Ministryně Šlechtová s pivem, dívky v plavkách, árie z Rusalky... Přečtěte si, jak probíhal český den na EXPO v Miláně

Fotogalerie: - Český den na EXPO

Co je na českém pavilonu tak překvapivé? Ani ne tak to, že italská média o něm píší jako o „prima e prima“ v Miláně a expozici zařadili mezi top 5 na druhé místo – hned za italskou, protože je známo, že čeští vědci, výtvarníci i podnikatelé, kteří se na ní velkou měrou podíleli, patří mezi špičky ve svém oboru. Překvapivý je jiný fakt, a to, že i když se Česká republika přihlásila v únoru 2013 až jako stá dvacátá třetí země v pořadí, takže téměř všechny pozemky, hlavně ty atraktivní, byly již zamluveny dochvilnějšími účastníky, se muselo tedy tzv. tematické prohlášení k hlavní myšlence Potraviny pro planetu, energie pro život připravit během několika dní, a to se povedlo.

Protože Češi, když jim teče do bot, umějí máknout, dokázali nakonec předstihnout v přípravách státy, které si sice na výstavišti místa již vybraly, ale jimž rezervace mohla propadnout, protože tematické prohlášení nedodaly. A tak především díky sedmi společnostem – firmě Nafigate, Ústavu experimentální botaniky, Ústavu organické chemie a biochemie, Biovetě, firmě Block, Zoo Praha a společnosti Regulus, které se rozhodly představit na vlastní náklady a formou uměleckých děl současných tvůrců své objevy mnohdy opravdu jedinečné, se máme v Miláně dnes čím pochlubit. Navíc České republice, která se přihlásila téměř mezi posledními, organizátoři přidělili jako český pavilon úplně ten první na výstavišti, takže stojí na samém počátku celého areálu.

Ale to není jediné prvenství. Hrubou stavbu pavilonu jsme díky třem firmám v čele s moravskou KOMA dokončili jako úplně první na celém výstavišti ze všech šedesáti zemí, které se tady předvádějí. A měsíc před začátkem výstavy zahájila vnitřní expozice Česka i zkušební provoz. Takže zpoždění, které na počátku zavinili úředníci českého státu, dohnaly nakonec soukromé firmy. Vivo capitalismo, jak by řekli Italové, tedy aspoň ti, kteří nejsou členy Italské komunistické strany.

Po mnoha uplynulých slunečných dnech se po našem příletu do Milána ukázala slunná Itálie méně slunná než Praha, z níž jsme odlétali. Zataženo, občas déšť, což nijak nevadilo, protože nejen v pavilonech EXPO, ale ani na zastřešených hlavních cestách mezi nimi návštěvníci nemokli. I když jsme od ochotných pracovníků českého pavilonu vyfasovali deštníky, ani jsme je nepotřebovali, pokud ovšem nepočítám, že jsme se o jejich dlouhá dřevěná držadla mohli opírat ve frontách při úmorném čekání spolu s ostatními návštěvníky na prohlídku dalších pavilonů výstavy. K mému úžasu byli Italové i ostatní turisté nečekaně trpěliví a disciplinovaní, nikdo, ani děti, se nikde nesnažil dostat před ostatní.

Čeští novináři – bezpečnostní hrozba?

Proč jsme jako zástupci médií museli čekat ve frontách s běžnými návštěvníky? Nás šest novinářů, kteří jsme s českou vládní delegací do Milána přijeli na Národní den České republiky, totiž oficiální italské orgány nepřijaly s příliš otevřenou náručí. I když jsme si všichni podali žádost o akreditaci přímo do Milána s osobními údaji i fotografií několik dní před cestou, její vyřízení mělo trvat 48 hodin, štěstí měli jen redaktorka a kameraman České televize.

