V květnovém rozhovoru jste mi řekl, že tehdejší vládní krizi „budeme moci hodnotit teprve po několika týdnech nebo měsících, až si lidé ujasní, co se vlastně stalo. Především myslím, že se dále prohloubí kritický vztah k politice a politikům. V hlavách řady občanů se upevní pocit, že ti nahoře hrají mezi sebou o moc, místo aby se starali o problémy běžných lidí“. Stalo se, co jste očekával? Jaké dopady vládní krize tedy má?
Mám pocit, že se situace skutečně vyvíjí tak, jak jsem čekal, a nemám z toho žádnou radost. Odcizení mezi občany a politiky se prohlubuje, asi dále poklesne volební účast a mnozí lidé budou protestně, dalo by se říci z trucu, volit strany, které se buď do Poslanecké sněmovny nedostanou, nebo do ní vstoupí s minimálním koaličním potenciálem. Výsledkem může být rozdrobená Poslanecká sněmovna, v níž by mohlo v extrémním případě zasednout až devět politických subjektů. Koaliční vyjednávání by pak mohla trvat i několik měsíců. Nevylučuji ani variantu, že se žádnou vládu s důvěrou Sněmovny nepodaří složit a v květnu 2018 půjdeme k předčasným volbám. V této situaci je jedinou dobrou zprávou, že ekonomice se daří a žádné podstatné zásahy vlády nebo parlamentu nepotřebuje. Společnost ale bude ještě rozdělenější a její dlouhodobá odolnost vůči pokusům oslabit systém liberální demokracie dále klesne.
Tehdy jste také vyjádřil obavu, že nás čeká „špinavá volební kampaň“ a budou se objevovat různé kauzy a obvinění. Je Čapí hnízdo součástí této špinavosti?
Kauza Čapí hnízdo začala dlouho před touto volební kampaní, ale samozřejmě se stala její součástí. A rozhodně nejde o nic pozitivního, co by mělo českou společnost nebo aspoň českou politiku posunout k lepším zítřkům. Daleko významnější součástí špinavé kampaně jsou ale odposlechy – zatím se týkají jen Andreje Babiše, ale kdo ví, co nás do termínu voleb ještě čeká.
A jak taková kauza působí na voliče? Vnímají ji a ovlivní jejich rozhodnutí? Nebo je Andrej Babiš stále tím, kdo pomůže?
Všechny kauzy, které se Andreje Babiše týkají, přispívají ke štěpení české společnosti. Na jedné straně se upevňuje jádro přesvědčených příznivců hnutí ANO, kteří jsou přesvědčeni, že Andrej Babiš chce prosadit změny k lepšímu, a ostatní, hlavně představitelé ČSSD, ODS a TOP 09 a různě propletené zájmové skupiny mu v tom chtějí zabránit. Na druhé straně se formuje skupina těch, kteří jakoukoli politickou spolupráci s tímto hnutím a jmenovitě s panem Babišem odmítají, protože mají pocit, že by to vedlo k oligarchizaci české politiky, k ohrožení principů liberální demokracie. Místo soupeření politických idejí se tak předvolební boj posouvá do roviny jakési války o Babiše. A to rozhodně není pro stát a pro společnost dobré.
Mluvili jsme také o negativní náladě Čechů, ke které podle vás přispíval fakt, „že jsme si navykli poměřovat svoji životní úroveň s Německem a Rakouskem, což je opravdu vysoký cíl, zatímco například Portugalsko úplně ignorujeme a srovnání s ostatními novými členskými státy Evropské unie si vůbec nepřipouštíme“. Hodně se o tom nyní mluví i v souvislosti s velkými rozdíly ve mzdách. Máme zbytečně vysoké cíle? Chceme postupovat moc rychle, nebo jsou naše požadavky v pořádku?
