Uplynul rok a Praha opět přivítala festival hrdosti LGBT komunity Prague Pride. Vyvrcholil průvodem o víkendu. Co na to říkáte, je západní společnost posedlá vlastní sexualitou?
Prague Pride je sice manifestací sexuality – té zvrácené – ale primárně sleduje jiný cíl, než je pouhé uspokojování sexuálních potřeb. Svou pyšnou vzpourou proti lidské přirozenosti míří na samotné základy lidství a rozumně spořádané společnosti. Jako vůbec celá sexuální revoluce je i homosexuální – a genderová agenda obecně – nástrojem v rukou radikálně levicových sociálních inženýrů, budujících svou svět ničící utopii.
Festival nemá u české katolické církve zrovna dobrou pověst. Proč tomu tak je?
Církev by se zpronevěřila základním pravdám o člověku, manželství a rodině, jak jsou obsaženy v evangeliích a v celé katolické tradici, kdyby zaujala k Prague Pride vstřícný postoj. Křesťanské učení je v naprostém souladu se zdravým rozumem, takže i mimo katolickou církev je stále ještě většině lidí zřejmé, že homosexualita je protipřirozenou deviací od heterosexuální normy. A kdo ji praktikuje, jedná v rozporu s Božím záměrem, tj. hřeší. A protože Prague Pride činí z hříchu ctnost, těžko může u skutečných křesťanů najít podporu.
Přesto člen řádu dominikánů, který je již rok suspendován, Pio Oláh, je odhodlán odsloužit pro účastníky festivalu mši svatou. Pražské arcibiskupství se od toho distancovalo a vydalo prohlášení, že k tomu nemá žádné oprávnění. Jak se na to díváte vy, jaké může mít Oláh motivy?
Prohlášení Pražského arcibiskupství je zcela namístě. Sloužit mši svatou pro účastníky Prague Pride je urážkou Pána Boha a znesvěcením Kristovy oběti. Pia Oláha neznám, nevím, zda je či není homosexuálně dezorientován, proto neznám ani jeho motivy.
Dovolte mi však říci ještě pár slov na adresu Pražského arcibiskupství, respektive celé české církevní hierarchie. Daleko víc než motivy suspendovaného dominikána by mne totiž zajímaly motivy představitelů katolické církve stát tak trochu v ústraní a na společenskou nebezpečnost nátlakových akcí LGBT lobby nepoukazovat o poznání důrazněji. Nebýt troufalého činu P. Oláha, nezaznělo by z vysokých církevních kruhů nic, co by věřícím i nevěřícím v naší společnosti dosvědčilo, jaký postoj k Prague Pride zdejší katolická církev vlastně zaujímá. Není totiž dnes možné vycházet z předpokladu, že církev homosexualistickou agendu z principu odmítá, když v jiných zemích, zvláště v těch na liberálním Západě, je k „praktikujícím“ homosexuálům více než vstřícná.
Fotogalerie: - Pochod Prague Pride 2017
Fotogalerie: - Střet s LGBT
Heslem letošního festivalu je – „tolerance není respekt“. Průvod LGBT chce na daný rozdíl letos upozornit. Jak rozdílu mezi tolerancí a respektem rozumíte vy?
Chápu, že jim tolerance není dost dobrá. Tolerovat lze totiž jen to, co považujete objektivně za špatné, něco, s čím nesouhlasíte, co je vám proti srsti. Bylo by absurdní tolerovat manželskou věrnost či pravdomluvnost, ne? Proto předákům homosexualistického hnutí nestačí tolerance, oni požadují respekt, respektive uznání oprávněnosti a hodnoty jejich životního stylu. Pokud jim však takový respekt společnost začne prokazovat, což dnes svými různými legislativními či jinými státně administrativními kroky činí, tak je na nejlepší cestě ke svému sebezničení.
Organizátoři Prague Pride vyžadují od majoritní společnosti respekt k LGBT komunitě. Co vy na to?Anketa
Program Prague Pride je letos bohatý. Zahrnuje mimo jiné i workshop týkající se náhradního mateřství pro LGBT páry i singles. Během něj vystoupí dvojice gayů, kteří si nechali v Česku porodit dítě od náhradní matky (původem z Ruska). Co na takový způsob příchodu člověka na svět říkáte?
Krátká poznámka k té bohatosti: Naprostá většina médií, dle pokynů předáků Prague Pride, publiku nesdělí, že součástí programu jsou i ryze eroticky či pornograficky zaměřené akce, „které polibkem na rty nekončí“. Zdaleka tedy nejde jen o nějaké besedy či workshopy, natož bohoslužby – pardon, modloslužby.
