Zkáza. Apokalyptický střet civilizací. Multikulturalismus zabíjí. Pravděpodobnost velké války je nyní nejvyšší od pádu komunismu. Ekonom Kovanda o tom, co nás čeká

Někteří označují rok 2015 dokonce za nejsložitější rok od sametové revoluce. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, Sýrie, Turecko a ISIL, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… Byl podle vás rok 2015 něčím přelomový?

Z perspektivy čistě České republiky to byl velice dobrý rok. Ze zemí OECD, tedy organizace sdružující hospodářsky nejvyspělejší země světa, rostla po celý rok 2015 rychleji než Česká republika pouze jediná. A sice Irsko. Růst ekonomiky už navíc konečně pociťuje řadový občan. Vzestup mezd letos ve třetím čtvrtletí příjemně překvapil a není důvod domnívat se, že zpomalí. V příštím roce totiž dále klesne míra nezaměstnanosti. Konkrétně Praha pak společně s Horním Bavorskem a západní částí Rakouska patří ke třem regionům celé Evropské unie s vůbec nejnižší mírou dlouhodobé nezaměstnanosti. Ta dosahuje pouze 0,8 procenta, kdežto například v takovém Bruselu přesahuje deset procent. Česká republika jako celek má po Německu druhou nejnižší nezaměstnanost v EU. Ale pochopitelně nejde jen o ekonomiku. Rovněž uprchlíci nás zatím víceméně míjejí. Řecká krize se Čechů také nijak nedotkla.

Na mezinárodním poli ovšem situace složitá je zřejmě opravdu nejvíce od roku 1989. Bohužel se v mnoha oblastech projevuje krize elit. Mnozí politici Západu selhávají. Umí hezky mluvit, když svítí sluníčko, ale když je zataženo, zmatkují. V prvé řadě potřebujeme jejich výměnu. Pochopitelně v řádných volbách. Západ se nemůže moc hnout z místa, pokud budou u moci opotřebovaní jedinci typu Merkelové nebo Obamy.

Tématem číslo jedna se stala migrační krize. Do Evropy se dostávají stovky tisíc lidí, o kterých údajně nic nevíme. Když se s odstupem podíváme na průběh krize v roce 2015, co lze považovat za úspěch v jednání Evropské unie v tomto kontextu a v čem naopak evropské elity selhaly?

Merkelová nebo Obama, mám-li zůstat u nich, svoji politickou kariéru do značné míry postavili na naivním pojetí multikulturalismu. Takto uchopený multikulturalismus prostě rozkládá, a dokonce, jak jsme viděli v Paříži, už i zabíjí, místo aby spojoval. Ale pozor. Ačkoli v průměru nelze očekávat vysokou ekonomickou přínosnost migranta z islámského světa, ještě to není důvodem dát se do budování jakési nedobytné „Pevnosti Evropa“. Jedním z důvodů je stárnutí evropského světadílu. Existuje ale mnohem podstatnější důvod. Když se totiž Evropa a Západ obecně začne opevňovat a začne třeba i plošně muslimy pronásledovat či jinak perzekvovat, radikalizují se pravděpodobně i mnozí z těch, kteří dosud své zabijácké souvěrce s černou vlajkou nad hlavou ani náznakem nepodporují.

Nastupující generace vrcholných evropských politiků musí starému kontinentu a Západu vůbec vrátit ztracenou sílu a rozhodnost, ale zároveň nesednout na lep Islámskému státu, který by rád apokalyptický střet civilizací vyvolal. Cestou ke zkáze je jak naivní multikulturalismus a otevřená náruč Merkelové a spol., tak i „snadná řešení“ těch, kteří nyní staví na náměstích šibenice.

V souvislosti s migrační krizí se i česká politická scéna začala polarizovat. Atmosféra posledních dní alespoň z hlediska médií působí tak, že každý v této zemi nenávidí Zemana, a to včetně premiéra republiky, který ho obvinil z šíření nenávisti. Zeman prý rozděluje národ, spolčuje se s extremisty. Je tomu opravdu tak? A bude takové názorové rozdělení ve společnosti gradovat?

