Znalec Sýrie: EU sama způsobila exodus uprchlíků. Syřané a křesťané vítají Rusy jako osvoboditele. Běsnění pražské kavárny. ISIL, Pehe, Bilderberg, NATO a role USA a ropy...

21. 10. 2015 4:39

ROZHOVOR Petr Markvart, který se dlouhodobě profesně pohybuje v oblasti Blízkého východu (hlavně v Iráku a Sýrii) a Afriky, vysvětluje, co se děje v Sýrii a jaké zájmy tam mají hlavní hráči. EU sama vytvořila podmínky pro rozsáhlý exodus lidí z válkou a ekonomickými sankcemi zničené země. V konfliktu se jedná primárně o plyn a ropu a její tranzit do Evropy. Zatímco Írán, Irák a Sýrie mají svoji vlastní představu o vybudování plynovodu z obřího íránského plynového pole „South Pars“ přes svoje území, Katar a Saúdská Arábie mají o této záležitosti jinou představu a plánují výstavbu konkurenčního plynovodu z plynového pole „North Dome“ do Turecka.

Znalec Sýrie: EU sama způsobila exodus uprchlíků. Syřané a křesťané vítají Rusy jako osvoboditele. Běsnění pražské kavárny. ISIL, Pehe, Bilderberg, NATO a role USA a ropy...
Foto: Debatní klub
Popisek: Petr Markvart v Debatním klubu

Závěr summitu EU konstatoval, že režim prezidenta Bašára Asada nese největší odpovědnost za statisíce mrtvých a miliony uprchlíků v syrské občanské válce. Co o tom soudíte?

Anketa

Kterého intelektuála máte nejraději? (Obnovené hlasování, spuštěno 19.4.)

hlasovalo: 5860 lidí

Evropská unie si teď sama musí zajisté odůvodnit nepěknou roli, kterou od samého počátku syrské krize sehrává a najít jiného viníka. Nejdříve pod záminkou údajných „občanských nepokojů“ v Sýrii, k jejichž hodnocení i k jakémukoli zasahování do nich neměla žádný právní titul, uvrhla zemi do politické izolace, poté rozhodujícím způsobem omezila zbrojním embargem schopnost Sýrie vypořádat se s teroristy a nakonec zemi embargovala ekonomicky. Tím vytvořila právě tato Evropská unie podmínky pro rozsáhlý exodus lidí z válkou a ekonomickými sankcemi zničené země, tedy pretext současné migrační krize, kterou místo jejího řešení (tedy zastavení podpory teroristům a okamžitého zrušení sankcí), hodlá ještě zhoršovat, prostřednictvím jakýchsi „umístěnek migrantů“, které ještě zhoršují poměr občanů zemí EU k cizincům. Evropská unie tím nade vší pochybnost prokázala, že je nejenom odpovědná za mizérii v Sýrii a na Blízkém východě a v severní Africe obecně, ale především to, že rozhodujícím způsobem selhává při obraně a ochraně zájmů svých členských zemí. A to by mělo být pro nás zcela alarmující.

Jak je Rusko úspěšné při ničení základen Islámského státu? Lze to nějak kvantifikovat? A lze to nějak srovnat s „úspěšností“ USA v boji proti ISIS?

Musím se vždycky usmívat, když vidím všechny ty údaje z fronty a z bojových misí takřka v reálném čase ve veřejných médiích. Žádný vojenský velitel nebude publikovat takové záběry a údaje, které by mohly ohrozit probíhající operace. Z tohoto titulu chápejte všechny ty detailní informace o pohybu vojsk a probíhající operaci spíše jako propagační či propagandistické. To, co se nyní přesně odehrává v Sýrii, se asi nikdy nedozvíme.

