Proč se situace v Africe vyostřila právě v současné době? Nezapomínalo se dlouho na tento kontinent?
Vývoj v Africe vzbuzoval v posledním půlstoletí obavy a kritiky v periodických vlnách již vícekrát. Nově nezávislým státům bylo již záhy v dobré vůli vytýkáno, že „špatně vykročily“ ekonomicky, politicky, ekologicky. Koncem osmdesátých let se zvedla vlna afropesimismu, kterou pomáhaly tlumit snahy o demokratizaci a liberalizaci. Dnes nás děsí vlna uprchlíků směřujících do Evropy. Není to ale novinka. Alžírský vůdce Huari Boumedienne varoval již roku 1974 v OSN: „Přijde doba, kdy miliony lidí opustí chudé jižní země a zaplaví severní polokouli, aby uhájily holý život.“ Dnes se někdejší noční můry mění na realitu, s níž je nutné se vyrovnat.
Příčin, proč lidé utíkají, je spousta. Africké populace stále rychle rostou. Početné rodiny byly vždy v dějinách součástí strategie Afričanů, jak přežít v těžkých přírodních podmínkách. Pokroky zdravotní péče ve dvacátém století snížily kojeneckou a dětskou úmrtnost a populace začaly strmě růst. Od poloviny dvacátého století se odhadované počty obyvatelstva Afriky vyšplhaly od nějakých dvou set milionů ke dnešní více než miliardě. Roční průměrný demografický růst činí asi 2,6 procenta. Tradiční vysoká porodnost přesahuje trvale pět dětí na ženu. Přesněji řečeno, v arabských zemích za posledních deset až dvacet letech porodnost poklesla, na jih od Sahary ale stále zůstává a podle prognóz zůstane vysoká.
A teď hlavní faktory. Hospodářský rozvoj nestačí držet krok s demografií. Politická situace také velmi často nepřeje pokojnému rozvoji. Čas od času zasahují nepříznivě i přírodní činitelé. V súdánském pásu lemujícím z jihu Saharu přicházejí ničivé vlny sucha. A za vnější faktor podněcující k migraci bychom mohli označit i rozšíření moderních médií, které předvádějí on-line, jak lákavé možnosti nabízí dnešní svět. Ovšem jen někde a pro některé. Mladí lidé nevidí takovou perspektivu doma, ale právě jen tam, kde život poskytuje tolik šancí. Tradiční pospolitosti doma narušila nebo zcela rozbila již galopující urbanizace. Člověk se více cítí jednotlivcem, který se musí sám začít rvát o svou budoucnost. Někdy vlastně musí prchat. Doma jiní rváči vytvářejí s nejrůznějšími ideologiemi příliš horkou půdu pro přežití. Kolik uprchlíků, tolik individuálních, někdy podobných, ale ne zcela stejných osudů a motivací.
To, že se migrační vlna vzedmula právě dnes, má řadu místních důvodů. Ukážu alespoň na jeden velmi výrazný. Uprchlíky směřující do Evropy přes Libyi zadržoval v posledních letech své moci diktátor Muammar Kaddáfí na základě dohody, kterou za benevolenci a početné protislužby uzavřel se západoevropskými představiteli. V Libyi se dnes státní moc zhroutila, utečenci ze subsaharských států zemí volně procházejí a vydávají se všanc mafiánům, kteří je za peníze nakládají do lodí k plavbě za nadějí, možná na smrt. Jiní predátoři vydělávají zase na kšeftech se spoustou zbraní, které z rozpadlé Libye směřují do subsaharských zemí, kde zvyšují obecný neklid a bezprostřední hrozby nutící k útěkům.
Nezklamaly v tomto případě obecně i neziskové organizace, které v Africe působí?
Neziskové organizace, obecně NGO, konají velmi mnoho dobrého. Očekává se od nich ale příliš mnoho. Jejich možnosti působení bývají omezeny jen na určitou oblast, určitý okruh. Zaslouží si úctu a podporu.
Psali jsme:
Lze odhadnout, jaké procento ze současných vln jsou političtí běženci a jaké ekonomičtí?
Myslím, že u velmi mnoha běženců se obě možné motivace v různé míře propojují. Pokud evropské instituce zabývající se přistěhovalci dokážou rozlišit ekonomické migranty od běženců ze situací bezprostředního ohrožení, ať rozlišují. Opět jde o individuální lidské osudy a motivace. Myslím, že teoreticky v tom máme jasno. Promítnout je ale do statistických čísel by bylo velmi ošidné stejně jako prognostika.