Měli bychom hlavně vyvrátit jeden mýtus. Češi, jejichž svobodně zvoleným nejvyšším reprezentantem je právě Zeman, v drtivé většině nejsou xenofobní a už vůbec ne rasističtí. Podívejme se třeba na mzdovou statistiku organizace, kterou jsem už jednou zmínil, a sice OECD. Jedna ze statistik této organizace porovnává průměrné mzdy původního a přistěhovaleckého obyvatelstva v celé řadě jejích členských zemí. Mzdy domácího obyvatelstva takřka ve všech hospodářsky vyspělých státech světa převyšují mzdy imigrantů. Nejvýrazněji je to patrné v Koreji, kde je převyšují téměř o 60 procent. Výrazně vyšší průměrné mzdy, a to o více než 30 procent, pobírají v porovnání s imigranty také rodilí Italové a Španělé. Zato v České republice zaznamenává domácí obyvatelstvo jeden z nejnižších „mzdových náskoků“ ve vyspělém světě vůbec. Dosahuje zhruba jen pěti procent. Mzdy rodilých Čechů a imigrantů jsou prostě u nás téměř nejvyrovnanější v rámci OECD. Nacházíme se plus minus na úrovni Kanady.

V celé řadě dalších ekonomicky vyspělých zemí kromě těch již jmenovaných namátkou také ve Švédsku, Německu nebo Spojených státech je rozdíl v průměrné mzdě původního a přistěhovaleckého obyvatelstva vyšší než u nás. Pochopitelně lze namítnout, že do jistých zemí mohou imigrovat lidé s nižší kvalifikací a do některých jiných zase ti s vyšší kvalifikací. Proto se hodí spočítat také velikost mzdového rozdílu v hypotetickém případě, kdy by přistěhovalecké obyvatelstvo disponovalo totožnou kvalifikací jako populace hostitelské země. Pak je totiž lépe patrné, do jaké míry stojí za mzdovým rozdílem objektivní faktory (odlišná kvalifikace) a do jaké míry jej lze vysvětlit například diskriminací přistěhovalců na hostitelském trhu práce. Po takovémto přepočtu stále vévodí Korea, ačkoli se mzdovým rozdílem mezi domácím a přistěhovaleckým obyvatelstvem odpovídajícím už „pouze“ necelým 40 procentům. Následují opět Itálie a Španělsko.

Jak je na tom Česká republika? Onen zhruba pětiprocentní náskok domácího obyvatelstva je zcela pryč. To ale v souhrnu neznamená nic jiného než dvě věci. Zaprvé, rozdíl v průměrných mzdách rodilých Čechů a imigrantů je u nás v porovnání s ekonomicky nejvyspělejšími zeměmi světa velice nízký. Navíc – a to je zadruhé – jej lze ještě kompletně vysvětlit objektivními faktory typu nižší kvalifikace přistěhovalecké populace. O žádné diskriminaci přistěhovalců na tuzemském trhu práce tedy nemůže být vůbec řeč. Kde však je pak ona xenofobie, která je „obyčejným Čechům“ předhazována? V tvrdých číslech ani na výplatních páskách určitě není.

V celoevropském kontextu jakoby se část Evropanů odklonila od dosavadních elitních politiků typu Merkelové, jak jste to naznačil, nebo představitelů EU a přiklonila se k euroskeptickým a antiuprchlickým silám. Je to zdravý vývoj? Jde o reakci na konkrétní situaci, nebo na dlouhodobě neutěšený stav soužití menšin v Evropě s většinou? Objevují se též názory, že ke „krajní pravici“ se kloní lidé, kterým se zdá, že je přestala hájit běžná levice. Co na to vše říci a co v té souvislosti čekat příští rok? Bude řada voleb, mluví se i konkrétně o přežití Angely Merkelové, vzestupu Marine Le Penové...

Jak jsem řekl, potřebujeme výměnu politiků. Doufám, že k ní dojde v nejbližších volbách. Čím déle totiž bude nynější agonie trvat, tím větší šanci získávají extremisté. Ti, co staví na náměstích šibenice. Dalšího Hitlera nikdo rozumný nechce. Ideální výměna bude taková, že „Chamberlainy“ dneška, tedy Merkelovou a spol., nahradí „Churchillové“.

Stabilitou Evropské unie zatřásla také dluhová krize v Řecku, kdy se rozhodovalo o jeho dalším působení v eurozóně. Výsledkem je, že Řecko obdrželo překlenovací úvěr, zůstává v eurozóně, zavádí reformy. Jak hodnotit tento stav? Přinese to vyřešení problému Řecka? Zůstane Řecko v eurozóně a pokud ano, je tomu tak dobře?