Faktem však je, že po ročním údajném bombardování takzvaného Islámského státu opět takzvanou „Globální koalicí“, tvořenou mimo jiné velmi paradoxně právě štědrými sponzory a ochránci téhož Islámského státu, Saúdskou Arábií, Katarem a Tureckem, byly vojenské výsledky velmi tristní. Islámský stát dále sílil a zabíral další území a jediné rozsáhlé škody, které bombardování těchto „dobrodějů“ způsobilo, bylo totální zničení ropné, plynové a průmyslové infrastruktury východní Sýrie. Jako by někdo zase chtěl vytvořit horší a horší podmínky. Všichni víme, že pomocí satelitních technologií, kterou mají někteří členové „Globální koalice“ k dispozici, lze dnes určit polohu jakéhokoli vojenského zařízení s přesností na desítky centimetrů a zničit je v reálném čase. Jak je tedy možné, že taková vojenská síla, jakou „Globální koalice“ představuje, tento kvazistát dávno nezničila? Jak je možné, že Ozbrojené síly Ruské federace během tří neděl a s velmi omezenými prostředky zcela obrátily strategickou situaci v Sýrii a v širším slova smyslu i v celém regionu?

A jak si vede syrská armáda. Jak velké území Islámskému státu po zásazích Ruska vzala zpět?

Opět upozorňuji, že vojenská operace není fotbalové utkání, abychom mohli sledovat přesné kontury operací. Pro Syrskou arabskou armádu (a v širším slova smyslu pro syrské obyvatelstvo) je ruská pomoc významná z hlediska psychologického. Ve světě, kde se od vás všichni odvrátili a snaží se vás zničit, je důležité najít přítele, který se s vámi identifikuje. Lidé se opět vzchopí a budou bojovat. Migrační křivka se tím otupí a postupně zastaví. Druhým hlediskem je jistě vojenská a vojensko-technická podpora, především v oblasti podpory pozemních vojsk vzdušnými prostředky, jejichž technický stav je po letech bojů a sankcí proti Sýrii špatný.

Izolované jednotky Syrské arabské armády, roztroušené na velikém území, nebudou mít ještě nějakou dobu možnost rozsáhlé ofenzivní operace. V tuto chvíli jde o to způsobit teroristům co největší škody, přerušit jejich zásobovací a logistické trasy, zejména ty, které vedou z Turecka, tedy ze země našeho spojence v NATO a člena „Globální koalice proti Islámskému státu“. Z téhož Turecka, kterému nyní Evropská unie bude platit, aby k nám dále neposílalo migranty. Slyšel jste někdy o absurdnější situaci?

Vrcholný představitel Syrské katolické církve, antiochijský patriarcha Ignace Joseph III. Younan, viní z nynější krize v Sýrii Spojené státy, které podporují vzbouřence proti prezidentu Asadovi. Podle něj „přístup vlády USA k situaci v Sýrii byl od počátku špatný“. „Američané chtěli změnit vládu, neboť, jak říkali lidem a médiím, Asad je diktátor, proto musí odejít, aby měl národ svobodu a demokracii.“ Archieparcha Melchitské řeckokatolické církve Jean-Clément Jeanbart z Aleppa pak v souvislosti s ruskou vojenskou intervencí v Sýrii prohlásil, že je zdrojem „naděje“ místních křesťanů. „Slouží křesťanské věci,“ byť by tím Rusko sledovalo jen svoje zájmy. Podle jeho slov křesťané díky tomu získali „opět jistotu“, přičemž dodal, že prezident Putin „řeší problém“. Co o tom soudíte?

Syrští křesťané ví, o čem mluví. Přežili perské nájezdy, rané arabské chalífáty, egyptské mamlúky a Osmanskou říši. Přesto nebyli nikdy ve větším ohrožení, než když jsme se jejich práv začali ujímat my sami, nominálně také křesťané, na počátku 21. století. Nadšeně křičíme, že jim a hlavně jim chceme pomáhat a nevidíme, že tím právě vrážíme klín mezi ně a další konfese syrské společnosti ohrožené stejně jako oni – alavity, drúzy, ismaílity, jazídy a v neposlední řadě mezi tu naprostou většinu slušných konciliantních syrských sunnitů, které se právě nyní snaží radikalizovat wahábisté ze Saúdské Arábie a z Kataru.