Na tom, že si klademe vysoké cíle, není nic špatného. Problémem je podle mého názoru skutečnost, že tak trochu čekáme, že by se mohly splnit samy od sebe. Jednoduše řečeno: hodně chceme, ale málo se snažíme. Platí to o politické elitě, která není schopna vytvořit a prosadit dobré, funkční a pro občany srozumitelné zákony a efektivně vést ekonomiku, platí to ale i o mnoha z nás obyčejných občanů – stále ještě příliš často spoléháme, že stát vyřeší všechno za nás a že my se rozhodně nemusíme „přetrhnout“. Stále si myslím, že srovnávat se jen s Německem a Rakouskem je trochu bláhové, ale za to, že ani v produktivitě práce, ani v životní úrovni nestoupáme na žebříčku členských zemí Evropské unie ani států OECD, můžeme hlavně my sami. Ve volební kampani slyšíme, že viníkem je Brusel, že viníky jsou nadnárodní společnosti, prostě oni. Dokud si budeme namlouvat takové věci, těžko se budeme přibližovat naplnění svých požadavků a očekávání, i když celkem pochopitelných a oprávněných.
Jak hodnotíte svou životní úroveňAnketa
Slyšela jsem o odhadech, které tvrdí, že jen třetina lidí si váží svobody a politické demokracie jako podstatné hodnoty dnešní doby. Ostatní inklinují k tomu se za určitých okolností vzdát svobody. Platí to podle vás i o českém národu a jeho nátuře?
Nepatřím k těm, kdo za společenskými jevy vidí jakousi národní náturu. Každá společnost je ovlivněná svojí historií, zkušenostmi i současným stavem ve státě i v jeho okolí, ale nejde o něco neměnného, vrozeného, jako je nátura. Je pravdou, že pode různých průzkumů patří svoboda a demokracie ve své liberální podobě k významným hodnotám jen asi třetiny české veřejnosti. Na druhé straně těch, kdo připouštějí možnost nějaké významné změny společenského systému směrem k autoritativnějšímu způsobu vládnutí nebo k režimu předlistopadového typu je také asi třetina, ostatní tápou, nebo se o takové věci vůbec nezajímají. K nedůvěře vůči společenskému uspořádání, které je typické pro euroatlantický prostor, přispívá zklamání mnoha českých občanů z toho, jak se u nás vyvíjí politická situace. Svoji roli tu hraje také skutečnost, že část české politické elity svádí na Brusel nejen to, co Evropská unie opravdu dělá špatně, ale i část své vlastní neschopnosti nebo lenosti.
Jakou oblibu má v očích veřejnosti nyní prezident Miloš Zeman? Stále si udržuje tak vysokou podporu veřejnosti? A má na rozhodování voličů vliv jeho zdravotní stav, o kterém se tolik diskutuje?
Prezident, tím mám na mysli každý prezident, má tradičně v české společnosti výjimečné postavení a těší se obvykle větší důvěře než kterýkoli jiný politik. Platí to i o Miloši Zemanovi, i když některé jeho kroky a činy, verbální i neverbální, v uplynulých téměř pěti letech tuto důvěru oslabovaly. Přesto má i nadále velkou podporu; více než třetina občanů ho považuje za nejlepšího možného prezidentského kandidáta a je skoro jisté, že pokud se nestane něco mimořádného, Miloš Zeman vyhraje první kolo prezidentské volby. To, zda vyhraje i kolo druhé, záleží nejen na jeho protikandidátovi, ale do značné míry i na jeho zdravotním stavu, přesněji řečeno na tom, co si o jeho zdravotním stavu budou v lednu myslet voliči. Kdyby ve společnosti převážil názor, že Zeman kvůli zdravotnímu stavu nezvládne plnit své prezidentské povinnosti, jeho protikandidáti by měli velmi usnadněnou úlohu. Pokud se naopak velká část občanů přesvědčí, že zdravotní stav Miloše Zemana nepředstavuje nějaké politické riziko, má velkou šanci na vítězství ve druhém kole on. Musím ale upozornit, že vše, co tady říkám, vychází ze situace konce září 2017. Těžko předvídat, co vše se ještě stane do ledna 2018, tedy do termínu prezidentské volby. Nechci se pasovat do role proroka, který ví, jak věci dopadnou. Umím posoudit jen dosavadní trendy vývoje veřejného mínění a politických preferencí. Překvapivých změn jsme v poslední době viděli hodně, volební neúspěch paní Mayové ještě šest týdnů před britskými parlamentními volbami nikdo nečekal.
