Když takto nezodpovědně žonglujeme s termíny, nedivme se pak, jak špatnou pověst lobbing a skuteční lobbisté u veřejnosti mají. Když se loni Sociologický ústav Akademie věd České republiky zabýval naším vnímáním lobbingu, zjistil, že jej za oprávněnou formu komunikace mezi firmami a politiky či úředníky má jen zhruba 21% dotázaných. 75% respondentů si naopak myslí, že lobbing vede ke korupčnímu chování. A podle 56% lidí by větší průhlednosti českého politického systému přispěla regulace lobbingu.

Pokusů o ni jsme už zažili v posledních letech několik. Když ji v roce 2010 navrhla skupina poslanců složená ze sociálních demokratů, zelených a komunistů, narazila na nezájem vlády Jana Fischera i sněmovní pravice. Tentokrát se ale chystá regulovat lobbing samotná vicepremiérka Nečasova kabinetu Karolína Peake, takže šance má o něco větší.

Poptávku lze zaznamenat nejen u voličů, ale i u podnikatelů. S regulací lobbingu souhlasí přes 45% manažerů a jen necelých 29% je proti. Ke druhé skupině patrně patří i nejmenovaný čelný podnikatel v lobbistické branži, který nedávno deníku Právu k registru lobbistů uvedl: „Proč bych se tam zapisoval, když každý, kdo v seznamu nebude, na tom bude lépe, nebude muset předkládat finanční zprávy a nebude vystaven až milionové pokutě pro případ porušení zákona…“ K tomuto citátu jen dodejme, že je stále ještě typický pro tu část české společnosti, která etiku či morálku nevnímá jako přednost, ale jako handicap.

Podstatná bude výsledná podoba zákona, který paní Peake míní vpustit do legislativního procesu. Kdyby se zákonodárci inspirovali názory občanů, zohlednili by, že tři čtvrtiny lidí považují za efektivní nástroj boje proti korupci veřejný rejstřík lobbistů. Nebo také většinové volání, podle něhož by úředníci veřejné správy a politici měli mít povinnost zveřejňovat jména jednotlivců a firem, se kterými komunikují. Kromě toho se větší část dotázaných přiklání k tomu, aby politici a úředníci nesměli komunikovat se zástupci firem o otázkách týkajících se veřejných zakázek.