Pokud jde o tu vaši otázku – jde tu o čirý obchod s dětmi. Dítě zde má roli pouhého objektu, sloužícího k uspokojení jinak nenaplnitelných představ dvou dospělých. Vůči takto narozeným dětem je páchán zločin všemi, kteří se na této „výrobě“ dětí podílejí. Těm nepřísluší ani respekt, ani tolerance.
Jaký důvod může ženu dotlačit k tomu, aby porodila dítě cizím lidem? Mne napadají peníze a snad i zoufalství plynoucí z jejich nedostatku. Pokud tomu tak je, jak se na to díváte z morálního hlediska a co to vypovídá o naší společnosti?
Předpokládám, že jde zpravidla o finanční pohnutky. Jako muž se nedokážu plně vcítit do pocitů ženy, nosící ve svém lůně nový život, ale z vlastní zkušenosti vím – mám s jednou manželkou devět dětí – jak se v průběhu těhotenství prohlubuje pouto mezi matkou a dítětem. Bylo by tedy zcela přirozené, pokud by se surogátní matka nechtěla narozeného dítěte vzdát. Je-li jí to lhostejné, pak je v ní cosi neženského. Ale za to, že porodí dítě touto cestou, aby je vydala na pospas dvěma „tatínkům“, si nezaslouží soucit, ale hluboké opovržení.
UPOUTÁVKA NA LETOŠNÍ TÝDEN HRDOSTI LGBT KOMUNITY:
Homosexuální páry se poslední dobou poměrně hlasitě hlásí o právo adoptovat či jinak získat do péče děti, právě například prostřednictvím náhradní matky. Co ale práva dítěte? Nenaráží deklarované požadavky LGBT jedinců právě na ně?
Samozřejmě. Je v přirozeném zájmu dítěte být vychováván matkou i otcem. Pokud to z nějakého objektivního důvodu nejde – smrt, rozchod rodičů – tak to vždy představuje pro dítě určitou zátěž. Výchova stejnopohlavním párem tedy není v zájmu dítěte, zvláště jde-li o, jazykem Bible kralické, „samcoložce“.
Dvacáté století bývá odborníky z řad pedagogů i psychologů označováno jako století dítěte. Teď to možná trochu přeženu, ale dítě se v něm stalo středobodem, vděčným konzumentem, vysněným potomkem, jehož blahu se přizpůsobuje i například školní výuka. V současné době jsou ale známy i případy ze zahraničí, kdy si dítě svobodně zvolilo své pohlaví, a to již ve velmi raném věku. Prostě například holčička si hrála s autíčky, řekla, že se cítí jako chlapeček a rodiče ji ve změně pohlaví aktivně podporovali. Co na to říkáte, neposunuli jsme se trochu?
Na vámi zvoleném příkladu lze dobře ilustrovat vnitřní rozpornost popisovaných jevů či postojů. Máte naprostou pravdu, že zvláště v liberálně-pokrokovém prostředí mají děti postavení absolutně autonomních jedinců, kteří ke svému zdravému vývoji nepotřebují řád, zprostředkovaný autoritou svých rodičů. Vše se točí kolem nich, jejich nálad a přelétavých preferencí. Přirozeně hrozí, že z takových dětí nakonec vyrostou sebestřední sobci. Takže to, co se na počátku tváří jako dobro, je ve výsledku jeho popřením. To však není tím největším paradoxem, který jsem měl na mysli. Všimněme si, že je to právě liberálně levicová politika, která hájí tzv. právo ženy na potrat. Tedy ti samí lidé, kteří posluhují dítěti a všem jeho vrtochům, nevidí nic špatného na tom, když žena své dosud nenarozené dítě nechá „odborně“ zabít.
Německo letos uzákonilo uzavírání sňatků mezi jedinci stejného pohlaví. Uzavření registrovaného partnerství mezi LGBT lidmi bylo ale možné již předtím. Co znamená tento posun – a nejde jen o slovíčkaření?
Již samo registrované partnerství bylo škodlivým opatřením. V Německu i u nás. Homolobby a její spojenci v médiích a v politice však od počátku počítali s tím, že jde jen o první krok na cestě k plnému zrovnoprávnění manželství a soužití stejnopohlavních párů. Jde tedy o posun závažný, nicméně z povahy věci logický.
Napadá mne jedna paralela. Neotevírají sňatky homosexuálů, tedy představa jejich svazků coby rovnoprávných tradičnímu sňatku muže a ženy, cestu i k dalším formám oficiálně uznaného partnerství? Mám tím na mysli například polygamii u muslimské (dosud) menšiny. Vždyť přece muslimové jsou na Západě poměrně početnou menšinou a oni se také mohou hlásit o svá práva.
