Známý kněz pronesl závažná slova k tezím Halíka, Horáčka, Šiklové či Kocába i akci na Staromáku

Jak byste zhodnotil spor o ocenění pro Jiřího Bradyho, kdy jeho synovec, ministr kultury Daniel Herman, tvrdí, že Řád TGM strýci nebyl udělen kvůli jeho setkání s dalajlámou, přičemž prezident Zeman tento argument odmítá? A jak jste vůbec celkově vnímal návštěvu tibetského duchovního vůdce, která vzbudila v České republice takové vášně?

Připadá mi opravdu velmi zvláštní, že by mohl někdo zakazovat setkání s takovou významnou duchovní osobností, jakou je dalajláma. Já sám bych se s ním velmi rád setkal. Ve vší úctě k české politické reprezentaci, dalajláma je svým duchovním rozměrem určitě převyšuje. On se také nikomu nevnucuje, nikomu nic nevyčítá, je prostě nad věcí. Je to podobné, jako by se například česká vláda rozkmotřila s papežem a pak by vrcholová politická reprezentace zakazovala s ním kontakt. Pro mne je papež mým duchovním vůdcem a já bych nemohl takový příkaz respektovat. A to stejné platí i pro setkání s jinou výjimečnou duchovní celebritou.

Schvalujete krok například Mariana Jurečky, Petra Gazdíka a dalších, kteří odmítli přijít na státní oslavu 28. října a místo toho uspořádali vlastní akci na Staroměstském náměstí? Chápete to jako vyjádření jejich názoru, nebo to spěje k nebezpečnému rozdělení jednotlivých skupin společnosti?

Já si myslím, že to jejich rozhodnutí určitě nepřispěje k markantnějšímu rozdělení české společnosti, protože ta už rozdělená je. A k té silné polarizaci přispěl právě pan prezident, takže dnes už fungují v diskusi mezi příznivci a odpůrci hlavy státu velké vášně, které někdy až vyvrcholí v projevy nenávisti, což je smutné. Svátek 28. října je také svým způsobem oslavou svobody, kdy vznikl samostatný československý stát, a je osobní věcí každého, jakým způsobem ho prožije. Tedy nikdo nemůžeme nikomu vyčítat, jakou si pro to zvolí formu.

Pokud se skutečně ukáže, že celý incident se odehrál tak, jak tvrdí ministr kultury, jaký by to mohlo mít dopad na popularitu prezidenta a případně na jeho úspěch v nastávajících volbách? Domníváte se, že určitá část veřejnosti mu stejně odpustí, anebo jeho podpora klesne?

Určitá skupina příznivců pana prezidenta se ohledně tohoto tématu nebude určitě zabývat racionálními úvahami, protože ta jejich podpora je už čistě emotivní a právě tento krok je ještě víc utvrdí v přesvědčení, že máme vůbec toho nejlepšího prezidenta, kterého bychom mohli mít. Naopak jeho odpůrce zase jen posílí v názoru, že je špatnou hlavou českého státu a že to není takový prezident, jakého bychom si přáli.

Dnes musí hlavně špičkový politik něčím zaujmout, aby si o něm mohli lidé říct, tak to je ale borec. Možná že to u některých lidí znamená volání po silném vůdci a už moc nesejde na tom, jaké má morální kvality. Hlavně že nás vede nějakým směrem. Už při studiích nám zkušení duchovní říkali, že menší prohřešky vedoucím osobnostem lidé většinou odpustí, nesmí ale jít o chamtivost, tedy o korupci, a z praxe víme, že politici u nás převážně nedobrovolně končí až po finančních aférách.

Důchodci, sociálně slabší, lidé na venkově, lidé považující se za vlastence, občané pochybující o Evropské unii, ti patří mezi voliče prezidenta Zemana. Co by měl udělat někdo, aby je oslovil a nabídl jim případně místo Zemana, Okamury něco jiného? Může je získat zpět pro „evropské“ myšlenky premiér Sobotka se svojí ČSSD? Nebo je spíše osloví Andrej Babiš? Anebo na venkově úspěšní křesťanští demokraté a hnutí starostů?

Zejména starší lidé chtějí mít alespoň nějaké životní jistoty, aby se jim slušně žilo v dnešní jinak velmi nestálé době. Oni určitě nejsou skrze to hloupí nebo nevzdělaní. Právě oni se také nejvíce bojí imigrantů, aby jim nevzali to, co si po léta se svými rodinami budovali. Já je v tom celkem chápu, jelikož bych také potom nechtěl u nás bojovat s lidmi, kteří nemají co ztratit. Proto je pak politici, kteří vsadili na protiimigrační téma, nejvíce oslovují.

