Znovu vidíme šmejdy, co ve službách ďábla žehnají tankům, poznamenal Jiří Jírovec

Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Michaela Romancova (z 20.4.) + (ze 7.1.) (+ z 20.8.), Zdeny Mašínové (z 15.4.) + (z 27.3.) , Jiřího Zlatušky (z 18.4.) + (z 8.4.), (+ z 21.2.) , Miroslavy Němcové (z 15.4.) + (z 26.3.), Jaroslava Hutky (z 18.4.) + (ze 31.3.), Alexeje Kelina, Antona Litvina, Martina C. Putny, Alexandra Vondry, Pavla Teličky, Jany Černochové (z 11.4.), Jana Bartoška (z 12.4.) , Vladimíra Hučína, Romana Jocha (ze 7.4.) (ze 4.3.) + (ze 14.1.) (+ 8.12. + 11. 9 +ze 7. 8.), Mariusze Jurosze, Karla Hvížďaly, Václava Vydry, Milana Uhdeho, Pavla Šafra (z 30.3.)+ (z 21.3.), Pavlíny Filipovské, Pavla Svobody, gen. Jiřího Šedivého, Karla Schwarzenberga (z 24.3.) + (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.) Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), německého velvyslance , Tomáše Klvani (z 20.3.)+ (z 12.3.), Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1), Miroslava Kalouska (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Františka Laudáta, Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana, Marka Ženíška (z 27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), Michaela Kocába (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Lenky Víchové, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.), Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.) (+z 11.12) , Jana Zahradila, Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) , Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty,Tomáše Peszyńského, Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) ,Čestmíra Hofhanzla, Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Karla Janečka, Jana Urbana, Maji Lutaj, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Anatolije Lebeděva či Alexandra Kručinina

Jak jste prožíval konec druhé světové války, či co se vám o válce doneslo od rodičů?

Na konci války jsem ještě nebyl tak fit, jako můj o půl roku starší vrstevník Václav Klaus, abych mohl nosit dlažební kostky na stavbu barikády. Měl jsem ovšem pušku, tedy jakousi tyčku se špagátem, a s ní jsem chodil 'hlídkovat na zahradu'. Myslím, že mě tam maminka vysílala, abych se jí nepletl v kuchyni při vaření. Pak si kdesi poznamenala moje hlášení. Řekl jsem, že jsem je všechny postřílel. Pak mi ta lež asi přišla hloupá a dodal jsem, že tam byl jen jeden a když jsem na něj namířil, tak utekl.

Z konce války si pamatuji zvuk sirény, která byla umístěna na nedalekém domě. Když byl nálet, ukrývali jsme se v garáži, která je v domě. Při výletech do nedalekého lesa jsme se schovávali do jam, které byly vyplněné listím. Chodili jsme tam s pratetou Vilmou, která přes nás, jako ochranu, přehazovala nějakou deku anebo kabát. Mám ještě matnou vzpomínku na to, že se k nám na konci války na nějakou dobu přistěhovala rodina doktora Malyka. To byl bývalý předválečný kolega mého tatínka, který před Němci utekl na východ a pak zase zpátky, jak postupovala fronta. Moc toho neměli, jen pár věcí na vozíku, který zavdal příčinu k dohadům, že se Jírovcovi 'napakovali'.

Nás jako nežidovskou rodinu válka nepostihla na lidských životech. Věděl jsem ale, že zahynul tatínkův známý, zoolog Jiří Baum, jehož knihu Africkou divočinou jsme měli doma. Patrně nejsilnější událost, o níž vím, je osud rodiny lékařky Kálalové - di Lottiové. Němci, kteří na konci války pronásledovali v Bernarticích, poblíž Milevska, nějaké partizány, vnikli do jejího domu a postříleli celou rodinu. Viděl jsem tu paní u nás, když se nějakých patnáct let po válce roztřásla hrůzou, když slyšela německé slovo. To se nezapomíná. V současném kontextu jde o důkaz, že zabíjením civilistů se srdce a duše obyvatel nezískávají.

Jaké poučení jste si z toho odnesl?

Jako kluk jsem asi nejvíc vnímal to, že můj spolužák Franta Hruška měl místo tatínka pomníček. Trochu jsem s ním kamarádil a těžko jsem to chápal. Asi kilometr od našeho domu byl pomník několika rudoarmějců. Na tom místě se, pokud vím, nebojovalo. Prý jim něco vybouchlo v ruce. Teprve ve škole jsme se o světové válce začali učit. Myslím, že někdy ve čtvrté třídě, tedy v roce 1952. O přítomnosti hranice oddělující americkou a sovětskou armádu, i o tom, že Američané byli v Plzni, nám řekli. Neučili jsme se ale nic o Vlasovcích.