My čtyři ostatní, včetně redaktora a fotografa z České tiskové kanceláře, jsme nepochopitelně bezpečnostní prověrkou italských orgánů neprošli a akreditaci nezískali. Prý nás neschválilo italské ministerstvo vnitra. Poprvé v životě jsem se tak stala já, Evropanka a Češka, možnou bezpečnostní hrozbou, navíc v členské zemi Evropské unie, do které proudí denně tisíce uprchlíků přes moře z Afriky. Italové bezpečnost v dnešní složité době opravdu nepodceňují, i když je otázka, jestli vždycky preventivně zasahují na pravém místě, ale areál výstaviště hlídá osm tisíc karabiniérů, jejich uniformy lze proto vidět na každém kroku.

Ale když jsme se odpoledne v české restauraci setkali s dalším novinářem a jeho manželkou, kteří byli v Miláně už několik dní, pochopili jsme, že možná nejsme považováni za tak nebezpečné teroristy, ale že jde spíš o příslovečnou liknavost italských úřadů. Kolega s manželkou měli totiž podobnou zkušenost, vydání akreditace museli po několika dnech čekání písemně urgovat a nakonec ji pak bez problémů získali. Naštěstí jsme byli s delegací do areálu výstaviště vpuštěni, aniž jsme museli platit 35 euro za vstupenku, což je částka, jak přiznávají i samotní Italové, vysoká nejen pro Čechy kvůli vyššímu kurzu koruny, ale i pro ně samotné. Ale zaplněný areál výstaviště připomínající pověstný Babylon a až hodinové fronty před některými pavilony dokazují, že se nejen Italové, ale i návštěvníci z celého světa nenechají poměrně vysokou cenou vstupného odradit. Jak mi prozradil generální komisař EXPO 2015 Bruno B. Pasquino, vstupenky na výstavu v Milánu, která začala před patnácti dny a celkem potrvá půl roku, už si koupilo přes jedenáct milionů lidí. Denně projde branami sto padesát až sto osmdesát tisíc, o víkendu pak dokonce přes dvě stě tisíc návštěvníků.

K pavilonu vábí Češky v plavkách

Českou delegaci na začátku výstaviště čekaly slavnostní uvítání, vztyčení vlajky České republiky, česká hymna a krátké projevy ministryně Karly Šlechtové a komisaře Bruna Pascquina. Z jeho slov jsme se dozvěděli, že se v Miláně představuje 40 procent států světa, které zastupují 90 procent světové populace. Český pavilon podle něj prezentuje bohatou zkušenost ve využití tradičních i inovačních zdrojů vody, což je hlavním tématem světové výstavy. Pochválil, že součástí pavilonu je brouzdaliště, které v minulých dnech návštěvníci rádi využívali, a jako pravý Ital se nezapomněl zmínit o přehlídce originálních pánských a dámských plavek módní návrhářky Petry Kurschové. Sami jsme se záhy přesvědčili, že nadšení pánové se s lepými Češkami oděnými jen v bikinách masově fotografují.

Největší pozornost návštěvníků upoutal přesun české delegace s organizátory do českého pavilonu, protože ho provázelo bubnování muzikantů, kejklířů a pouličních artistů na několikametrových chůdách, oděných v kostýmech národních barev. Před průvodem rozjásaní návštěvníci tancovali, k úžasu nás všech se nejtemperamentněji projevovaly drobné Japonky, takže cesta dlouhá jen několik desítek metrů se časově protáhla. Před českým pavilonem jsme si ve stánku se zájmem prohlédli, jaké dobroty z Česka tady nabízejí.

Asi každý uhádne, že tu nemohou chybět plzeňské pivo a karlovarské oplatky. Ale dost Čechů bude asi muset v Itálii bez oblíbeného zlatavého moku vydržet, půllitr tu totiž přijde na šest eur, za to je doma pomalu celá basa. Ale zahraniční návštěvníci neodolají, Plzeňský Prazdroj se tu totiž nabízí z tanků. V České republice stále populárnější forma čepování si v národní restauraci v Miláně odbývá svou italskou premiéru. Firma proto na své náklady nechala vybudovat v pavilonu tři výčepy s viditelnými nádržemi, které podle potřeby doplňuje zvláštní cisterna vypravovaná přímo z Plzně. Všichni prodejci a restauratéři si ale stěžují, že kvůli zdlouhavým kontrolám čekají kamiony se zásobami před výstavištěm v kolonách vždycky celou noc.

