Zpřísnění se totiž nebude týkat Romů, resp. jejich drtivé většiny.
Podstatou onoho zpřísnění je dle mého soudu žádoucí a motivující změna uvažování v oblasti „kdo se má o koho primárně postarat". Ačkoli primárním motivem státu je ušetřit na výplatách dávek a ne motivovat občany k zodpovědnosti, ona změna uvažování ve výsledku takovou zodpovědnost přináší. Stát již nechce být prvním opatrovníkem v řadě, pokud jde o příspěvek na živobytí, doplatek na bydlení nebo mimořádnou okamžitou pomoc, ale rád by, aby se v první vlně o své příslušníky postarala rodina. Počítá s tím, že v případě nouze se postarají rodiče o děti a děti o rodiče. Zde si dovolím jednu zásadní poznámku: Je to úvaha veskrze správná, jen je škoda, že to tak u mnoha lidí nefunguje přirozeně a tento podle mě základní vztah v rodině bude vynucován od roku 2012 novým postupem úředníků...
Jak jsem již výše napsal, považuji tento směr úvah za oprávněný a správný, ale také motivující členy rodiny k činům. Zaprvé nás to totiž vrací tak trochu ke kořenům toho, jak má rodina fungovat, ale hlavně je také daleko větší šance na to, že ona nouze nebude trvat tak dlouho, jako běžně trvá v případě, kdy Vám na účet chodí každý měsíc peníze od státu. Jak člověk v nouzi tak i rodina se budou více snažit dostat se z nouze pryč. Bohužel musím konstatovat, že se tento nový postup, který chce Jaromír Drábek uplatňovat, nedotkne všech. Jsou mezi námi tací, kteří mohou být zcela v pohodě.
Romové v tzv. „sociálně vyloučených lokalitách" mají značně nižší úroveň dosaženého vzdělání a trpí rozsáhlým nedostatkem funkční gramotnosti. Velká část z nich předčasně opouští školní docházku: 60% má pouze základní vzdělání a 14% navštěvovalo zvláštní školy pro děti s poruchami učení. V důsledku toho bylo zjištěno, že více než 40% z nich je funkčně negramotných a dalších 40 procent má jen omezenou gramotnost a početní dovednosti. Jen logickým důsledkem je pak skutečnost, že až 56% Romů v produktivním věku (15-64 let) není zaměstnaných a ani nehledají práci. Až 44% Romů v produktivním věku, kteří žijí ve vyloučených komunitách, lze považovat za funkčně negramotné. Dalších 44% má pouze základy gramotnosti a početních dovedností. Pouze 12% lze považovat za funkčně gramotné, tzn. schopné odpovědět na většinu relativně jednoduchých otázek, které vyžadují znalosti na úrovni základní školy. Závěrem tohoto odstavce asi bude vhodné sdělit, že v něm uvedené údaje, včetně použitých slov a názvosloví, nejsou projevem mého rasismu, ze kterého budu jistě opět obviňován. Jde o citace z oficiálního pracovního materiálu vlády, jehož plné znění nabízím zde. Považuji za vhodné a potřebné takové materiály mezi širší veřejnost dostat.
Tzv. „sociálně vyloučených lokalit" je v podle údajů romských aktivistů v České republice, ale i vlády, asi 300 a žije v nich až 80.000 lidí. V posledních letech se jejich počet zvyšuje, protože většinová společnost prostě hledá jakékoli způsoby, jak do nich poslat i další, neboť tím řeší dlouhé roky trvající problémy z důsledků integračního soužití, které nefunguje. Téměř všichni jsou závislí na dávkách. Nejen jedinci, ale celé rodiny.
Z výše uvedeného je tedy více než zřejmé, že opatření navrhovaná Jaromírem Drábkem od roku 2012 se jich týkat nebudou. A to je to B k tomu A. Druhá strana jedné mince. Až budou úředníci na základě nového postupu zjišťovat, jak jsou na tom členové rodiny, aby se mohli primárně postarat o své rodiče či děti místo státu, nemusí se bát. Sejdou se zase pěkně všichni u jednoho okénka. K těmto nákladům připočtěme všechny dotace z rozpočtů státu, krajů, měst, obcí a z EU do cca 500 romských neziskových organizací v České repulice, které "řeší romskou problematiku", ale i další náklady, které realizace jejich projektů vyžadují. Jelikož výsledky jejich práce nepřináší žádné zásadní změny, už bych jim nedal ani korunu. Ty dávky jejich klientům podle mě stačí. Příští rok se mohou těšit, že nová opatření se jich nedotknou.
Více:
Drábek: Lidem z důchodů sice ubereme, peníze zpět získají valorizací
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: František Matějka