Bohuslava Sobotku vystřídal Lubomír Zaorálek. Jak složitá je jeho pozice? Dokáže naplnit očekávání?
Situace pana Zaorálka je opravdu hodně složitá. Není ani předsedou strany, ani premiérem, vede ministerstvo, jehož agenda občany až tolik nezajímá, takže se skoro jistě nestane jedním z hlavních témat voleb. Snad i proto převzal některá odborářská témata, ale je patrné, že v nich není úplně doma. Když se podíváme na sociální sítě, zatím stále platí, že Bohuslavu Sobotkovi se věnuje více příspěvků než Lubomíru Zaorálkovi a nálada, která vůči oběma na sociálních sítích panuje, je stejně nepříznivá. Proto se ČSSD ani s novým lídrem nedaří získat nějaké podstatné množství nových příznivců. Pravda, pokles preferencí, který jsme u ČSSD zaznamenávali až do června, se zastavil. To je jistě úspěch. ČSSD už zdaleka tak akutně nehrozí, že by ji KSČM a možná i ODS mohly odsunout na třetí nebo čtvrté místo. Na dostižení Andreje Babiše a hnutí ANO to ale zatím stále nevypadá. Pokud tedy sociální demokraté od Zaorálka očekávali, že zabrání velkému volebnímu propadáku, zdá se, že svoji misi splní. Pokud očekávali, že stranu dovede k volebnímu vítězství, asi spokojeni nebudou.
Viděl jste nějaký průzkum, který by se týkal SPD a Tomia Okamury? Jde mi o to, jak si vede. Mnoho médií mu vůbec nedává prostor, přesto slýchám v okolí, že ho budou lidé volit. Jak na tom je Okamura z pohledu Čechů?
SPD a pana Okamury se týká řada průzkumů různých agentur. Je pravda, že v létě bylo obecně politických průzkumů méně, ale to postihlo skoro všechny subjekty, všichni čekají na zářijová data. I já zatím čekám, zda aktuální průzkumy potvrdí dosavadní trendy, které signalizují, že SPD překročí pětiprocentní hranici a bude zastoupená v Poslanecké sněmovně. Pokud jde o prostor, který má pan Okamura osobně v médiích, asi by se k němu měli vyjádřit spíše mediální analytici. Mně se zdá, že je celkem obvyklý, odpovídající tomu, že jde o jednoho z lídrů přibližně deseti stran a hnutí, které mají velkou šanci na vstup do Poslanecké sněmovny, ale aktuálně nezastávají žádnou významnou státní funkci. Poučné je třeba to, jak se zmenšil prostor nabízený médii Andreji Babišovi poté, kdy byl odvolán z ministerského postu. Nebýt kauz, o kterých už jsme se zmínili výše, také by měl v mediích jako osoba jen malý prostor, i když je lídrem momentálně nejsilnějšího politického uskupení. Tomio Okamura je známá osoba, ale přeci jen nestojí v centru současného politického diskursu, méně pozornosti než v minulosti mu věnují i sociální sítě a průzkum Médea research, který ho prezentuje jako celkově nejdůvěryhodnějšího lídra politické strany, je zatím hodně, hodně osamocený.
Psali jsme:
Politické strany v České republice se prakticky rozdělily na dva tábory ohledně toho, jaký postoj mají k fungování Evropské unie. Jedni zastávají větší integraci a spolupráci, jiní žádají referenda a volají po konci omezování pravomocí členských států. Co na to říkají Češi podle průzkumů? Jaká je jejich důvěra v Evropskou unii?
Podle průzkumů jsou občané České republiky ze všech zemí vůbec nejméně spokojeni s členstvím země v Evropské unii, a naopak nejčastěji vnímají Brusel jako někoho, kdo nám diktuje. Projevuje se tu silné eurokritické naladění Václava Klause a v poslední době i Miloše Zemana, ale také tendence vymlouvat se na Brusel v případech, kdy naše politická elita sama něco nezvládla. Přesto by zřejmě referendum o případném vystoupení z Evropské unie změnu nepřineslo. Proti našemu členství v Evropské unii jsou totiž především lidé málo politicky aktivní, kteří obvykle nechodí ani k volbám a zřejmě by se referenda nezúčastnili. Je ale zřejmé, že pořádání takového referenda by dál prohloubilo rozdělení české společnosti, což je docela nebezpečná záležitost.
