Židovský intelektuál žijící ve Francii: Muslimové mi zmlátili syna. Všechny národy bílé rasy jsou vážně ohroženy

Kdo nese podle vás odpovědnost za nynější masový příliv uprchlíků?

Vidím tři hlavní kategorie lidí, vědomě či nevědomě spolupracujících na islamizaci Evropy: Zaprvé podnikatele, kteří potřebují laciné pracovní síly a stále více spotřebitelů; zadruhé představitele levice, kteří chtějí pokračovat v „třídním boji“ prostřednictvím přistěhovalců; za třetívěřící křesťany, kteří doufají, že příchodem muslimů zastaví úpadek náboženství.

Je snad třeba zdůraznit, že všechny tyto skupiny se mýlí a jednají proti svým vlastním zájmům. Přiznejme si ale, že možná nejméně se mýlí ta první skupina. Islám je světové náboženství. Může tedy vyhovovat zastáncům globalizace – i když v oboru bankovnictví muslimské právo šaría volný pohyb kapitálu komplikuje. A pak, evropští podnikatelé, zastánci arabizované Evropy, mohou doufat, že ve spojenectví s muslimským světem budou moci lépe vzdorovat americkým konkurentům.

Na druhé straně, jestliže hlavní motivací evropsko-arabské spolupráce dlouho byla potřeba laciné pracovní síly, tento faktor dnes už tak velkou roli nehraje. Nezaměstnaných je už dost i mezi rodilými Evropany. Je proto nutné opakovat, že nepotřebujeme nevzdělanou, nekvalifikovanou pracovní sílu. A samozřejmě už vůbec ne přistěhovalce muslimské, ze kterých se ve velkém počtu rekrutují teroristé, nebo alespoň zloději a překupníci drog.

Je třeba opakovat podnikatelům a obchodníkům, že se mýlí, když se domnívají, že dovozem lacinější pracovní síly si zabezpečují blahobyt. Možná v krátkodobé perspektivě. Ale dlouhodobě připravují jenom zločinnost a zostřování nepřátelství mezi společenskými třídami. Dokud zaměstnavatel a zaměstnanec jsou stejné kultury, stejné národnosti, jejich antagonismus nemusí vždy tak rychle překročit určité meze. Ale současný antagonismus mezi muslimskými přistěhovalci a evropskými vládnoucími třídami je zcela radikální. Žárlivost méně úspěšných je posilovaná národnostními, rasovými a náboženskými rozdíly. To činí směs skutečně výbušnou. Je třeba být připraveni na to, že jakmile počet muslimů v některé zemi překročí určité procento, antagonismus se prohloubí a přejde ve skutečnou občanskou válku.

Marxisté si mohou říci, že to je přece to, na co oni čekají už tak dlouho. Skutečně neúprosný „třídní boj“, který vyústí v budování „beztřídní společnosti“! Je třeba jim připomínat, že islám je s marxismem zásadně nekompatibilní. Muslimové mohou do určité míry tolerovat křesťany, ba i židy, pokud se jim zcela podřídí. Ateisty ale rozhodně ne! Jsou tedy marxisté ochotni se rozloučit se svým „dialektickým materialismem“?

Jsou?

Víme, že mnoho z nich už to udělalo. Na příklad vnuk slavného prvního tajemníka francouzské komunistické strany Maurice Thoreze, který za války pobýval v Moskvě s Klementem Gottwaldem a Rudolfem Slánským, se dnes jmenuje Abdel Rahman Thorez. Stoupenci krajní levice by ale neměli zapomínat, že islámský svět je jejich nepřítelem, zrovna tak jak je naším nepřítelem. Snad jednou historikové budou schopni posoudit, do jaké míry se sovětská moc zhroutila díky závodům ve zbrojení, které s ní vedl Západ a do jaké míry zásluhou Afghánců a muslimských dobrovolníků, kteří přišli bojovat po jejich boku proti sovětské okupaci.

Marxisté by si měli též pamatovat, že i když sovětský blok podporoval a vyzbrojoval Saddáma Husajna, ten irácké komunisty masově popravoval. Podobně jednali i jiní arabští diktátoři, kteří jinak byli dobrými spojenci „tábora míru a socialismu.“

Prezident Miloš Zeman nedávno o imigrantech řekl: „Každý má žít ve své původní zemi. Něco jiného je cestovat a poznávat jiné kultury a něco jiného ve své původní vlasti pro její prospěch pracovat. Myslím, že tito lidé by měli žít ve svých zemích, tam praktikovat svoje náboženství a nepokoušet se narušovat normální život v zemích, které mají jinou kulturu.“ Co si o tom myslíte?

