Předesílám, že jsem k výzkumům veřejného mínění poněkud skeptický. Agentury, které se jimi zabývají, se prostě vybraného respondenta na jeho mínění zeptají a on jim to řekne. Už se ho neptají, jak to vlastně myslí a proč. Anketa, která dospěla k závěru, že učitelská profese patří u nás k nejprestižnějším, nezjišťovala, proč si to lidé myslí. Zda proto, že by to tak teoreticky mělo být, anebo zda to tak vskutku je. Ani to, jaká osobní zkušenost je k jejich soudu vede. Také se nedovídám, koho všechno respondenti za učitele pokládají.
Ten údaj mě ale zarazil hlavně proto, že má osobní zkušenost, nejen současná, ale i dlouhodobá, ho nepotvrzuje.
Když se řekne „učitel“, vybaví se dnes většině lidí podle mých zkušeností učitelka, nejčastěji ze „základky“. Snad že tam všichni chodili a posílají tam své děti. Méně často je tomu jinak. S touto spíše imaginární postavou nebývá spojen respekt ani vysoká prestiž, spíše naopak. Často bývám překvapen nevraživým vztahem lidí, zpravidla rodičů, ke škole a k učitelům vůbec. Řekl bych, že čím je rodič méně kritický k vlastním dětem, tím je kritičtější ke škole, třeba i nespravedlivě. Zkrátka: navzdory zmíněnému výzkumu se často setkávám s postojem ke škole i ke kantorskému stavu, který bych označil jako nevážnost. A to u příslušníků různých generačních skupin. Existují výjimky, ale o těch později.
Ten postoj nevážnosti má svou historii. Zažil jsem ji jako žák, jako student, jako rodič tří dětí, který pravidelně dochází na třídní schůzky, koneckonců i jako lékař, jehož pacienty bývali i učitelé (správněji učitelky).
Učitelská profese u nás skutečně patřila k nejvíce prestižním. Bylo to za první republiky. Po válce, přesněji po roce 1948 nastal postupný proces devastace našeho učitelstva nejprve čistkami, pak ohýbáním charakterů, kádrováním uchazečů o profesi a soustavnou ideologickou indoktrinací. Příznivější obrat sliboval rok 1968, nastala však tzv. normalizace a s ní nová devastace, která postihla už další kantorskou generaci. Právě té doby se týká má zmínka o těch, kdo byli součástí mé pacientské klientely. Byly to převážně učitelky, tedy ženy. Vesměs takové, které měly smysl pro étos své profese a jen obtížně čelily politickým tlakům, ředitelské svévoli, slovním útokům rodičů určitého typu a všudypřítomnému strachu.
Listopadový převrat přinesl naději na změnu. Tehdy bylo občas vidět veselý plakát. Byl na něm houf dětí a nápis: „Paní učitelko, už nám nemusíte lhát!“ – Pro učitele však nebylo snadné změnit dosavadní pasivitu v iniciativní aktivitu. Některým se to nepodařilo dodnes. Objevila se však nová nesnáz. Vlastně ani ne tak nová, jako nově viditelná: bezkoncepčnost řízení resortu. Čerstvým dokladem je letošní fiasko státních maturit. Jaksi přestalo být jasné, co je smyslem a cílem výchovy a vzdělání a jakou roli v tom má hrát škola. Okolností vskutku novou, kterou si však raději neuvědomujeme, je toto: za dobu tří generací došlo k zřetelnému poklesu vzdělanostní úrovně národa.
Studie známé pod zkratkou PISA naznačují, že ten pokles pokračuje. Jeho součástí je i obecný nezájem o školství, dokonce o osud nastupujících generací vůbec. Nezájem politiků i široké veřejnosti. – Existují učitelé i ředitelé škol, kteří k tomu mají co říci, ale nikdo je neslyší. Někteří se nenechali otrávit a přes nepřízeň okolností se snaží. Připomínají mi národní buditele z dob počátků 19. století. Měli bychom jim fandit.
Někdo si možná myslí, že jádrem problému jsou učitelské platy. To téma nehodlám podceňovat. Uvažme však, že existuje několik profesních skupin, které jsou platově velmi zvýhodněny, aniž se to projevilo na jejich morální a vzdělanostní úrovni.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty
Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