Dohoda Řecka s věřiteli, tedy mimo jiné ten překlenovací úvěr, situaci neřeší. Jde jen o koupení si času. Řecko prostě na členství v eurozóně nemá. A nikdy nemělo. Jenže to politici v Bruselu vždy ochotně přehlíželi. Přehlíželi, když Řekové na počátku milénia pomocí účetní rošády zakryli skutečný stav – mnohem horší – svých veřejných financí. Přehlíželi, když ve druhé polovině devadesátých let nemalá skupina ekonomů varovala, že euro je zaváděno předčasně. Přehlíželi, když mnozí (nikoli ovšem všichni) ekonomové varovali, že členství v eurozóně nepovede ke sbližování jednotlivých ekonomik sdílejících euro. Ekonomické argumenty byly upozaďovány. Euro není ekonomický, ale politický projekt. Bude proto existovat navzdory stále zřetelnějším ekonomickým selháním. Platit za ně budou daňoví poplatníci celé eurozóny a přeneseně jistě i Evropské unie. Europolitici si tak selhání vlastně ani nebudou muset přiznat. Nebudou muset čelit jeho důsledkům.

Jak se změnilo v uplynulém roce postavení Ruska ve světě a jak situaci ovlivnily nedávné události jako konflikt s Tureckem nebo bombardování cílů v Sýrii mířící na radikály z Islámského státu?

Rusko těží z nerozhodnosti a slabosti politiků Západu. Svým razantním vstupem do syrského konfliktu upevňuje svoji pozici na Blízkém východě. Využilo situace. Na ruskou ekonomiku však tíživě dopadá pokles cen ropy na světových trzích. Propad ruského hospodářství sice nebyl tak hluboký, jak před rokem touto dobou mnozí předpovídali, ale i tak jde o závažný problém, jemuž Putin čelí. Promarnil léta, kdy byly ceny ropy vysoké a kdy mohl celkem pohodlně provádět nutné strukturální reformy ruské ekonomiky. Kreml je nyní nejzranitelnější právě ve své závislosti na ropě. Ony strukturální reformy mohly tuto závislost snížit. Nestalo se.

Bývalý dlouholetý novinář Mladé fronty, odborník na rusko-ukrajinské vztahy i Francii Milan Syruček uvedl v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz: „Jsem vnitřně přesvědčen, že vlna uprchlíků nebyla živelná, ale byla to první etapa tohoto boje, za níž následovala druhá etapa, teroristické útoky. Poté může přijít třetí etapa, která zasáhne třeba i USA; to zase z hlediska mocenské pozice. Je to tedy ideologický boj, který nepotřebuje sofistikované zbraně, ale fanatiky.“ Co si o takové klasifikaci myslíte?

Na tuto oblast rozhodně nejsem expert. Nicméně je zjevné, že Islámský stát je řízen poměrně profesionálně. Už dnes se v tisku běžně objevují titulky, že „Islámský stát změnil svět“ a podobně. Svět určitě nezměníte s partou hrdlořezů, byť sebekrutějších. ISIL na něčem vydělává, někdo jej financuje, někdo dodává know-how všeho druhu od vojenského a rozvědného po, řekněme, marketingové. Nebudu se pouštět do spekulací, kdo je tím „někým“ v pozadí. Nepřekvapilo by mě, pokud by část uprchlíků byla „řízena“. To už jsou ale opravdu spekulace.

Vzpomeňme si, co se říká o průvodu studentů v Praze 17. listopadu 1989. Že se do něj infiltrovali „tajní“, kteří průvod směrovali a rozdmýchávali emoce. Dav je zvláštní organismus. Kdo ví, jak s ním pracovat, dosáhne hodně z mála. K směrování toků imigrantů nakonec postačí docela malý počet agentů. Uvažme také, že podle loňského šetření jednoho arabského vzdělávacího institutu je konkrétně mezi syrskými uprchlíky třináct procent příznivců ISIL – jak těch vlažných, tak přesvědčených. Takže každý sedmý až osmý syrský imigrant chová minimálně jisté sympatie k ISIL.

Abychom ekonomická témata pojali šířeji... Probouzí se ve stínu migrační krize nadějně ekonomika EU a USA? Nebo stále směřujeme ke strukturálnímu průšvihu – únik pracovních míst na východ, další ztráty díky robotizaci a automatizaci, snižování životní úrovně, zadlužení…?

Obava z automatizace není nic nového. Už začátkem 19. století luddité ničili stroje, protože se báli, že jim vezmou práci. V polovině šedesátých let 20. století zase přední ekonom té doby Robert Heilbroner společně s dalšími intelektuály psali otevřený dopis prezidentu Johnsonovi. V něm stálo i to, že tradiční vazba mezi prací a příjmem se zpřetrhává a je třeba většího veřejného přerozdělování, které zajistí, že nikdo nezůstane bez zabezpečení – ať už práci má, nebo nemá. „Vpád“ strojů ale ani tehdy nezaměstnanost nezpůsobil. Obavy Heilbronera a spol. se nenaplnily. Přesto jsou tu dnes opět v novém hávu. Od takto temných vizí je to jen krůček k apelu za dodatečné veřejné přerozdělování, které by prohře člověka se strojem zabránilo či zmírnilo její dopady.

