospívání, kdy se dovytváří ego. Pokud tento rys zůstane přítomen i v dospělém věku, může se jednat buď o nezralost, či v krajním případě lze usuzovat na poruchu osobnosti, tedy dle dřívější terminologie na psychopatii. To, že Miloš Zeman působil vždy silně narcistním, tedy sebestředným, dojmem, není žádná novinka. Vždy dával na odiv svou paměť, intelekt, byl mnohem lepším vypravěčem než posluchačem a lidi kolem sebe chápal spíše jako prostředek k dosažení svých cílů než jako plnoprávné bytosti stejně hodnotné, jako je on sám. I proto neměl nikdy problém hodit přes palubu toho, kdo se mu už nehodil k dalšímu postupu vpřed. To však ještě neznamená, že by takový člověk musel být nutně zlý a nemorální. Jen má velký problém být empatický. Stáří pak u každého z nás znamená, že se jisté osobnostní rysy – bohužel, mnohdy právě ty záporné – zesílí. Degenerativní, patologické změny nervové soustavy pak tento proces ještě urychlí.

Proto se mi zdá, že stále častěji budeme svědky toho, že Miloš Zeman bude provokovat čistě pro vybuzení zájmu o svou osobu bez jakéhokoli dalšího cíle, jen aby ukojil svou narcistní potřebu. Je jako malé dítě, které nahé vběhne mezi hosty svých rodičů a tam se předvádí a pitvoří s tím, že všechny reakce od smíchu přes pokárání, rozpaky, odpor až po odsudek jsou významné prostě jen tím, že znamenají důkaz, že nyní jsem centrem pozornosti já a nikdo jiný. Zdá se mi, že Miloš Zeman cítí, že jiných způsobů, jak upoutat, například nějakým oslnivým intelektuálním výkonem v podobě knihy, státnického činu, eseje nebo projevu, který by zaujal druhé hloubkou myšlenek, originalitou a obohacením veřejné diskuse, už pozornosti okolí, na níž je závislý, nedosáhne. I proto se tak vymezuje proti akademické obci a inteligenci obecně, neboť by tak rád mezi tyto lidi patřil a ono to nejde.

Může se skrývat za jeho chováním i racionální zhodnocení toho, že „druhá strana“ ho ani trochu nešetří a bude na něj neustále útočit, a tak mu vlastně ponechala na výběr jen ze dvou možností: být otloukánkem a nechat si vše líbit, nebo rozdávat rány a být za hulváta či burana?

Ano, ale jde v jistém slova smyslu o začarovaný kruh. Předně koncept, že na světě jsou buď ti, co rány rozdávají, a pak ti, co je dostávají, je typický pro psychopaty. Duševně zralý jedinec nevnímá svět jako ring, kde se musí neustále s někým rvát. Háček je v tom, že pokud si někdo takový koncept vytvoří, a to se stane zpravidla už v raném dětství, další životní osudy jej spíše v tomto černobílém vidění světa utvrdí. Pokud totiž někdo přistupuje k druhým s tím, že jim nedá na výběr a vymezí je na ty, co jsou s ním, a ty, co jsou proti němu, logicky si koleduje o to, že mu někdo oplatí stejnou mincí. Tím si dotyčný potvrdí svůj světonázor a změna je skoro vyloučená. K narcistní struktuře osobnosti se navíc váže pocit výjimečnosti a s tím je pak spojen sklon k paranoidnímu prožívání reality. To znamená, že dotyčný vnímá vše jako osobní útok a není schopen pochopit například to, že druhému může být zcela lhostejný, nebo že druhý nesouhlasí s mým názorem, ale lidsky proti mně nic nemá.

Osobně se domnívám, že ono „buranství“ Miloše Zemana je typickým znakem kompenzace. Vzhledem ke svému vzdělání, rozhledu i zájmům patří Miloš Zeman daleko spíše mezi intelektuály. Ti ho však z mnoha důvodů odmítli. A tak, aby se zbavil smutku z toho, že tahle parta kluků, kam by tolik chtěl patřit, jej nebere, tak je raději poplive a zdevalvuje. Ale to není žádný neznámý proces. V jistém životním období jsme to přeci zažili všichni. Například nás opustil milý, či milá a my jsme sami sebe přesvědčovali, že vlastně vůbec nemusíme být smutní, neboť on/ona pro nás stejně nebyl ten pravý, měl křivé nohy a velké uši a že vlastně my ve skutečnosti stojíme o někoho úplně jiného a nakonec, že ten, kdo odešel, jsme vlastně byli my. Problém je, že toto chování náleží dětem a dospívajícím, ale už ne důstojným kmetům, zvlášť pokud jsou prezidenti.