Souhlasím se slovy pana prezidenta. Dodám k tomu jenom, že když muslimové začali masově přicházet po druhé světové válce pracovat do Evropy, muslimští duchovní byli proti tomu. Obávali se, že pod vlivem Evropanů od islámu odpadnou. Nyní ale vnímají masové přistěhovalectví muslimů jako prostředek islamizace Evropy. Narušovat normální život v zemích, které mají jinou kulturu, je ovšem jejich povinností. Muslim má koránem dané poslání „přikazovat, co je správné a zakazovat, co je nesprávné.“

A Zeman poté také přistěhovalcům vzkázal: „Řekl bych jim: Pokud nedokážete přijmout pravidla hostitelské země, a vraždění novinářů rozhodně není přijímání pravidel, vraťte se domů do své původní vlasti.“ Co si myslíte o možné repatriaci nepřizpůsobivých či kriminálně žijících imigrantů?

Je samozřejmě povinností všech zodpovědných vlád trestat a pak posílat zpět, odkud přišli, přistěhovalce nerespektující místní zákony.

Sociolog Petr Hampl řekl, že pokud se problém imigrace nebude řešit, tak buď dojde k postupné islamizaci, pomalému uvaření žáby, nebo se to bude eskalovat a dojde na občanskou válku v ulicích Evropy. Sice tu byl teroristický útok v Paříži, ale v rámci silvestra a Nového roku v Paříži shoří tisíc aut...

Jsem ročník 1942. Od roku 1965 jsem žil ve Francii. Tam žijí stále čtyři z mých pěti dětí, můj vnuk a má vnučka. Dělám si o nich mnoho starostí. Jeden můj syn vystudoval lékařství a nyní pracuje, spolu se svou chotí, jako internista v jedné nemocnici ve městě Lyon. Letos v květnu žádali o dovolenou, aby mohli navštívit Izrael. Ve skupině internistů měli jednu kolegyni, muslimku ze Sýrie. Ta, když se dozvěděla, kam chtějí jet, se stala vůči nim velmi agresivní – především ovšem vůči mé snaše. Můj syn toho měl pak už dost a řekl jí, aby dala konečně jeho ženě pokoj. Syřanka reagovala tím, že si další den do nemocnice pozvala svého bratra, ještě s dvěma jinými Araby, a ti na místě mého syna zmlátili. Syn šel na policii. Tam mu radili, aby si žádnou stížnost nepodával. Arabové se budou chtít pak mstít, mohou mu udělat ještě něco mnohem horšího a oni, francouzská policie, ho chránit nemohou. Syn nyní uvažuje o emigraci do Austrálie. Říkal mi, že chce, aby alespoň jeho syn, můj vnuk, vyrůstal v bezpečí a na svobodě.

Jeho Veličenstvo český král Karel I. (jako římský císař IV.) napsal v návrhu zákoníku „Maiestas Carolina“ toto: „Pohanům či Saracénům naprosto zapovídáme a zakazujeme zřizovat si v našem nejkřesťanštějším Českém království obydlí nebo zakládat si dům; a přikazujeme, že nikdo z našich věrných poddaných nesmí ve svém domě na svým polích přijímat pohany či Saracény, leda by jim, jako pocestným procházejícím přes naše království do míst značně odlehlých nebo jako osobám pohybujícím se po našem království za obchodem či jinou záležitostí, posloužili coby hostitelé nebo stájníci vším potřebným a příhodným; to připouštíme, ovšem pouze potud, pokud to někomu nezpůsobí odpadnutí od katolické víry.“ Co soudíte o této myšlence českého panovníka, který vyhrál v anketě Největší Čech? Nebyl xenofob?

Karel IV. určitě xenofobem nebyl. Po matce byl Přemyslovec, po otci Lucemburg. Vyrostl v Saint-Germain-en-Lay ve Francii. Byl pokřtěn jako Václav. Jméno Karel přijal při biřmování, kdy mu byl kmotrem jeho strýc Charles (Karel), král Francie. On sám se pokládal jak za dědice svatého Václava, tak Karla Velikého.

Zmíněný text Karla IV. reflektuje středověkou koncepci křesťanství. Svědčí také o tom, že staletí po evangelizaci Čechů, jejich víra nebyla tak pevná. Proč by se jinak král musel obávat, že by je pohan nebo Saracén mohl přivézt k odpadnutí od katolické víry?

Bývalý spolupracovník amerického prezidenta Ronalda Reagana Pat Buchanan již před časem napsal knihu, kde varuje, že západní civilizaci kvůli masové imigraci, vymírání populace západních národů a opuštění křesťanský hodnot a jejich nahrazování neomarxistickými idejemi homosexualismu, feminismu, gender, politické korektnosti a podobně hrozí zánik. Co si o tom myslíte?

Všechny národy bílé rasy jsou bezesporu vážně ohroženy. Zhroucení jejich porodnosti je vážným příznakem nedostatku lásky k životu. Je ovšem třeba uvažovat o tom, co je příčinou tohoto nešťastného jevu.

Co tedy?

Samozřejmě na prvním místě za něj nesou zodpovědnost podnikatelé, obchodníci a všichni obhájci konzumní společnosti, kteří se nás snaží přesvědčit, že jejich výrobky nám přinesou více štěstí, než naše děti. Tak se máme rozmnožovat co nejméně, abychom mohli konzumovat co nejvíce. Oni, pokud budou potřebovat pracovní sílu, tak si jí vždy budou moci dovézt.