Abych pravdu řekl, z válečných konfliktů si stále něco odnáším. Patrně nejvíc na mě zapůsobil příběh o Vánocích roku 1914, kdy došlo k přerušení zákopové války, které ovšem nebylo posvěcené shora a nikdy se již neopakovalo. Zločinnost státníků a vojevůdců, jimž spontánní přerušení bojů hatilo plány, přidalo důkaz, že bůh neexistuje. Ten by musel hromem a bleskem poslat do pekla biskupa, který potrestal jakéhosi feldkuráta za to, že udělil svátost posledního pomazání nepříteli. Teď znova vidíme šmejdy, kteří ve službách ďábla žehnají tankům, vrtulníkům, tunelům i motorkám.

Jak vnímáte současné hádky o to, kde by mělo být nejvíce oslaveno sedmdesátileté výročí vítězství v druhé světové válce?

Myslím, že jsem zahlédl titulek 'Naše velká válka', který se sice týkal té první světové, ale je dostatečně výstižný pro idiocii společnosti, v níž žijeme. Byla to jejich válka, tedy těch idiotů, kteří ji vyvolali. Ne lidí, kteří v ní bojovali a jako stádo padli. Nebyla to ani válka jejich potomků, kterým teď masíruje mozek přihlouplý seriál. Oslavy konce války ztrácejí jakýkoli smysl, pokud se z nich vytratí slova: 'již nikdy více!'

Myslím, že svoji vinu nesou i veteráni. Mlčení o hrůzách války prodali za metály. V tom je nemůže omlouvat stáří. Nasrat, jó nasrat, měli říct s Karlem Krylem, protože hlas živých má větší váhu než těch mrtvých. Význam Zemanovy cesty na oslavy do Moskvy není samozřejmě v tom, že bude někde stát na tribuně. Může ale být projevem dobré vůle a svým způsobem prostředníkem pro další jednání.

Proč dnes někteří čeští politici a publicisté míní, že osvobozením Československa Rudou armádou začala jeho okupace?

No, převzali slovník, který se objevil v souvislosti s Ukrajinou. Hloupost je zbavila zábran, jak dávají ochotně najevo. Obecně jde o snahu přepisovat dějiny. Jistě, Československo spadlo do sféry sovětského vlivu, ale ten byl v podstatě především ekonomický. O sedmdesát let později jsme zase ve sféře zájmu někoho jiného. Za cenu obrovského státního dluhu a ztráty suverenity. Vyměnily se fangle a nespokojenost dává najevo jiné velvyslanectví. Zase bude cosi na věčné časy a nikdy jinak.

Například Zdena Mašínová pro ParlamentníListy.cz prohlásila, že by Rudá armáda do Česka bez pomoci Američanů vůbec nedošla, protože byla zdecimovaná čistkami Josifa Stalina?

Paní Mašínová je postižena absolutní nenávistí k minulému režimu. Je to již starší dáma a její výroky je těžké komentovat. Kvůli bratrům nelze očekávat, že bude mluvit jinak. Stalinovy čistky v armádě proběhly na konci třicátých let a válka skončila v roce 1945. Za tu dobu se sovětská armáda celkem úspěšně vzpamatovala.

Válka je kšeft. Pro USA to platí v nejvyšší míře. Winston Churchill ve svých pamětech píše, že musel při návštěvě USA, kde jednal o vojenské pomoci, udělat řadu ústupků. To jsou věci, o nichž se příliš nemluví. Stalin v Teheránu roku 1943 řekl, že 'bez americké pomoci by spojenci válku nebyli vyhráli'. Samotný rozsah pomoci byl obrovský, ale SSSR dostalo odhadem jen třetinu toho, co třeba Velká Británie.

Jak vlastně hodnotíte působnost Američanů v tehdejší Evropě a poválečný Marshallův plán?