Paradoxně je to však mnohdy právě přehnané přerozdělování, které automatizaci a robotizaci podněcuje. Například skokové zvyšování minimální mzdy způsobuje, že třeba prodavačku v hypermarketu nebo v McDonaldu nahrazuje právě robot – při vysokých mzdových nákladech se stává levnějším řešením. Pokud však člověka a stroj vidíme spíše jako partnery, kteří se doplňují, budoucnost je rázem optimističtější. Takovou ji líčí David Deming z Harvardu. Ve své letošní studii dokládá, že s nástupem informačních technologií jsou na pracovním trhu stále žádanější sociální, „měkké“ dovednosti. Ty jsou klíčovým předpokladem získání zaměstnání na takřka všech pracovních místech vytvořených v USA po roce 1980. Zároveň od 80. let citelně klesá význam rutinních činností. To nepřekvapí.

Od roku 2000 se ale – alespoň na americkém pracovním trhu – snižuje také význam nerutinních dovedností analytického rázu, například dobrého zvládání matematiky. Stroje a počítače člověka zastoupí v rutinní činnosti, ale běžnou lidskou komunikaci – verbální i neverbální – zatím nezvládají. S lidskou komunikací, která se utvářela celá tisíciletí, je to trochu jako s řízením auta. Dobrým šoférem se člověk nestane vstřebáním sebevětšího objemu teoretických pouček. Dříve či později je třeba sednout za volant a naučit se řídit v praxi běžného provozu. „Víme více, než jsme s to sdělit,“ všiml si už před lety filozof Michael Polanyi. K osvojení si řízení auta – nebo k osvojení si komunikačních dovedností – je zkrátka třeba získat určité nevyslovitelné a nepřenosné zkušenosti, jakýsi cit pro věc. Cit pro věc v oblasti mezilidských vztahů je aktivem, které trh práce oceňuje stále významněji. Roboti jím nevládnou. Rozvíjení předpokladů pro týmovou spolupráci, vedení lidí a pro další „měkké“, nerutinní činnosti je tak dnes podstatnější než kdy jindy.

Po ekonomické stránce prý předbíhá Spojené státy Čína. Například podle politologa Oskara Krejčího: „je střídání hegemona nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka.“ Jak se ekonomická síla či slabost Spojených států může projevit na mezinárodních vztazích?

Spojené státy bych neodepisoval. Pád hegemona je často jen tím pověstným přáním, které je otcem myšlenky. Obama je slabý prezident, proto se teď Amerika zdá slabá. Má ale v sobě stále neuvěřitelný potenciál. Záleží, zda se ho budoucí hlavě Bílého domu podaří aktivizovat. Vezměme si, že třeba v roce 2013 činil celkový produkt ekonomiky USA 16,7 bilionu dolarů. Čína a Rusko vytvořily dohromady produkt za 16 bilionů dolarů. Ovšem při 4,8 krát větší populaci. To znamená, že teprve až Rusko a Čína budou dohromady produkovat zhruba pětkrát tolik, co v současnosti, bude se Amerika „třást“. To je ale hudba daleké budoucnosti, pokud vůbec.

Čína teď má úplně jiné a naléhavější starosti než plané pomýšlení na převzetí otěží globálního hegemona. Tamní vláda totiž v současnosti provádí delikátní politicko-hospodářský manévr. Snaží se druhou největší ekonomiku světa přeměnit z hospodářství stavějícího na exportech a investicích v ekonomiku mnohem silněji opřenou o spotřebu a kupní sílu vlastního obyvatelstva. Manévr se však Pekingu poněkud vymyká z rukou. Zjednodušeně řečeno: peníze z exportů a investic mizí rychleji, než se daří získávat peníze ze spotřeby čínských domácností. Jedním z důvodů, proč rychle mizí peníze z exportů, je skutečnost, že jüan je stále do jisté míry navázaný na dolar, který posiluje. Jüan táhne s sebou, což činí čínské exportéry méně konkurenceschopnými na zahraničních trzích. Proto Peking v srpnu čínskou měnu „šokově“ devalvoval. A další podobné devalvace jsou dost možná před námi. Ba ne, Čína má k hegemonovi stále hodně daleko.