Ruská federace, která je fakticky dnes hlavním ochráncem pravoslavných křesťanů, ale i rozumných muslimů, dělá pouze to, co se od ní očekává. To, že si v tomto konfliktu vybraly západní země za spojence a partnery ve svém boji proti sekulárním arabským zemím (Egypt, Sýrie, Libye, Irák a Jemen) nesnášenlivé a nám nepřátelské wahábisty a jimi sponzorované teroristy, je bezesporu nešťastné, ale evropská „politická reprezentace“ si jistě mohla vybrat i jinak. Dnes za to sklízí – zcela právem – hluboké opovržení a zlobu svých vlastních občanů a voličů. Ke cti těch českých vlád budiž řečeno, že se v rámci možností snažily alespoň své partnery v Evropské unii mírnit. I když si pamatuji jednoho nedávného českého premiéra, který opakoval spolu s ostatními v té době oblíbenou mantru, že „Asad musí jít“. Vždycky se sám sebe ptám, kde k takovému vyjádření, které je v zásadě i protiprávní, bere politik, neřku-li ústavní činitel, mandát a odvahu.

Papež Benedikt XVI. označil svého času Asadovu Sýrii za „vzor soužití křesťanství s islámem“ na Blízkém východě. Sdílíte jeho názor?

Kardinál Ratzinger je moudrý a skvělý muž a jako papež Benedikt XVI. odvedl skvělý výkon. Můžeme se jen domýšlet, jak hrozným tlakům musel čelit předtím, než dobrovolně abdikoval a opustil Petrův stolec. Sýrie pod vládou Bašára Asada i jeho otce Háfize byla tolerantní a multikonfesní zemí, kde neexistoval náboženský útlak, neřku-li útok z náboženských pohnutek. Bylo to proto, že ze zahraničí placené a řízené Muslimské bratrstvo a další extremisté byli pod kontrolou a tvrdou knutou (jako jsou ostatně extrémisté a teroristé na celém světě).

Pan Pehe, známý svými zuřivými apologetikami humanitárního intervencionismu Spojených států po celém světě, napsal před několika dny na Novinkách.cz, že – cituji: „(Asad starší) v roce 1982 nasadil ve městě Hamá armádu proti svým oponentům z řad sunnitské většiny reprezentované Muslimským bratrstvem, přičemž zahynulo téměř 10 tisíc lidí. Už tehdy proudili ze Sýrie na Západ političtí uprchlíci.“ Pan Pehe, hrdý účastník zasedání Bilderbergu i Trilaterální komise, nám pouze ve své bryskní analýze procesů, jimž v tom lepším případě pouze zoufale nerozumí, zapomněl sdělit, že Muslimské bratrstvo bylo a je, a to jak v Sýrii, tak i v mnoha dalších zemích, postaveno mimo zákon jako teroristická organizace. Mluvit potom o teroristech jako o „politické opozici“, mnohdy navíc s přívlastkem „umírněná“, patří neodmyslitelně k žargonu již zmíněných „humanitárních intervencionistů“, popírajících státní suverenitu mnoha zemí a velkoryse přehlížejících porušování mezinárodního práva zeměmi jinými.

Jaké jsou ohlasy obyčejných Syřanů na ruské zapojení do bojů proti ISIS?

Syřané přivítali Ozbrojené síly Ruské federace jako osvoboditele. Po letech, kdy jsme mohli jako Evropská unie či její jednotliví členové být partnerem středomořských zemí, pro které jsme byli přijatelnějšími, než obě soupeřící velmoci, můžeme tedy s konečnou platností říci, že jsme si – zejména hloupou politikou Bruselu a hlavních evropských mocností – tyto dveře zcela zavřeli. Nicméně Česká republika má díky svému opatrnému postoji (mezi slepými je, jak známo, králem ten jednooký) spolu s Rakouskem, Slovenskem a Maďarskem v Sýrii stále dobrý zvuk. Syřané velmi citlivě rozlišují, kdo je v kritickém okamžiku hodil přes palubu a kdo se alespoň zdržel nepřátelských postojů.

Co zapojení Ruska vlastně vyvolalo v mezinárodních vztazích?