Pivo za šest eur, doma by za to pomalu byla basa

Ale pivo není jediným nápojem, který tady Česko představuje. Na posilněnou je možné si dát becherovku, slivovici i absint a samozřejmě i vynikající moravské víno. Žízeň tu můžete zahnat kromě piva i minerální vodou, konkrétně karlovarskou Mattoni. Ale karlovarská společnost se tady neprezentuje jen léčivými prameny, ale i obaly, ve kterých svoji vodu prodává. V českém pavilonu ukazuje možnosti, jak lze recyklované obaly využít. Příkladem jsou tady z nich sestavené lavičky. Firma ve spolupráci s ČVUT vyvinula metodu, jak z použitých PET lahví vyrábět lehké, a přitom odolné stavební prvky. Možná se inspirovali u českých zahrádkářů, kteří jako první budovali na svých zahradách z PET lahví obdoby skleníků pro pěstování rajčat, paprik a okurek. Podobné stavby možná budou v budoucnu stát v poušti, podle autorů je možné naplnit láhve pískem či jiným materiálem a vybudovat z nich celý dům. Nevím jak Beduíni, já osobně ale dávám přednost klasice – kameni, cihlám a dřevu. Ale, pravda, toho na pouštích moc nenajdete.

I když ministryně Karla Šlechtová mluví plynně anglicky, což využívala při kuloárních jednáních s italskými představiteli, oficiálně při projevech k návštěvníkům hovořila česky, jak se sluší a patří při českém Národním dnu. Ať si Italové užijí příjemného slovanského jazyka. Před vstupem do našeho pavilonu zahájila ministryně kulturní program Národního dne, představila jednotlivé expozice – Laboratoř ticha, Laboratoř života a Zemi příběhů a fantazie, připila si symbolicky pivem a pozvala všechny kolemjdoucí dovnitř na prohlídku. Dívky v plavkách v brouzdališti, kterému dominuje futuristická plastika se siluetou karoserie automobilu a ptačí hlavy, pak vystřídali vodník, Rusalka a vodní víly, kteří zpívali italským milovníkům opery árie z Rusalky. O českou expozici je zájem, což jsme pochopili, když jsme se prodírali davy návštěvníků při cestě s delegací dovnitř pavilonu.

Laboratoř ticha, genom pšenice i umělý déšť

O české expozici na EXPO v Miláně se toho už napsalo hodně, proto jen v kostce. Hned při vstupu uchvátí unikátní plastika z optických vláken z dílny Maxima Velčovského, která vytvářejí umělý déšť protékající prostorem celého objektu. Působivá je i Laboratoř ticha, která navozuje atmosféru českého lesa a pomocí projekční plochy odhaluje tajemství světa rostlin. V Laboratoři života dominuje plastika Jakuba Nepraše s názvem Buňka, jež má přiblížit fakt, že uvnitř buněk, kterých jsou v našem těle miliardy miliard, probíhají tisíce dějů a reakcí, a že narušení harmonie vede k poruchám, nekontrolovatelnému dělení, tedy k nemocem a smrti. Ve skleněných částech plastiky pulzuje světlo, které znázorňuje fungování buněk a života. V této expozici se návštěvníci dozvědí řadu pozoruhodných informací. Víte například, že genom pšenice, tedy její kompletní dědičná informace, je daleko větší a složitější než ten náš, lidský?

