Židovský intelektuál z Francie: Svatý Ludvík, francouzský král, který zahynul na křížové výpravě, se musí obracet v hrobě. Izraelci nemají Araby v armádě, aby je nestříleli do zad...

Mezinárodní konference o Blízkém východě se konala v Paříži 15. ledna 2017. A zúčastnili se jí zástupci 71 států. Závěrečný dokument vyzývá Izraelce a Palestince, aby podpořili vytvoření dvou států a zdrželi se jednostranných kroků, které by mohly ohrozit výsledek jednání o statusu Jeruzaléma, o hranicích, bezpečnosti a uprchlících. Účastníci konference v komuniké přivítali kroky k dosažení míru na Blízkém východě včetně rezoluce Rady bezpečnosti, která odsuzuje osídlování palestinských území, jakož i veškeré formy terorismu. Účastníci se také dohodli, že do konce roku uspořádají novou konferenci, na které budou přítomny i obě zainteresované strany. Co říkáte tomuto výsledku?

Pařížská konference z 15. ledna byla zorganizovaná francouzskou socialistickou vládou, jejíž přisluhování muslimským dobyvatelům Evropy je mi zcela odporné. Ilustroval to na příklad výrok francouzského ministra, který mluvil o Jeruzalémě, používaje arabského jména Al-Kuds. Svatý Ludvík, francouzský král, který zahynul na křížové výpravě, se musí obracet v hrobě.

Rezoluce Rady bezpečnosti, odsuzující usídlování Židů v Judsku a Samaří, se mi jeví podobně „krokem k dosažení míru na Blízkém východě“, jako byla Mnichovská dohoda, kterou Neville Chamberlain ukazoval na letišti po návratu z Mnichova, jako záruku dlouhodobého míru s Německem.

Americký prezident Trump je vstřícný k Izraeli. Zvažuje, že by se americká ambasáda přesunula z Tel Avivu do Jeruzaléma. Co si o tom myslíte?

Doufám, že prezident Donald Trump bude vstřícný vůči Izraeli, jako byl předchozí republikánský prezident George Walker Bush. Též doufám, že přesun amerického velvyslanectví v Izraeli do Jeruzaléma se uskuteční co nejdříve a že i další státy postupně přemístí své diplomatické zastupitelství v Izraeli do hlavního města této země.

Zatím jsou v Jeruzalémě jen vyslanectví několika málo států. Pak je tam též „Mezinárodní křesťanské velvyslanectví v Jeruzalémě“. To zastupuje organizace křesťanských sionistů. Jde o hnutí křesťanů, kteří věří, že parusie, příchod Krista Krále se bude moci uskutečnit pouze až se židovský národ jako celek vrátí do Zaslíbené země.

Jaké je podle vás optimální státoprávní řešení problému mezi Izraelem a Palestinou?

Už způsob, jak je otázka formovaná, slova, která jsou v ní užitá, ukazují jak nepřátelská propaganda ovlivňuje i ty, kteří nemají vůči Izraeli negativní předsudky.

V jakém smyslu?

Žádná Palestina, ve smyslu stát či národ, nikdy neexistovala. Ti, kteří jsou dnes označováni jako Palestinci, jsou malou součástí velkého národa arabského, což ostatně arabští nacionalisté sami prohlašují. Nikdy neexistoval žádný palestinský jazyk, ani žádná specificky palestinská kultura. Jeruzalém nebyl nikdy hlavním městem nějakého, nikdy neexistujícího, palestinského státu. Byl sídelním městem židovských králů Davida, Šalamouna a dalších. Byl hlavním městem křesťanského Jeruzalemského království, založeného evropskými křižáky. I v dobách, kdy území nazývané Palestina patřilo Arabům, byla to jenom jedna z oblastí větších arabských muslimských říší.

Celé území Izraele, i takzvaných okupovaných území, představuje 29.379 kilometrů čtverečních. Území arabských států představuje 3.808.510 kilometrů čtverečních. A to počítám pouze území na východ od Egypta. Ještě daleko, daleko větší jsou území členských států Arabské ligy, nacházející se na africkém kontinentě. Ta Arabové dobyli v 7. nebo 8. století a vnutili tamnímu porobenému obyvatelstvu svoje náboženství a svůj jazyk.

V roce 1948 Arabové ztratili méně než jedno procento svého území, aby mohl znovu vzniknout židovský národní stát. V něm se pak našlo místo pro méně než polovinu židovského národa.

Připomeňme, že arabské státy i představitelé palestinských Arabů odmítli rezoluci OSN z 29. listopadu 1947, podle které měly být vytvořeny na území britské mandátní Palestiny dva státy, jeden židovský a jeden arabský. Nově prohlášený židovský stát napadli. Válku ale prohráli a tak asi 600.000 palestinských Arabů odešlo za demarkační linii. Přibližně stejný počet Židů bylo nuceno opustit arabské státy a odešlo do Izraele. Více než 156.000 Arabů v Izraeli zůstalo a stalo se občany nového státu. Mají samozřejmě volební právo a své poslance v parlamentu. Arabština je jedním z úředních jazyků Izraele, užívaná i na bankovkách, mincích a poštovních známkách. To všechno přesto, že Arabové v britské mandátní Palestině masakrovali Židy počínaje rokem 1920.

Po druhé světové válce došlo též k odsunu obyvatel Sudet z Československa. Máme-li srovnávat, musíme si přiznat, že Češi se zachovali vůči svým sousedům daleko brutálněji. Vyhnali je prakticky všechny, v počtu asi tří milionů. A to přesto, že v zemi žili nějakých sedm století – pokud nebyli potomky germánských Markomanů a Kvádů, kteří obývali Čechy a Moravu ještě před příchodem Slovanů.