Máte naprostou pravdu. Uzákoněním homosňatků dochází k naprosté relativizaci manželství, otevírající dveře legislativnímu uznání i jakýchkoli jiných modelů soužití. Ostatně v dekadentně pokročilém světě „západních demokracií“ jsou již první medializované případy osob, které uzavřely sňatek samy se sebou.
AKCE PROTI POCHODU PRAGUE PRIDE V ROCE 2012, JIŽ SE ÚČASTNIL I MICHAL SEMÍN:
Homosexualita byla například v antickém světě běžným jevem. Ve starém Římě i v Řecku si zámožní občané vydržovali milence. Dokonce se říká, že to snad i vyžadovalo společenské dekorum. Nicméně nikoho nenapadlo nahrazovat tímto svazkem tradiční rodinu. Vždyť jedním z nejuznávanějších božstev byli v malém římském Panteonu strážci rodinného krbu. Z čeho plyne ten zásadní rozdíl, ta touha západního člověka se jednoznačně sexuálně vymezit, definovat?
Nezapomeňme, že široce praktikovaná homosexualita s pederastií byla jednou z příčin rozkladu a zániku římské říše. Na vaši otázku neexistuje žádná jednoduchá odpověď a domnívám se, že žádná z dnes uznávaných exaktních věd vám ji uceleně neposkytne. Pokud jí správně rozumím, tak vás spíše zajímá, proč se západní člověk snaží pohlavně či sexuálně předefinovat? Sexuálně přece vymezeni jsme již tím, zda jsme se narodili jako muž, či žena. Proč má však moderní člověk potřebu toto jakkoli problematizovat? Nejspíš proto, že podléhá stejnému pokušení, tak jako všichni revolucionáři v lidských dějinách, kteří se nechali strhnout luciferovským „non serviam!“ – nebudu sloužit. Odmítnutím stvořeného řádu nevznikne vakuum, musí jej nahradit řád jiný, odlišný. Zde hledejme kořeny všech společenských utopií a prolité lidské krve při jejich tragických realizacích.
Závěrem bych si dovolil trochu provokativní otázku. Jáhen Jaroslav Lorman v rozhovoru pro XTV uvedl, že každý třetí kněz je gay. Sám Lorman svou homosexualitu skrýval. Po jejím odhalení utekl od své manželky a dětí. Lorman byl z církve vyloučen. Kardinál Duka mu prý řekl, že „pokud by to skrýval, dalo by se ledacos dělat“. Ve Vatikánu je podle Lormana homosexuálem každý druhý kněz. Nejedná se tak trochu ve vztahu církve k homosexuálům o pokrytectví, jak Lorman poukazuje?
Jestli je tu někdo pokrytcem, tak je to Jaroslav Lorman. Svým představeným lhal, když je ujišťoval o svém řádném a šťastném manželském životě. Podvedl však nejen je, ale především svou ženu a děti. V jedné věci však má Lorman pravdu. Homosexualita je mezi kněžími rozšířená, což však není dáno pokrytectvím církve, ale rozvratnými liberálními proudy, které v církvi v posledních desetiletích dominují. Infiltrace církve homosexuály byla v některých kněžských seminářích v USA i jinde na Západě programová, shora řízená. Také síly, které se zasloužily o zvolení papeže Františka, patří do této sítě. Ostatně sám František si z řad homosexuálních prelátů vybírá své nejbližší spolupracovníky a pověřuje je řízením důležitých kuriálních či jiných úřadů. Na nedávné Synodě o rodině byl za jeho podpory vydán dokument, uznávající hodnotu homosexuálního soužití, ale po protestu velkého počtu biskupů a mnoha kněží a laiků z celého světa se však tato pasáž do závěrečného dokumentu nedostala. Problémem církve tedy není postoj těch, kteří hájí tradiční a neměnné stanovisko k homosexuálnímu soužití, ale zloba, nevěra a pokrytectví těch, kteří buď v utajení či otevřeně učení a autoritu církve svými slovy a činy podrývají.
|
Michal Semín (49 let) Katolík tradičního ražení, novinář, komentátor, překladatel, spisovatel. Bývalý ředitel Občanského institutu a současný ředitel Institutu svatého Josefa. Ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2009 kandidoval za Stranu svobodných občanů. Přispívá do tradicionalistického časopisu Te Deum. Vzhledem ke svým konzervativním křesťanským názorům se čas od času dostává do rozporu s liberálnějšími skupinami uvnitř katolické církve. |
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jonáš Kříž