Marshallův plán měl svoje důvody politické i ekonomické. V prvním případě šlo o zajištění amerického vlivu v Evropě. Marshallův plán byl namířen i proti očekávané expanzi komunismu. Ekonomickou stránku věci mohou hodnotit historici s ekonomickou erudicí. Velmi dobře o tom pojednává dokument Marshall - Plan: Goals and Gains (Marshallův plán: cíle a zisky). Tento anglicky psaný dokument v podstatě vysvětluje, proč Československo těžko mohlo plán přijmout, když byl explicitně zaměřen proti komunismu a část pomoci šla na znovuvyzbrojení.

Dnes se hodně hovoří o znásilňování žen v poválečném Německu sovětskými vojáky. Podle německé historičky Miriam Gebhardt měli na svědomí třetinu znásilnění západní spojenci. Co vy na to?

Tato otázka má dvě roviny. V té první nepochybně jde o snahu ponížit pověst Sovětského svazu, přesněji řečeno Ruska. Druhá rovina v sobě kombinuje sexuální vyhladovělost mladých mužů a pocit práva vítěze na kořist. Odpověď by měli dát historici, kteří mají anebo by měli mít přístup k informacím a dostatek odvahy k jejich objektivnímu zpracování. V současné době převládá obrázek Američanů v nažehlených uniformách, kterým Plzeňačky ochotně skákají do postele, kdežto sovětské vojáky vidíme jako vodkou opilé špindíry, kteří nechutně znásilňují, kam přijdou.

Tu a tam se objeví vzpomínka na to, že byl nějaký ruský voják zastřelen kvůli znásilnění. To, že je něco zakázáno, neznamená, že se to neděje. Úloha sexu v oblastech vojenských konfliktů má příliš mnoho neznámých. Jednou z nich jsou i sexuální potřeby žen samých a okolnosti, za kterých přestává být sexuální styk znásilněním. To je otázka pro sexuology a psychology.

Slyšel jste od přátel v Kanadě o tom, že by bojovali v druhé světové válce, a co říkali?

Kanada má oficiálně ve velké úctě vojáky, kteří ve druhé, ale i první světové válce bojovali. Každoročně jsou konány místní i celostátní vzpomínkové akce. Politici zejména roní krokodýlí slzy u hrobu neznámého vojína. Mimochodem, tyto hroby jsou vrcholem pokrytectví. Neznámý vojín se totiž nemůže bránit. Kdyby byl totiž na takovém místě pohřben člověk známého jména a osudu, mohlo by se snadno stát, že by pozůstalí řekli, vy jste ho poslali na smrt, byla to vaše válka a táhněte s těmi věnci do hajzlu.

V běžném rozhovoru se Kanaďan o politiku a války nezajímá. Znal jsem jednoho z prvních Kanaďanů, který padl v Afghanistánu. Byl to spolubydlící mého kolegy. Jeho osud nikoho nezajímal. Důležitější bylo prodiskutovat, koho koupí klub NHL anebo jestli berou ryby a na podzim bude dost povolenek k odstřelu losů. Měl jsem pracovnu vedle Američana, který byl ve Vietnamu. O třicet let později stále nesnášel rachot ohňostrojů. V redakční radě týdeníku, který vycházel v mém kanadském bydlišti, jsem asi rok působil s Kanaďanem, který sloužil jako zdravotník v Afghánistánu. Jeho zkušenost byla zřejmě příliš drsná na to, aby o ní byl ochoten vůbec mluvit.

Zbigniew Brzezinski, dnešní poradce prezidenta Baracka Obamy, v knize Velká šachovnice napsal, že by Rusko mělo být více připoutáno k NATO, alespoň jako pozorovatel, či vůbec k Západu nějakými bilaterálními smlouvami. Proč se to doposud nestalo?

Brzezinski je trochu nečitelná postava. Je o něm známo, že si připisuje zásluhy o to, že USA dostaly SSSR do války v Afghánistánu, 'aby měl svůj vlastní Vietnam'. Není zcela jisté, zda jeho výrok o připoutání Ruska k NATO není vytržen ze souvislostí. V prvním přiblížení je odpověď jednoduchá. USA o nějaké sbližování nemají zájem.

Bylo to myslím někdy za Chruščeva. V naší ulici cosi na autě kutil pan Bulankin, jehož ruští rodiče přišli do Československa ve dvacátých letech. Tehdy na mě zavolal: 'Rusové jdou ke křížku, chtějí vstoupit do NATO.' Od té doby bylo takových pokusů o sblížení víc. Evropa o ně bezpochyby stojí, ale kombinace silné EU, která obchoduje s Ruskem, není v zájmu USA. Ani ekonomickém, ani politickém.