Svoji roli hrají ale také náboženské tradice. V Izraeli, kde životní úroveň je podobná Evropě, porodnost je stále vyšší než úmrtnost. Je to samozřejmě vlivem židovské víry, která zdůrazňuje povinnost předávat život dál. Křesťanství sice zakazuje potraty, ale neukládá povinnost mít děti. Naopak, celibát je pokládán za lepší, nežli manželství.

Jak to?

Stačí si přečíst novozákonní texty svatého Pavla. Na jedné straně říká, že i on je z národa Izraele, z kmene Benjamínova, že studoval s velkým rabínem Gamalielem v Jeruzalémě, ale na druhé straně říká: „Pokud jsi ženatý, můžeš zůstat ženatý, ale pokud jsi svobodný, zůstaň raději svobodný.“ Nebo: „Máš-li dceru, můžeš jí provdat, ale pokud jí neprovdáš, uděláš lépe.“ To byl postoj zcela protikladný židovské tradici. Jak to můžeme chápat?

První křesťané, skoro všichni židovského původu, věřili, že Ježíš z Nazaretu je mesiášem, kterého jejich předkové tak dlouho očekávali. Co to ale znamenalo v duchu tehdejších lidí? Mesiášem je ten, kdo přinese mesiášské časy. A ty jsou jasně předvídané proroky, kteří napsali, že až mesiáš přijde, meče budou překovány na pluhy, vlk se bude pást s beránkem, dítě si bude hrát se zmijí. První křesťané doufali v rychlý Kristův návrat. Doufali, že se vrátí brzy a že je tedy zbytečné se ženit a vdávat a mít děti. Až se mesiáš vrátí a bude skutečně kralovat, svět bude zcela odlišný. Pak uvidíme, jaká jsou naše práva a naše povinnosti.

I dnes existují křesťané, kteří věří, že aby mohlo dojít k paruzii, k vítěznému návratu Krista – krále, Židé se musí nejdříve seskupit v zaslíbené zemi. Tato víra je rozšířená především v anglosaském světě. Tito křesťanští sionisté aktivně podporují Izrael. Jejich hlavní organizace, zvaná ICEJ (International Christian Embassy in Jerusalem), má svou pobočku i zde v Praze. Jsem jejím členem a pravidelně se účastním jejích činností. Křesťanští sionisté věří, že Židé musí znovu osadit celou zaslíbenou zem. Podporují tedy izraelskou pravici.

Židé i křesťané, kteří si chtějí uchovat svou totožnost a své tradiční hodnoty, mají dnes společné nepřátele: islamismus, ale i to, co ještě přežívá z marxismu a samozřejmě i bezduchý, vulgární materialismus konzumní společnosti s jejím multikulturním konformismem.

Pamatuji si, že jsem chodil v Jeruzalémě na přednášky rabína Leona Askenazyho, syna bývalého velkého rabína města Oran, tehdy v ještě francouzském Alžírsku. Říkal nám: „Oni by chtěli z Izraele udělat jenom něco, jako Hong-Kong.“ Tedy jakousi autonomní enklávu na boku třetího světa, usnadňující investice a obchod. Určitě ne národ se svou vlastní silnou identitou. Přece všechny národní a náboženské totožnosti jsou překážkou volného oběhu kapitálu, zboží a pracovních sil, ze kterého jsou ty největší zisky.

Připomeňme si, že všichni dědici biblického poselství, ať židé, či křesťané, nesmí zapomínat, že existence specifických národů je Boží vůlí. Podle Bible, lidstvo bylo původně jeden celek. Všichni lidé mluvili stejným jazykem. Když ale začali stavět Babylonskou věž, aby napadli Stvořitele v jeho nebeském království, tak zmátl jejich jazyky, rozdělil je na různé národy. Takže možná i ten nejprimitivnější šovinismus je možná menším zlem, nežli všechny neupřímné a předčasné universalismy. „Dědictví otců, zachovej nám Pane,“ jsme se kdysi učili zpívat.

Dr. Martin Janeček (narozen 1942 v Praze) má po matce židovské předky a jeho otec byl katolík. Má český, francouzský i izraelský pas. V roce 1964 odešel antikomunista Janeček do zahraničí a usadil se ve Francii, kde získal občanství. Na pařížské univerzitě vystudoval dějiny, dějiny umění a mezinárodní vztahy. Po dosažení doktorského titulu působil jako učitel na škole výtvarných umění v Orléansu a v Paříži, od roku 1976 až do důchodu pracoval na francouzském ministerstvu školství. Od roku 1979 žije střídavě v Praze a Paříži. Publicisticky se angažuje v problematice vztahů s muslimským světem, který důkladně poznal během svých cest od Maroka až po Malajsii. Své poznatky a názory publikuje ve francouzském a českém tisku (Prostor, Křesťanská revue, Proglas, Slovo z Jeruzaléma). Je autorem knihy Islámská rozpínavost včera, dnes a zítra.