Jaké máte pocity, když vidíte ve francouzském přístavu Calais naskakovat uprchlíky nedbaje nebezpečí na korby kamionů? Nepřipadá vám to jako z nějakého zdivočelého světa po apokalypse?
Ano, jsou tu prvky apokalypsy. Divím se, že jsem zatím v českých médiích ještě neobjevil narážky na úděsný román Tábor svatých, který publikoval francouzský autor Jean Raspail v roce 1973. Titul si vypůjčil z Janova Zjevení – kapitoly 20, kde apokalyptická vize dosahuje zlých vrcholů, když Jan vidí davy: „Bude jich jako písku v moři... A vystupují po celé šíři země a obklíčili tábor svatých.“ Raspail vzbudil již tehdy ve Francii rozruch a vyburcoval polemiku. Román se totiž soustřeďuje na reakce domácího obyvatelstva proti milionovým davům, které připlouvají k Francii od jihoasijských břehů. Když jejich lodi obeplouvaly Jižní Afriku, tehdejší apartheidní režim jejich pokusy o vylodění nesmlouvavě tvrdě odrazil. Ve Francii se však názory rozdělily. Někteří uprchlíky vítají, jiní se proti nim staví násilně na odpor. Románová představa stará již téměř půlstoletí dnes ožívá. Ožívá i polarizace v evropských společnostech. Jestliže si Raspail vypůjčil obraz z Apokalypsy, já bych k dnešní diskusi upozornil spíše na Ježíšovo podobenství o Samařanovi, který, ač sám jinověrec, zraněného nejenom ošetřil, ale odvezl do bezepčí a postaral se mu o další péči. Takto stojí dnes téma před námi, kteří si uvědomujeme, kdo jsou naši bližní.
Jak by situací mohla zahýbat osa autoritářských politiků či hnutí, jako jsou Vladimir Putin, Marine Le Penová, Pegida či české Islám v ČR nechceme?
Ano, jsme u tohoto klíče k diskusi. Představy na způsob Raspaila se ztělesnily v politické scéně. Tematika přistěhovalectví se stala eurohororem. A výzva ke vlídné lidskosti v duchu křesťanských hodnot, která se – byť někdy polovičatě – vtělila i do principů evropského myšlení a Evropské unie, nalezla tvrdé protivníky v apelech na sobectví a rasismus. U nás se rasistické přístupy šikují v aktualizovaných podobách arizátorství.
Jak se stavíte k řešení, které kvůli svým starostem nastavila Austrálie? Nikdo neprojde, ničí všechny lodě pašeráků a Kambodža je finančně podporována, protože na jejím území Austrálie ubytuje některé uprchlíky...
O Austrálii nemohu hovořit, neznám tamní poměry a možnosti. Nechci si počínat jako čeští rasisté a islamobijci, kteří hulákají protimuslimská a rasistická hesla, přestože o lidech, na něž plivají špínu a někdy začínají házet kameny, vlastně vůbec nic nevědí.
Papež František dost obecně prohlásil, že když Afrika přichází do Evropy, měla by nyní Evropa přijít do Afriky a masivně tam investovat, aby se situace tamních zemí zlepšila. Nicméně podle mě tam Evropa investuje celkem dost, nyní i Čína. Jak vy na to pohlížíte?
Papeže Františka si velmi vážím. Přináší naději, že křesťané i postkřesťané a sekulární humanisté nepropadnou lhostejnosti tváří v tvář lidskému utrpení. K jeho výzvám bych ještě přidal i další evangelijní důraz, jímž kdysi zahajoval svůj pontifikát Jan Pavel II: „Nebojte se!“
Pane profesore, máte nějaký vlastní recept na situaci, anebo naopak přemýšlíte o nějakém temném scénáři vývoje?
Vlastní recept? Situace mě velmi rmoutí a opravdu nezávidím politikům, kteří by měli realisticky rozhodovat, jak se s ní vyrovnat. Vážím si těch, kdo se upřímně snaží nalézt konkrétní řešení spletité mozaiky problémů. Vážím si tedy těch politiků, kteří nekladou do popředí sobecký zájem na získání hlasů voličů, z nichž opravdu asi většina dává přednost pohodlí před humanitou, před respektováním druhých lidí odlišné kultury i Evropanů, jako jsme my, kteří vzhledem k zeměpisné poloze svých zemí nesou těžké břemeno náporu běženců. Termín kvóty nechápu jako příkaz, ale jako orientační doporučení. Myslím, že je správné nabízet pomoc na bázi dobrovolnosti. K tomu bych ale ještě přidal, že i na bázi svědomí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