Řekl bych – aniž bych chtěl účastníky těchto procesů bezdůvodně podceňovat – že pro mnohé, zejména v Evropské unii, to byla studená sprcha a tvrdý návrat do reality. Do reality, v níž budou muset s Ruskou federací počítat jako s reálnou a sebevědomou mocností (nebál bych se tady použít ani slovní spojení „reinkarnovanou velmocí“), která důrazně upozorňuje na to, že napříště hodlá chránit svoje životní zájmy a své spojence stejně, jako to činí Spojené státy od konce 19. století. Nutno však podotknout, že Rusko – na rozdíl od Spojených států a dalších aktérů v tomto procesu – alespoň nepošlapává mezinárodní právo.

A pomohlo to Rusku k posílení pozic a prestiže?

Nepochybně. Podívejte se jenom na nálady lidí a na stoupající prestiž Ruska i mezi skeptickými a opatrnými Čechy, a to bez ohledu na všechny historické zátěže, kterými naše vztahy prošly, a nehledě na nepřetržité rusofobní běsnění mainstreamových médií a pražské kavárny.

Objevují se názory, že Obama hodil ručník do ringu. Jsou ale varováni, že konflikt v Sýrii může naopak vyústit v přímý konflikt Ruska s USA a Británií...

Obama nemohl nic nikam hodit, neboť – stejně jako mnozí další – nevelel ani sám sobě, natož ozbrojeným silám či zahraniční politice. Prezident Spojených států už dávno není vrchním velitelem ozbrojených sil své země. Je jenom někým, kdo plní vůli skutečných pánů tohoto světa a jedná podle jejich zájmů. A ti nemají zpravidla žádnou hodnost, dokonce ani tvář. Na druhou stranu, je potřeba Obamovi přičíst ke cti, že za jeho vlády v Bílém domě nenechal dojít záležitosti až do extrémních excesů a konfrontací, v nichž si libovali spolupracovníci George Bushe ml., ale snažil se naopak toto neblahé dědictví rozumně vyvažovat.

Na neřízené konflikty potom skutečně nevěřím, velmoci se umí dohodnout velmi rychle a pragmaticky o tom, co je zajímá. Tím všechny ostatní účastníky téhož procesu postaví do role hlupáků či – v tom lepším případě – pouhých statistů, řekněme.

Můžete zhruba popsat, jak se v konfliktu v Sýrii angažuje Saúdská Arábie a další monarchie Zálivu, Turecko a Izrael? A na druhé straně Írán?

Jak jsme již mnohokrát řekli, v tomto konfliktu se jedná primárně (nikoli však výlučně) o plyn a ropu a její tranzit do Evropy. Zatímco Írán, Irák a Sýrie mají svoji vlastní představu o vybudování plynovodu z obřího íránského plynového pole „South Pars“ přes svoje území, Katar a Saúdská Arábie mají o této záležitosti jinou představu a plánují výstavbu konkurenčního plynovodu z plynového pole „North Dome“ do Turecka. Problémem katarsko-saúdského projektu je, že jim v cestě ležely suverénní země Irák nebo Sýrie, přes jejichž území bylo nutno projít. Co se stalo? Objevil se takzvaný Islámský stát, který zablokoval cestu prvního projektu a dává možnost (pokud se udrží) realizovat projekt druhý. To je celé, nehledejme v tom čáry.

Jde o to, kdo bude stárnoucí a chudnoucí (avšak stále poměrně bohaté) Evropě dodávat energetické suroviny. Rusko jsme si dobrovolně zakázali, takže jižní cesty opět nabývají na aktuálnosti. Paradoxem je, že íránský „South Pars“ a katarský „North Dome“ jsou vlastně jedno obří plynové pole, které je rozděleno mezi obě země. Evropské státníky potom hlavně zajímá, zda se jejich plynoví giganti dokážou na stavbě, provozu a výhodném prodeji plynu spotřebitelům podílet.

Před několika lety jsem vždy pobaveně sledoval, jak homosexuální ministr zahraničních věcí sousední země vždy po návštěvě jiného homosexuála, katarského předsedy vlády šejcha Hamada bin Džásima al-Thání vyhlásil v souladu s všeobecným folklórem, že „Asad musí jít“. Chlapci z RWE a Ruhrgasu byli přitom vždycky poblíž. Tento základní problém uvozuje i strany konfliktu. Saúdskou Arábii, Katar a Turecko, které bojují prostřednictvím jimi sponzorovaných a podporovaných teroristických organizací za svoji představu o energetických trasách, a Írán, Irák a Sýrii, které mají svůj koncept. Spojené státy již několikrát v minulosti zasáhly proti potenciálním investorům íránsko-irácko-syrského projektu a od roku 2012 podporou různých teroristických skupin udržují jak Irák, tak Sýrii ve stavu chaosu, takže tím vlastně projekt znemožňují.