Vyměnili by Češi korunu za euro, kdyby to bylo na nich?
Aktuálně jim nikdo z hlavních politických lídrů nevysvětluje, proč by to měli udělat. Nejsem ekonom, neumím posoudit, co by přechod na euro přinesl dobrého a co špatného, vnímám ale silně asymetrickou politickou debatu, ve které jako by zaznívaly jen argumenty negativní. Při pohledu na vývoj na Slovensku, i když vezmu v úvahu nárůst cenové hladiny a problémy těch chudších ve slovenské společnosti, mi připadá, že argumentů pro přijetí eura by se dalo najít přeci jen víc, než kolik jich u nás zaznívá. Ovšem když roste podíl těch, kdo by byli ochotni přistoupit na úplné uzavření českých hranic a obnovení pohraničních kontrol, nemůžeme se divit, že vstup do eurozóny má převážně odpůrce.
Před třemi lety jste mi řekl, že Češi ještě neztratili chuť volit. Platí to stále?
Češi tuto chuť pozvolna ztrácejí. Už za čtyři týdny uvidíme, jakým tempem tento proces pokračuje. Zklamání z politiky a politiků je hodně rozšířené, kromě boje o Babiše nadcházející volby žádné opravdu silné téma zatím nemají, proto očekávám, že volební účast se bude pohybovat jen kolem 56 procent. To je sice poměrně málo, rozhodně ovšem nejde o hladinu, která by nějak zpochybňovala politickou legitimitu nově zvolené Poslanecké sněmovny.
Jaký je rozdíl mezi prací sociologa nyní a před deseti lety? V čem se změnila?
Já jsem nikdy nebyl pravým sociologem a nejsem jím ani nyní. Býval jsem specialistou na realizaci výzkumů veřejného mínění, dnes jsem spíše analytikem, který vychází z průzkumů jiných a snaží se je propojovat s dalšími poznatky, ať už jde o takzvaná tvrdá data ČSÚ nebo o analýzy sociálních sítí. Pokud z této pozice mohu mluvit o změnách v práci empirických sociologů, myslím, že nejdůležitější je nutnost používat více zdrojů informací. Sociologie rozhodně nevystačí s dotazováním v domácnostech, musí využívat telefonických šetření, internetové komunikace, rozborů sociálních sítí i analýz specifických úzkých skupin občanů, kteří ovlivňují veřejné mínění, jako to činí například youtubeři. Práce sociologů je proto rozhodně složitější a náročnější.
Co byste poradil českým politikům, aby si udrželi důvěru lidí?
Mým oborem není radit politikům, ale poznávat stav veřejného mínění v širším slova smyslu a identifikovat jeho vývojové tendence. Kdybych chtěl politikům radit, asi bych se věnoval spolupráci na některých volebních kampaních. Pokud bych ale měl a směl vyslovit jednu obecnou radu, pak bych politikům pošeptal, aby zmenšili rozdíl mezi deklarovaným nepřátelstvím v době volební kampaně a de facto vynucenou spoluprací po volbách. Mnozí politici se dnes vymezují vůči možným budoucím partnerům a nesdělují voličům, že zarputilé odmítání kompromisů při skládání vládních koalic vede k nestabilní vládě a možná i předčasným volbám.
Tím se ale současně připravují o budoucí důvěru, protože pokud po volbách v zájmu vytvoření aspoň trochu stabilní vládní koalice udělají ústupek, zpochybní svoji předvolební zásadovost, a tím vlastně i vše, co svým voličům ve volebních programech nabízejí. Politika se pak jeví jako falešná, nedůvěryhodná hra o moc. Moje doporučení by tedy znělo: přiznejte, zda jste ochotni v zájmu České republiky hledat kompromisy i se svými protivníky, které nemáte ani trochu rádi, nebo zda po volbách půjdete do krajnosti a raději vyvoláte předčasné volby, než abyste ze svých pozic byť o píď uhnuli. To bych považoval za férový vzkaz těm, kdo se rozmýšlejí, kterou stranu nebo které hnutí volit.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Zuzana Koulová