Ministryni Karlu Šlechtovou, která má ve své kompetenci i turistický ruch, zaujala i expozice příběhů a fantazie, představující to nejlepší z cestovního ruchu, lázeňství, průmyslu i regionálních potravin. Prohlédla si exponát, který spojuje česko-italskou historii, jediný fragment latinské verze Dalimilovy kroniky – první líčení dějin českého království. Tento historický a kulturní poklad vznikl právě v severní Itálii na počátku čtrnáctého století pro mladého prince a pozdějšího českého krále a evropského císaře Karla IV., jehož 700. výročí narození si připomeneme příští rok. Právě česká ministryně upozornila, že máme s Itálií mnoho společného díky tomuto významnému českému panovníkovi, který byl v Miláně korunován papežem korunou lombardskou na krále lombardského a pak v Římě i císařskou korunou na římského císaře. Otec vlasti byl prvním českým králem, který se stal rovněž císařem Svaté říše římské. Ale ne všechny naše kraje využily toho, že Italové jsou dlouhodobě čtvrtou nejpočetnější turistickou skupinou, která naši zemi navštěvuje. Odvahu se představit samostatně našlo nakonec jen šest z nich – Jihomoravský, Karlovarský, Plzeňský, Moravskoslezský, Ústecký a Kraj Vysočina. Ty ostatní vzala společně pod svá křídla agentura Czech Tourism.

Oblíbená svačinka českých myslivců

Tisková konference pro italská média a několik českých novinářů se uskutečnila v české restauraci našeho pavilonu, která nabízí především tradiční česká jídla, třeba guláš a kulajdu, ale i zvěřinu, nechybějí samozřejmě klasické knedlíky. Hodně mě pobavilo, když jsem si u jeleního rostbífu na jídelním lístku přečetla dovětek, že je to oblíbená svačinka českých myslivců. Můj otec, náruživý myslivec, si do lesa nosil chleba s kusem gothaje nebo turisťáku, jelení rostbíf dodnes neochutnal ani v restauraci. Ale aspoň si milovníci mozarelly, pizzy a parmazánu budou myslet, že si v Čechách také debužírujeme.

V době, kdy ministryně Karla Šlechtová jednala s Italy o česko-italské spolupráci a prohlížela si některé pavilony, jsme měli možnost porozhlédnout se po výstavišti. Bez akreditace, která by nám umožňovala přednostní vstup bez dlouhého čekání, jsme toho tedy moc neviděli. Marně jsme se ptali zástupců Česka na Expu, který pavilon je nejzajímavější, abychom šli najisto. Odpovídali, že český, víc jsme se toho nedozvěděli, protože po čtrnácti dnech od zahájení výstavy ještě většinou nestihli nic pořádně vidět. Metoda navštívit pavilon, kde nestála žádná fronta, se neukázala jako správná, brzy jsme totiž pochopili, proč o něj není tak velký zájem. Některé chudší, především africké země se omezily na prodejní stánek pro ně typických suvenýrů a pár tištěných materiálů.

Protože mám ráda Jižní Ameriku, zvolila jsem si pavilon Kolumbie navzdory dlouhému hadu návštěvníků, který stál před vchodem. Nelitovala jsem, projekce z přírody i života této pestré země za to stály. Až v pozdním odpoledni jsem se od novináře, který už se toulal po výstavišti EXPO týden, konečně dozvěděla, že podle něj je jednoznačně nejlepší pavilon Spojených arabských emirátů. Jenže před ním stála fronta na hodinu, a tak předávám nezištně informaci čtenářům, kteří se do Milána vydají.

I když od rána bylo výstaviště narvané, v pátek odpoledne davy ještě zhoustly. Kdybychom se bez akreditace zařadili mezi čekající před údajně nejzajímavější expozicí, nestihli bychom koncert The Tap Tap, který se konal v Auditoriu výstaviště. A to by byla škoda, handicapovaní muzikanti byli vynikající, skvělá hudba, humorné texty, talentovaní zpěváci, při jejich vystoupení ministryně Karla Šlechtová dokázala nadšeně roztleskat celý sál. A protože jí členové skupiny chtěli na oplátku za upřímné ovace a uznání udělat radost, několikrát přidávali, až se naše mladá česká průvodkyně žijící v Itálii obávala, že nám uletí letadlo. Ale naštěstí jsme nebyli v Miláně běžnou linkou; vojenští piloti vládního letadla na nás počkali, a tak jsme sice s asi hodinovým zpožděním z Milána a za vydatného deště odlétali domů, ale s příjemným vědomím, že Česká republika se v Miláně reprezentuje dobře. A je to možná důležitější než nějaká medaile na hokejovém mistrovství v Praze, i když se mnou většina fandů určitě nebude souhlasit.