Hovoří se o tom, že Izrael má poměrně dobré vztahy s Ruskem. Co s tím udělá ruské angažmá v Sýrii?

Izrael se vždycky pragmaticky dohodne s kýmkoli tak, aby jí to přineslo co největší prospěch. Učiní tak i v tomto případě. Nezapomínejte ani na to, že druhým jazykem, používaným na území Izraele, skutečně není semitská arabština, ale slovanská ruština.

Je pravda, že se na syrské straně zapojují íránské šíitské milice a Hizballáh? A nemůže to vyprovokovat reakci Izraele?

V průběhu každého tažení a konfliktu jste nucen ve stále vyšší míře používat propagandistické nástroje. Íránská karta a dohoda pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN plus Německa s Íránem, nazvaná „Joint Comprehensive Plan of Action“, je pro Izrael cestou, kterou tlačí Washington do nových a nových ústupků ve věcech vojenských i ekonomických. Pro vlastní veřejnost židovského státu je to zase signál „staráme se o vás, chráníme vás“. Přitom se jedná pouze o strašáka. Židé a Peršané měli již od dob vysvobození z babylónského vyhnanství skvělé vztahy, a to až po celkem nedávnou dobu vlády šáha Rézy Pahlavího. Potom někdo rozhodl, že to bude jinak. V pohádkově bohatém Íránu provedl převrat na půdorysu theokratického establishmentu (vlastně to byl takový převrat-předchůdce těch, které proběhly a dále probíhají v sekulárních arabských zemích – Iráku, Libyi, Egyptě, Sýrii a Jemenu) a vztahy mezi Izraelem a Íránem ochladly. Dnešní strašení bojovníky hnutí Hizballáh, či šíitskými milicemi nebo dokonce pravidelnou íránskou armádou, kteří se blíží k zaslíbené zemi a připravují další holocaust, je samozřejmě holým nesmyslem a čistou propagandou. Ostatně, kdyby v Izraeli dali na postoje politiků, kteří nabádali k větší opatrnosti, když celé tažení proti sekulárním arabských státům začalo, nemuseli se její obyvatelé v tuto chvíli v této situaci nacházet.

Jaký očekáváte další vývoj. Lze to vůbec predikovat?

Žádám jednodušší otázku. Na Blízkém východě jsou procesy vždy velmi složité a musíte v nich počítat s mnoha pro Evropana zcela iracionálními faktory. Jedno vám však mohu říci zcela jistě – Spojené státy a Rusko se nakonec dohodnou na nějaké plichtě, Čína jako vždy bude u toho a jediný, kdo skončí v poli poražených, bude opět bezzubá Evropa, vedená netalentovanými a přihlouplými politiky. Velké evropské země se nakonec přiživí prostřednictvím svých energetických a strojírenských gigantů a občané Evropy účet zaplatí.

Petr Markvart je vystudovaný právník. Ve 2. polovině 80. let pracoval v podniku zahraničního obchodu Technoexport, mimo jiné jako obchodní referent realizace petrochemických investičních celků v Iráku a asistent generálního ředitele. V letech 1989 až 1995 působil v Sýrii jako ředitel blízkovýchodní expozitury – pro Technoexport Praha, později pro německý Südrohrbau Ingolstadt. V letech 1998 až 2001 pracoval pro kanadskou firmu MacDonald Engineering Group Calgary jako ředitel její dceřiné společnosti v Nigérii. Od roku 2002 působí v leteckém průmyslu jako konzultant pro země západní Afriky.

 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Lukáš Petřík

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Chcípneme hlady? Z Evropy se valí další nebezpečí

16:23 Chcípneme hlady? Z Evropy se valí další nebezpečí

Ekonomka Markéta Šichtařová pro ParlamentníListy.cz analyzuje situaci kolem problémů největší německ…