Jaké jsou podle vás hlavní problémy českého školství?
To, že do něj mluví každý. Neříkám, že je tím resort vzdělávání nějak výjimečný, v téhle zemi mluví každý do všeho. Ale procento hochštaplerů, kteří mají pocit, že právě oni vědí, co, jak a proč se má ve školách odehrávat, je povážlivě vysoké.
Druhá věc je, že co se ve školách odehrává, nevědí pořádně ani ti, kteří to mají v popisu práce. Například nedávno zaniklý Výzkumný ústav pedagogický, který se rozpustil v NÚV (Národní ústav pro vzdělání – pozn. red.), zkoumal v době vrcholící krize dvoustupňového kurikula takové věci, jako je optimální formát třídní knihy a jeho orientace. Nastojato, nebo naležato – to je, oč tu běží.
Souhlasíte s tím, že u žáků upadá disciplina? Jak to řešit?
Slovo disciplína ve mně vyvolává nepříjemné konotace – zní mi tak nějak fašounsky. Ale rozhodně upadá kázeň. Souvisí to s tím, že „být hodný“ už není hodnota, která by byla celospolečensky oceňována. Společnost oceňuje naopak nonkonformnost, rebelství, překračování hranic. Pokládá to za znak odvahy, kreativity, silné osobnosti. Jak chcete v takové atmosféře přesvědčit děti, že sedět spořádaně šest hodin v nábytku je chvályhodné?
Nějaké výrazné excesy se ovšem řešit musí. V rámci povinné školní docházky především silnou motivací žáků – atraktivní metody, formy, technologie, obsahy, charismatičtí učitelé, u dětí, které už zákonnou povinnost splnily, daleko masivnějším vylučováním ze studia. Zatím se podbízíme i dospívajícím s otevřeně kriminálním chováním, jen abychom zabránili předčasnému ukončení jejich vzdělávací dráhy. Jenže kolikrát bychom z vyhozeného frustrovaného studenta udělali spokojeného učně. Na SOŠkách nebo hybridních integrovaných středních školách míří k maturitě děti, jejichž intelektové a morálně volní vlastnosti je disponují spíš k tomu, aby od šestnácti obráběly kov. Duální systém učňovského školství, jaký je třeba v Německu, kdy učně z poloviny vychovávají dělníci v továrně, má své neoddiskutovatelné efekty.
Jak se díváte na možnost znovuzavedení tělesných trestů? Má učitel vůbec nějaký nástroj, jak se bránit spratkům a rozmazlencům a jak je zvládat?
Ne, tělesné tresty nepodporuju. Píše se rok 2013, proboha. Celá společnost už je nastavená úplně jinak než za mého dětství, tělesná integrita jedince je vnímána daleko citlivěji. Mimo to bít nespolupracující dítě je stejné jako mlátit do hodinek, které se zastavily, v naději, že se zase rozběhnou. Přestože to všichni spontánně děláme, nefunguje to. Přestože to nefunguje, všichni máme stále tendenci to dělat.
Psali jsme:
Není ale problém, že rodiče často brání své děti, i když ty jsou objektivně nevychované? A tím jim neprospívají? I v Písmu se píše, že kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas.
Jistě, nesoudnost a zaslepenost rodičů je veliká. Souvisí to s obrazem učitele, jak ho společnosti nabízejí média a jak je nyní nastaven: Špatně placený, vyhořelý dohlížitel, pro jehož profesi neexistuje ani kvalifikační standard, ani profesní komora, ani kariérní řád. Vděčná postava anekdot a nekonečných seriálů. Jak může mít někdo takový autoritu rodičů? Jejich paní na hlídání bere víc. Někdo takový jim přece nebude říkat, že špatně vychovali dítě. Je přece nebude mistrovat žádný učitýlek.
Co říkáte takovým iniciativám, často z EU, které chtějí i rodičům zakázat tělesné tresty? Tedy nejde o školství, ale výchovu doma.
Už jsem to řekl, tělesné tresty obecně odmítám. Moje prababička svým rodičům vykala – dnes nám to přijde úplně absurdní. Zrovna tak za sto let nikdo neuvěří, že lidé bili své děti rukama do tváří. Šlehali je páskem přes nahé hýždě. Naši potomci nás budou pokládat za barbary.
Nepovede ale úpadek kázně k tomu, že jako v USA budou muset být ve školách bezpečnostní rámy a ochranka?