Jak moc ovlivní globální vývoj výsledky, ale i průběh a předvolební kampaň prezidentských voleb ve Spojených státech amerických? Vyhraje „normální“ kandidát, nebo třeba Donald Trump či Bernie Sanders?

Trumpův dosavadní úspěch se může zdát překvapivý. Trump ale těží ze dvou prostých věcí. Zaprvé z politické korektnosti, kterou v USA nechali zajít příliš daleko. Mimochodem je to právě kultura přebujelé politické korektnosti, která generuje slabé vládce Obamova typu. Zdá se, že řadoví Američané si to v sílící míře uvědomují. Z toho těží Trump. Ten – a to je zadruhé – si navíc může kritiku politické korektnosti dovolit, protože má dost peněz a není závislý na žádném chlebodárci. Což rozhodně není případ Obamy, který svoji studentskou půjčku splatil teprve v roce 2004. Tedy v tom samém roce, kdy se stal senátorem a opravdu jen pár let předtím, než zahájil vlastní prezidentskou kampaň.

Jaká je vaše prognóza budoucího vývoje Evropy v roce 2016? Poradíme si s migrační krizí, nebo se nakonec staneme obětí džihádu a evropská civilizace nastoupí cestu k postupnému zániku a spácháme sebevraždu, jak varují někteří analytici?

Věřím, že to zvládneme. Jen je třeba vyměnit zkostnatělé a zatvrzelé politiky a začít věci nazývat pravými jmény. Což má pochopitelně daleko k pořádání jakýchkoli lynčů. Nepodléhejme nepřístojné panice. Pařížské útoky z pátku třináctého si vyžádaly 130 obětí. Vysoké číslo. Ještě zhruba třikrát tolik lidí však v týž den zemřelo ve Francii na rakovinu. A v sobotu zase. A v neděli také. A tak dále. Ale média pořád „řešila“ páteční útoky... jistě nikoli neprávem. Jenže lidé pak kvůli tomu získali pocit, že terorista číhá na každém rohu. Přitom je pořád neskonale pravděpodobnější, že zemřou na něco „obyčejného“ – rakovinu, infarkt, při dopravní nehodě. On-line zpravodajství, sociální sítě i další kanály dnes umožňují šíření čehokoli – včetně strachu – historicky bezprecedentní rychlostí.

Médiím vlastně nelze uniknout. Dnes už dávno nelze „nečíst noviny“ jako dříve. Mediální dopad pařížských útoků, o kterých některé oběti referovaly na sociálních sítích živě ještě přímo z místa dění, je nepochybně mohutnější než jakéhokoli srovnatelného teroristického aktu v minulosti. Kvůli tomu získáváme zkreslený dojem, že s terorismem to v Evropě nikdy nebylo tak špatné jako dnes. Trend je přitom zcela opačný. Navzdory Madridu roku 2004, navzdory fanatikovi Breivikovi, navzdory letošní Paříži evidujeme násobně nižší počet zemřelých při teroristických útocích než v sedmdesátých nebo osmdesátých letech. Během sedmdesátých let byl v Evropě za klidný považován takový rok, během něhož teroristé usmrtili celkem „jen“ 200 lidí. Většinou bývala tato hodnota překračována. V osmdesátých letech už byla překročena jen třikrát. A od roku 1988 už nikdy.

Letos zatím v Evropě počítáme 149 obětí, nejvíce od roku 2004. Je tedy zjevné, že počet evropských obětí teroru vykazuje klesající trend. Ale řekněme celou pravdu. Co totiž zjevně roste, je podíl obětí, které mají na svědomí radikální islamisté. S oporou ve tvrdých datech lze tvrdit, že až osm z deseti největších teroristických útoků (měřeno počtem obětí) na Západě a v Rusku spáchali po roce 1980 právě oni. A v případě útoků spáchaných po roce 2000 je to už zcela jednoznačné. Jedenácté září 2001, Moskva 2002, Beslan 2004 a Madrid 2004, Paříž 2015. Všechno bez výjimky činy islamistů.

Čas od času padne termín „válka“. Ať už světová, nebo lokální. Slýchali jsme, že Rusko může napadnout Pobaltí. Amerika Rusko. Čína Ameriku. Amerika Čínu. Írán Izrael. Izrael Írán… Přiblíží se na základě dějů příštího roku něco z toho? Nebo lze očekávat uklidnění v Sýrii či na Ukrajině?

Velkou válku nelze vyloučit nikdy. Pravděpodobnost, že nastane, je nyní nejvyšší v posledních 25 letech. I tak pevně věřím a doufám, že je tato pravděpodobnost stále dostatečně malá.