Nevšiml jsem si, že by vůbec některé české médium bylo schopné udělat seriózní analýzu a snažilo se hledat odpověď na tuto otázku.
Tunisko je relativně malou zemí, v arabském světě mělo vliv možná před 40 až 50 lety v době prezidentské H. Burgiby. Jeho nástupce bin Ali takové ambice za třicet let své vlády neměl. Mauretánie, Alžír, Tunisko mají jedno společné. Ekonomika těchto zemí je velmi křehká a světová hospodářská krize tyto země - i Egypt - dostala do kolen.
Tyto státy provází vysoká míra nezaměstnanosti i v době relativní prosperity. Když jsem před lety uskutečnil premiérskou státní návštěvu Tuniska a Egypta měl jsem možnost hovořit s představiteli politické elity obou zemí. Zejména v Tunisku pociťovali jako velký problém, že ze zemí EU přicházelo do jejich země málo investic. V rámci této státní návštěvy jsem navštívil česko-tuniský společný podnik na tabulové sklo. Nic většího, žádná větší česká investice prostě v Tunisku nebyla....Zahraniční investice, to jsou nová pracovní místa, což znamená snižování nezaměstnanosti a růst příjmů státního rozpočtu. A zahraniční investice z EU (ani odjinud) nepřicházely v dostatečné míře, takže nová pracovní místa nevznikala. A v čase krize nezaměstnanost dále rostla. Jak se zdá, jádro demonstrantů tvořily a tvoří v Tunisku i v Egyptě nezaměstnaní vysokoškolsky vzdělaní lidé, lidé ze středních vrstev (pokud by měli práci, jistě by do střední třídy patřili). Prostě autoritativní režimy severní Afriky nedokázaly řešit aktuálně sociální situaci ve svých zemích. Po desítky let tyto režimy (zejména v Tunisku) jakž takž dokázaly sociální situaci ve svých zemích zvládat. Krize všechno zkomplikovala.
Jak jsem je osobně poznal při státních návštěvách, Mubarak i bin Ali byli realističtí politici a jejich režimy jasně prozápadně orientované. S oběma jsem měl téměř dvouhodinové rozhovory.
Tunisko je sekulární země, s tradičními vazbami na Francii a její kulturu, myslím, že v ní není pravděpodobné vytvoření islamistického režimu. Maximum nepříjemného pro Západ jsou umírnění islamisté typu turecké Strany spravedlnosti a rozvoje premiéra Erdogana. Takže přijatelné řešení.
Podstatně složitější případ bude jistě Egypt. Zdá se, že v zemi končí režim, který začal revolucí v roce 1952 a jehož vůdčím duchem byl až do roku 1970, tedy do své smrti Abdul G. Násir. Také jeho nástupce Anwar Sadat patřil v roce 1952 také k užšímu okruhu hnutí Svobodných důstojníků, jako viceprezident se po smrti Nasira stal prezidentem. Byl prvním arabským lídrem, který dokázal v Jomkupurské válce v říjnu 1973 otřást sebevědomím Izraele a jeho vynikající armády. A dokázal tak otevřít cestu k uzavření mírové smlouvy mezi Egyptem a Izraelem. V listopadu roku 1977 navštívil jako první arabský lídr Tel Aviv, jednal s nejvyššími izraelskými politiky a promluvil dokonce v Knessetu. Byl to nesmírně odvážný muž, jenž dokázal zastavit vyčerpávání své země permanentní přípravou války s Izraelem. Sadat také uskutečnil celou řadu vnitropolitických reforem. V roce 1981 se stal obětí atentátu.
Jeho nástupce H. Mubarak dohnal stabilitu režimu až do jeho rigidity a degenerace. Neměl odvahu k liberalizaci režimu. Když jsem před pěti lety hovořil na toto téma s egyptským předsedou vlády, zdůvodňoval to relativní slabostí politických hnutí (spíše skupin) evropského typu - liberálové, socialisté. S tím, že liberalizaci režimu by zneužilo islamistické Muslimské bratrstvo a prozápadní liberálové a socialisté by zůstali i tak např. po svobodných volbách marginální politickou silou.
Zdá se, že jediný, kdo se ještě může pokusit o to, zastavit v zemi revoluci, je armáda. Pokud ta to vzdá - ostatně analogicky jako to v roce 1979 vzdala skvěle připravená iránská armáda v době revoluce v Iránu proti režimu šáha Pahlavího - je cesta ke změně režimu otevřena dokořán. A zdá se, že v zemi neexistuje žádná jiná významná politická síla nežli Muslimské bratrstvo. Tito islamisté - a víme o nich v Evropě opravdu jen velmi málo - určitě nejsou umírněnými islamisty tureckého typu, ale nejsou nejspíše ani ochotni jít cestou vytvoření rigidního islámského režimu, jaký je v Iránu. Už proto, že páteří iránského režimu jsou konzervativní šíitští duchovní a v Egyptě sunnitští duchovní tradičně zasahují do veřejného života jen málo.
Ať tak či onak, Západ, a tedy USA a EU, má velký problém. Spojencem Západu v oblasti je Izrael a pokud Egypt bude dělat jinou politiku nežli politiku korektního sousedství s Izraelem a přátelství se Západem, tenze v oblasti Středního východu se okamžitě zvýší. To bude vyžadovat změnu politiky Západu včetně české zahraniční politiky. K. Schwarzenberg - jak jsem jej dnes slyšel v České televizi - se zatím neprobudil, hovoří o státnickém přístupu egyptského lidu. V Egyptě není vzpoura, pane ministře, je tam revoluce.
Čtěte také:
- CK už ruší zájezdy do Egypta. Lidé mohou jet jinam či dostat peníze zpět
- Brněnští muslimové vybírají imáma, kandidát je z Egypta
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