Zcela noví lídři by si je jistě získali tím, kdyby jim slíbili, že se o ně postarají, a dali by jim garance, aby se nemuseli obávat o svou existenci.

Na druhé straně jsou zde lidé mladší, žijící ve velkých městech, milující Václava Havla, kteří jsou otevření vůči EU i imigrantům. Ti nejenže nemají rádi Zemana, ale ústy některých svých mluvčích mají problém s tou první skupinou. Co dělají špatně, že „lid“ není schopen pochopit jejich postoje? Jak se dívat na často nezdařilá mediální vystoupení osobností, jako jsou Halík, Horáček, Šiklová či Kocáb?

Je to možná tím, že forma jejich humanismu, kterou hlásají, tak trochu připomíná nedosolenou polévku, ty jejich teze prostě mnohdy nejsou reálné pro život většiny lidí. Podobné záležitosti popisuje například Lech Walesa v jedné své knížce, kdy psal o některých svých poradcích a projevech renomovaných profesorů. On tam říká, že to, o čem oni hovořili dlouhé hodiny na přednáškách, pak shrnul do pěti minut a udělal k tomu i reálné kroky, a především takový postup veřejnost ocení.

Podobná situace panuje někdy i při humanitárních akcích mezinárodního charakteru. Pořádají se dlouhé a drahé konference namísto toho, aby se za tyto peníze nakoupily potraviny pro hladovějící, jejichž problém se ani po takových nákladných a „zasvěcených“ akcích zpravidla vůbec nezmění.

V jaké atmosféře a v jakém stavu naše země dospěla k letošnímu 28. říjnu? Dějí se v poslední době věci, které ji mohou ohrozit, nebo které naopak slibují posun směrem k lepšímu? V jakém stavu naše společnost „kráčí“ do roku nejdůležitějších – parlamentních voleb?

Celý ten problém ohledně udělování medailí je vlastně tak trochu nafouklou bublinou. Já si myslím, že to s tou českou společností není vůbec až tak špatné. Lidem se žije poměrně dobře. Nezkrachovaly u nás žádné velké banky, nezvýšila se horentně nezaměstnanost, doprava funguje na české poměry celkem normálně. Z těch zásadních věcí veřejnost dostává, co potřebuje. O tom mě paradoxně přesvědčily i nedávné volby, které měly mizivou účast. Kdyby se totiž lidé měli zle, začali by se mobilizovat, chtěli by s tím něco udělat, vyvolat změnu, a přišli by tak ve větším počtu k urnám. Čím lépe se máme, tím víc zpohodlníme, necháváme věci plynout, jaké jsou, protože to ve finále zase tak nikomu moc nevadí.

Připadá mi to tak trochu jako kauza, kterou jsme si sami až tak nafoukli, protože vlastně nemáme co důležitějšího k řešení. Jaký je to vlastně problém, když to srovnáme se živelnou katastrofou, jako jsou třeba ničivé tsunami, brutální válka nebo velké epidemie smrtelných chorob? Proč tolik času nevěnujeme některým užitečným projektům a raději spolu bojujeme a vytváříme zbytečné napětí? Víte, já jsem teď byl na slavnostní akci k dokončení větší bytové zástavby a developeři si tam stěžovali na to, že na trhu máme zbytečně velký přebytek peněz, takže investiční akce se zákonitě prodražují. Tedy žijeme v přebytku, nikoliv v nouzi.

Petr Pithart ve svém nedávném projevu zmínil, že se mu nelíbí naše „obracení se k Východu“. Mluvil o příslušnosti k Západu, jakožto o „náročném úkolu“, ze kterého se chceme vyvléct tím, že se račím krokem suneme k Východu, v jehož marasmu umíme žít. Je to podle vás správný náhled bývalého premiéra?

Česká republika nemá zase až tak špatné historické zkušenosti s Ruskem a východními zeměmi jako my, Poláci, proto mám možná na tyto záležitosti poněkud jiný názor. My Rusku moc nevěříme, protože nám v mnoha případech uškodilo, a proto ho už nebereme jako seriózního partnera. V novodobých dějinách to začalo před II. světovou válkou paktem Ribbentrop Molotov a pak se to ještě vícekrát opakovalo. Mentalita lidí z Východu je jiná než ze Západu, to mělo také vliv na rozdělení křesťanské církve na východní a západní, a nešlo především o teologické spory, jak se mnohdy uvádí. S Německem jsme také válčili, ale v současné době máme spolu perfektní vztahy. S Ruskem to tak už bohužel nefunguje. V Česku žijeme na rozhraní mezi Západem a Východem a někdy se přikláníme na tu či onu stranu, je pravda, že tady nejsme mnohdy zcela vyhranění.