Naše kultura je jiná než americká, jiný je náš vztah k držení zbraně. Ve Státech je to vnímáno jako právo na individuální obranu zdraví, života a majetku. Bezmála jako jeden z určujících znaků demokracie. Obecně platí rovnice, že čím víc je mezi lidmi zbraní, tím víc je ozbrojených přepadení, konfliktů a tak dále. Je to stejné, jako když je na sídlišti moc psů – riziko rvačky a pokousání roste s každým dalším. U nás jsou naléhavější jiná rizika – rostoucí agresivita dospívajících, kyberšikana, stalking.
Zmínil jste již problém učňovského školství. Není problém toho, že české školství nepřipraví lidi na trh práce? Není zde hypertrofie gymnázií na úkor učilišť a nestudují se obory, které nemají uplatnění na trhu? Nevidíme zde úpadek gymnázií, kdy tam berou skoro každého stejně jako na vysokou školu?
Ano, to je velký problém. Lobby soukromých škol si vymohla obludné rozbujení středoškolského sektoru. Pokud teď kapacity přebývají, ruší, tedy takzvaně optimalizují, se veřejné, zejména krajské školy. Tím roste podíl oněch soukromých parodií na střední vzdělávání, kde se udrží úplně každý – v duchu zrůdného hesla „peníze jdou za žákem“. A přece je nenecháme odejít – ty peníze.
O vysokých školách vůbec nemluvím. Tato země má oficiálně 72 vysokých škol (26 veřejných, 2 státní a 44 soukromých). Ve skutečnosti jich má s bídou osm. Osm. Maximálně. Jestli se chcete trochu zvrhle pobavit, otevřete si třeba portál Vejška.cz a přečtěte si tam diskuse studentů soukromých pražských „vysokých škol“. Proč se na diplomy prostě neudělají speciální obchody jako třeba na léky? Ve dvaceti byste na něj dostali poukaz a prostě byste si ho jenom vyzvedli. Tohle je vážně nedůstojné.
Nestoupá pak kvantita na úkor kvality? Co říkáte cílům, aby více než 50 procent populace mělo vysokou školu? Není to degradace vysokoškolského vzdělání?
Pokud na vysoké školy odchází 60 a více procent populačního ročníku, pak na nich podle Gaussovy křivky musí nevyhnutelně studovat a dostudovat je také lidé s IQ 90. Několik mých kamarádů vyučuje na soukromých vysokých školách. Z toho, co vyprávějí, je jasné, že školné není poplatek za studium v daném ročníku či semestru, ale splátka na diplom. Úplně bezcenný, mimochodem – papír z těchhle „univerzit“ vám může u každého příčetného personalisty jen uškodit.
Nejsou na vysokých školách podobně jako u středního školství otevírány obory, které nemají uplatnění, typu gender studies a podobně?
Jsou. Ale to je jedno. Je to taková hra. Musíme dosáhnout určitého procenta vysokoškoláků v populaci, abychom se hezky umístili v celoevropském srovnání a experti OECD nás pochválili. Navíc lidi to chtějí, poptávka po titulech je velká. Ale protože strojárnu nebo medicínu lidé s IQ 90 nevystudují (zatím), tak se jim nějaká odbornost vymyslí. Jakkoli obskurní, na tom nesejde. Výborným příkladem je andragogika. Interkulturní studia. Něco takového. Lidi jsou spokojení. Chléb a hry. Show must go on.
Jak se díváte na obecný princip „škola hrou“? S jistou nadsázkou říká sir Humphrey v komediálním seriálu Jistě, pane premiére, že není od věci, když se budou děti ve škole nudit, protože v reálném životě ve svém zaměstnání také budou dělat práci, která je nebude úplně bavit?
Hru pokládám za legitimní výukovou metodu, jak ve vzdělávání dětí, tak dospělých. Koncept zážitkové pedagogiky je mi srozumitelný. Současně ale bezpečně vím, že jsou určité vzdělávací obsahy, pro jejichž zprostředkovávání je tato metoda naprosto nevhodná. V tom je jádro pudla. Že škola se dnes jen velmi málo ptá po souladu vzdělávacího obsahu a použité metody jeho zprostředkování. Metody se uplatňují pro metody, podobně jako se technologie využívají jen pro sebe samé.
Zaplevelení škol interaktivními tabulemi je důkazem marketingového mistrovství šíbrů tohoto odvětví. Zkrátka chci říct, že neexistuje žádná dobrá nebo špatná výuková metoda sama o sobě, ale vždy jen v konkrétním kontextu a pro konkrétní obsahy. To je něco, co alternativci a samozvaní opravovatelé českého školství nejsou s to pobrat. Slova jako výklad nebo frontální výuka na ně působí jako červený hadr na býka. Na vola – to je přesnější.