Když Bush starší vedl válku s Irákem, ukončil ji tak, že Saddám Husajn zůstal u moci. Jeho syn pak prohlásil, že tam má 'nedokončenou práci' (unfinished business) a rozhodl se Husajna dorazit. Jak to dopadlo, všichni víme. Podobně nedokončený business mají Američané s Ruskem. Chtěli porazit komunismus, ale Rusko se mezitím stalo vcelku kapitalistickou zemí a Američanům se ekonomicky vymklo.

Po pádu Jelcina navíc dostali od Putina nepříjemný důkaz o síle Ruska. To totiž překonalo pokles HDP o čtyřicet procent. V Evropě se považuje pokles HDP o zlomek procenta pod nulový růst téměř za katastrofu. Američanům zbývají k doražení Ruska v podstatě jen tři možnosti: zemi ekonomicky zruinovat pomocí sankcí, rozvrátit ji zevnitř podporou opozice a různých nevládních organizací anebo vyvoláním ozbrojeného konfliktu, který by první dvě možnosti podpořil.

Jak se v těchto geopolitických hrách vyznat? Jak hodnotit informace, jak rozlišit propagandu?

Současná doba je velice rychlá a tak informace přicházejí a zapadají dřív než je občan může vstřebat. Navíc vždy existuje výmluva, že politik řekl něco jiného, anebo že to myslel upřímně, ale zcela jinak. Média se zbulvarizovala a raději píší o tom, které herečce zrovna vyklouzla bradavka z výstřihu, než aby se zajímala o to, že někde nemají lidé co jíst a utíkají před bombardováním, které po světě teoreticky šíří demokracii a lidská práva.

Z hlediska geopolitických her je zajímavý odhad, že v roce 2040 dosáhnou vojenské náklady celosvětově zhruba dvojnásobku současné úrovně. 'Ale proč?', ptá se ve filmu Ostře sledované vlaky Miloš Hrma, když nechápe politiku Vůdce. Můžeme se ptát s ním. Co se během příštích třiceti let stane, aby bylo nutné vyhodit obrovskou sumu peněz za zbraně, které jsou určeny k ničení?

Kdyby média pracovala tak, jak mají, mají zde obrovské téma. Ekonomové by mohli objasnit, zda je možné přeorientovat proválečnou výrobu na něco užitečnějšího. Náš herec Stropnický, vystupující v roli ministra obrany, by měl být tázán, jestli dostal scénář, podle kterého má hrát? Politologové by měli vysvětlit, kde by se byl postup Západu zastavil, kdyby nedošlo k Majdanu a následnému - preventivnímu - připojení Krymu k Rusku? Možná by tam vznikla další americká vojenská základna, ale co dál?

Současná situace je nebezpečná a české úsloví 'kde blb, tam nebezpečno' vysvětluje proč. V této souvislosti je nutné dodat, že blbá rozhodnutí mohou činit i lidé jinak neškodní, pokud tlaky, jimž jsou v politických funkcích vystaveni, přesáhnou jejich intelektuální a mravní úroveň. Vyhnout se propagandě lze nejlépe sledováním informací jen z jedné strany. Tím odpadne padesát procent balastu, aniž by tím bylo znemožněno dospět k celkem solidnímu obrazu o skutečné situaci.

Vezměme například výrok: 'Američané se vměšují do vnitřních záležitostí latinskoamerických států.' Kdysi tuto lež používali komunističtí propagandisté v Rudém právu. V ruských mediích by stejný výrok byl důkazem proputinovské zvrhlosti. Jasno do celé věci vnesl Obama, když v souvislosti se změnou politiky vůči Kubě slíbil, že se Američané přestanou vměšovat do vnitřních záležitostí latinskoamerických států. Stačilo pár let počkat a víme z nejlepších zdrojů, co potřebujeme vědět.

Stejné platí pro sestřelení malajsijského letadla nad Ukrajinou. Podle ruských zdrojů s tím prý nemají Rusové nic společného - zase typická ruská propaganda s podtextem, že za to může Kyjev. Od Američanů již od počátku víme, že mají nezvratné důkazy, že v tom má prsty Putin anebo alespoň separatisté. Tak, jak ubíhá čas od jejich neuveřejnění, blížíme se limitně k pravdě. Pomalu, ale času je dost. Před námi je teď hokej a když neuspějeme, stínání trenéra Vladimíra Růžičky.