Někdy to ale působí dojmem, že si prezident šarvátky s politickými odpůrci i novináři užívá. Ale není to ve skutečnosti tak, že neustálé útoky se na něm musí nutně podepsat, a co vůbec může ten permanentní boj s „nepřáteli“ s člověkem udělat?

Miloš Zeman je zvyklý bojovat a právě konflikt je pro něj způsob, jak si potvrdit vlastní důležitost. Logicky se to však na člověku podepíše tím, že bude svět více a více vnímat psychopaticky a paranoidně, tedy jako místo, kde jsou jen ti, co jsou se mnou a ti, co jsou proti mně. Takto však realita nestojí. Na druhou stranu, tím, že je Miloš Zeman prezident, tak realitu svým způsobem tvoří, a to je důvodem toho, že naprosto selhal v tom národ spojit a místo toho lidi rozdělil na příznivce a odpůrce. I to je však poněkud zkreslený virtuální obrázek, který vzniká při četbě komentářů pod články na internetu – viz diskuse k tomuto rozhovoru níže – a dotvářejí jej svým způsobem média. Lidé, s nimiž se například potkávám já, mají své životy, své starosti a to, co včera plácl prezident, je zdaleka nezajímá tolik, jako to, co prožívají v práci nebo v rodině.

Lidé, kteří jsou sebestřední a neustále bojují, jsou nesmírně nesvobodní. Každodenně si musí potvrzovat to, že je o ně zájem a že mají sílu na další válčičky. S věkem a odchodem z veřejných funkcí však dotyčné nevyhnutelně čeká pád do bezvýznamnosti a ztráta sil bojovat. To samozřejmě vede k velké nespokojenosti a mnohdy i k pádu do deprese, či nadměrnému užívání omamných, respektive tlumících látek, jako jsou léky či alkohol. Z jedince se stane zapšklý dědek terorizující své okolí, tedy zpravidla rodinu a dokazující si svou moc na těch, co mu zbyli. Podrženo sečteno, člověk, jenž neustále s někým bojuje, může být krátkodobě spokojený z toho, jak někoho dostal, ke štěstí a spokojenosti ho to však nepřivede. V tomto smyslu ony boží mlýny melou zcela spolehlivě a spravedlivě.

Pozorujete za tři roky na Hradě nějakou změnu v chování, vyjadřování či vystupování Miloše Zemana a pokud ano, čemu ji přičítáte?

Pozoruji postupný úpadek kdysi důstojného politika do karikatury sebe sama. Přičítám to osobnostní struktuře a degenerativním vlivům způsobeným věkem a urychleným nemocemi a životním stylem.

Daniel Štrobl je psycholog a psychoterapeut orientován na klasickou psychoanalytickou psychoterapii. Je externím lektorem Institutu aplikované psychoanalýzy, předsedou etické komise Asociace vojenských psychologů a spolupracovníkem řady tuzemských i zahraničních institucí. Působí též jako supervizor pracovních týmů a pedagog. Je autorem řady odborných článků a publikací. Pravidelně přispívá do celoplošných médií, zejména MF Dnes a Lidových novin a dále na server Aktualne.cz. Pro média se vyjadřuje z pozice experta na problematiku mezilidských vztahů, stresu a lidského chování v zátěži.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jiří Hroník

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Likvidace nepohodlných lidí probíhá pořád stejně. Jako přes kopírák. Generál Randák o tom, co potkalo jeho, Šlachtu a mnohé další. Jak mu řekl Ivan Langer...

8:41 Likvidace nepohodlných lidí probíhá pořád stejně. Jako přes kopírák. Generál Randák o tom, co potkalo jeho, Šlachtu a mnohé další. Jak mu řekl Ivan Langer...

ROZHOVOR Bývalý šéf zpravodajské služby generál Karel Randák vzkazuje přes Parlamentní listy Robertu…