Ovšem Německo odsunuté obyvatele Sudet bylo schopno a ochotno integrovat. Bylo jim ponecháno německé státní občanství a ve Spolkové republice se jim pak dařilo daleko lépe, nežli těm, kteří je vyhnali, v Československu.

Na Blízkém východě se věci odehrály jinak. Arabský národ, jednotný jazykově a kulturně, tvořil též jednotný stát pouze ve středověku. Později se rozdrobil a pak už nebyl schopen se sjednotit politicky, přes úsilí různých panarabských hnutí. Po válce o nezávislost Izraele, v letech 1948-1949, jediný arabský stát, který udělil své občanství palestinským uprchlíkům, bylo Jordánsko. Všude jinde se tito uprchlíci stali osobami bez státního občanství a zůstávají jimi dodnes, stejně tak jako jejich potomci, už po generace.

Dovoluji si tedy formovat vaši otázku takto: „Jaké je podle vás optimální státoprávní řešení problému mezi Izraelem a Araby, usazenými mezi Středozemním mořem a Jordánem?“

Zásadně odmítám řešení dvou států. Sdílím tedy postoj jak izraelské pravice, tak křesťanských sionistů. Ti, více než mnoho Židů (které zajímá především, aby jim se dařilo dobře tam, kde žijí), věří, že Zaslíbená země byla dána Nejvyšším vyvolenému národu. Ten nemá právo se jí vzdávat, ani nemá právo jí dělit mezi sebou a svými nepřáteli.

V čem bychom si podle vás měli vzít příklad z Izraele ohledně jeho boje s islámským terorismem či zajištění jeho státní suverenity a bezpečnosti občanů?

V Izraeli existuje povinná vojenská služba. V evropských zemích byla postupně zrušena a nahrazena profesionální armádou. Pamatuji si, že před lety, když ve Francii ještě byla povinná vojenská služba, jeden můj kolega, důstojník v záloze, mi říkal, že muslimy většinou neodvádějí. „Nechceme, aby nám pak stříleli do zad,“ dodal na vysvětlení. V Izraeli také Araby na vojnu neberou. Je nutné brát svět, jaký skutečně je. Ne, jaký by měl být podle zbožných přání těch, kteří si skutečnost nechtějí přiznat.

Není podle vás chyba, že Írán a Izrael jsou soupeři? Oba státy jsou vlastně v regionu v menšině – šíítší Íránci i Izraelci jsou obklopeni sunnitským arabským mořem… Z historie víme, že se děly „diplomatické revoluce“... Nebylo by lépe, aby z hlediska rovnováhy moci tyto státy spolupracovaly?

Izrael skutečně úzce spolupracoval s Íránem, v době monarchie Rezá šáha Pahlaviho. Například izraelští odborníci v Íránu zaškolovali členy bezpečnostních služeb. To všechno ovšem skončilo islámskou revolucí v roce 1979. Západní mocnosti tehdy šáha hodily přes palubu podle zásady, že spojenec je k tomu, aby v případě potřeby pomohl nám. Ovšem, pokud on potřebuje pomoc od nás, tak už ho neznáme.

Současný Írán představuje pro Izrael tu nejhorší hrozbu. Íránský prezident Ahmadinedžád opakovaně mluvil o nutnosti zničit židovský stát. Za tím účelem Írán organizuje svůj jaderný program. Ahmadinedžád rovněž organizoval konference autorů, popírajících nacistické vyvražďování Židů za druhé světové války.

Libanonské šiitské hnutí Hezbollah, které je systematicky podporované Íránem, představuje pro Izrael též vážné nebezpečí. Perspektiva usmíření s těmito nepřáteli se mi naprosto nejeví reálná.

Když zůstaneme na Blízkém východě, co si myslíte o prezidentu Asadovi a jeho boji proti islamistům?

Chápu, že režim Bašára al-Asada se může mnohým jevit jako menší zlo. Samozřejmě se tak může jevit syrským křesťanům a členům dalších náboženských menšin. Pro Rusko je spojencem v boji proti islamistům, kteří ohrožují bezpečí a celistvost Ruské federace, v Čečensku i jinde.

Izraelci tradičně vnímali jako nejhorší hrozbu osu Írán, Asadův režim, Hezbollah. Ovšem Islámský stát Daeš je pro Izrael též velmi vážnou hrozbou. Izraelci též dlouhodobě udržují kontakty s Kurdy, kteří jsou dnes snad nejdůležitějšími odpůrci státu Daeš.

* * *

Dr. Martin Janeček (narozen 1942 v Praze) má po matce židovské předky a jeho otec byl katolík. Má český, francouzský i izraelský pas. V roce 1964 odešel antikomunista Janeček do zahraničí a usadil se ve Francii, kde získal občanství. Na pařížské univerzitě vystudoval dějiny, dějiny umění a mezinárodní vztahy. Po dosažení doktorského titulu působil jako učitel na škole výtvarných umění v Orléansu a v Paříži, od roku 1976 až do důchodu pracoval na francouzském ministerstvu školství. Od roku 1979 žije střídavě v Praze a v Paříži. Publicisticky se angažuje v problematice vztahů s muslimským světem, který důkladně poznal během svých cest od Maroka až po Malajsii. Své poznatky a názory publikuje ve francouzském a českém tisku (Prostor, Křesťanská revue, Proglas, Slovo z Jeruzaléma). Je autorem knihy Islámská rozpínavost včera, dnes a zítra.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.