Neměla by škola na úkor zábavy více učit žáky disciplině? Ve firmě třeba nebude šéf jejich kamarád a bude tam fungovat tvrdá hierarchie.
Znovu se vymezuji vůči slovu disciplína. Škola by měla učit kázni. Respektu k autoritám. Pokoře vůči řádu. Ale také zdravému sebevědomí – protože problémy s autoritami mají nejčastěji právě zakomplexovaní chudáci.
Často se hovoří o tom, že žákům stačí, aby uměli informace vyhledávat a nemusí jich tolik nosit v hlavě. A také, že je nutné více diskuse. Ale pokud nemají základní přehled, není zde nebezpečí, že si nebudou moci informaci zařadit či nebudou vědět, kde ji hledat? Mohu diskutovat o něčem, když o tom nic nevím?
Past obecně těžko zpochybnitelného tvrzení „Žáci si to mohou najít“ spočívá v tom slovese „mohou“. Tato potencialita zůstává potencialitou u všech obsahů, které pro žáka nemají dostatečnou momentální atraktivitu. Žáci si jistě mohou najít na internetu nejvyšší vrchol Krušných hor nebo dílo Kurta Vonneguta. Ale nikdy to neudělají – pokud k tomu nemají motivaci ležící v individuálním kontextu jejich životů, zájmů a podobně.
Lze namítnout, že to přece stačí. Naučíme žáky vyhledávat informace, a oni si vyhledají ty, které je zajímají. Jenomže v samé podstatě školy stojí úkol předávat sumu garantovaného vzdělávání všem dětem. Proto si moderní společnost školu vytvořila a pro nic jiného.
Podobně je to s diskusí. Žáci nic neznají, nemohu tedy diskutovat o žádném věcném problému. To ale současné škole nevadí, stačí, když žáci budou v diskusi „projevovat svoje názory“. Trochu to sice kazí fakt, že pro utvoření názoru je nutné nějaké znalosti mít, protože o čem nic nevím, o tom si nemohu žádný názor vytvořit. Ale i s tím si škola poradila. Předmětem diskuse učinila sama fakta, na něž si žáci tvoří názor. Na webu jedné obchodní akademie jsem koncem loňského roku našel anketu (sic!): Kdy začíná advent? Žáci na to měli různé názory a moc hezky o tom diskutovali. Jenže o tom se nedá diskutovat a mít na to názor – advent začíná čtvrtou nedělí před svátkem Narození Páně. Příště by mohli diskutovat na téma, kolik je 6 + 3. Jistě by na to měli řadu osobitých názorů.
Mgr. Petr Kukal (narozen 16. prosince 1970 v Poděbradech, pseudonymy Arnošt Veverka a Josef Vlášek) je český básník, spisovatel a publicista. Vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor český jazyk - literatura a občanská výchova. Trvale se věnuje oblasti vzdělávání. Pracoval jako učitel na ZŠ T. Stolzové v Kostelci nad Labem (1994 – 1997) a na SŠ a VOŠ MILLS v Čelákovicích (2011 - 2012), dále jako šéfredaktor časopisu Moderní vyučování (1997 – 2001), šéfredaktor nakladatelství učebnic ALTER (2001 – 2002), působil na MŠMT ČR (2003 – 2004) a ve vedení Výzkumného ústavu pedagogického (2004 – 2005). Od roku 2005 se pohybuje v oblasti vzdělávání dospělých.
Od poloviny 90. let soustavě publikuje články o výchově a vzdělávání. Zřídil a spravoval web pro pedagogickou tradici a kontinuitu Stolzová.cz. Mimo odborných pedagogických periodik publikoval v časopisech Host, Tvar, Psí víno, Literární noviny, Univerzum, Salon aj., na webech Dobrá adresa, Wagon apod. Je členem Českého centra mezinárodního PEN klubu, Obce spisovatelů ČR, Sdružení autorů literatury pro děti a mládež, České křesťanské akademie. Petr Kukal je držitelem několika literárních ocenění (Literární cena Vladimíra Vokolka, Literární Varnsdorf aj.). Dosud vydal 6 sbírek poezie (5 pod svým jménem, jednu pod pseudonymem), 6 knížek pro děti (verše, pohádky, doplňkové učebnice), sborník fejetonů a lehce skandální autobiografický deník.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
