Po dlouhých letech zdiskreditování tohoto svátku komunistickým režimem a po dalších letech jeho odmítání postkomunistickou společností je na místě připomenout si, kdy a proč vlastně MDŽ vznikl a zda tedy má ještě dnes nějaké opodstatnění.
Mezinárodní den žen vznikl jako sociálnědemokratický svátek původně na počest odvážných amerických švadlen, kdy 8. března 1857 vyšly v New Yorku do ulic ženy pracující v textilních továrnách, aby demonstrovaly za zlepšení pracovních podmínek. Následujících padesát let se žádné výjimečné akce nekonaly. Až v roce 1908 se opět v New Yorku konala stávka asi 15 tisíc amerických švadlen pod heslem „chléb a růže", chléb symbolizoval ekonomické jistoty a růže lepší kvalitu života. Požadovaly zrovnoprávnění volebního zákona, tedy všeobecné volební právo i pro ženy, ale také lepší pracovní podmínky a zákaz práce dětí. Mnohé švadleny byly za účast na demonstraci propuštěny ze zaměstnání.
Na první mezinárodní ženské konferenci tzv. Druhé internacionály v Kodani v srpnu 1910 prosadila německá socialistka Clara Zetkin pořádání mezinárodního svátku, při kterém by se ženy měly sejít s požadavkem všeobecného volebního práva. Poprvé se takto ženy sešly v roce 1911 v Německu, Rakousko-Uhersku, Švýcarsku, Dánsku a v USA ( datum 8. března se však ustálilo až po 1. světové válce, a to zejména pod vlivem velké ženské protiválečné demonstrace v Petrohradě roku 1917 pod heslem „chléb a mír", ruské ženy si svůj svátek poprvé připomněli ale už 23. února 1913 a 23. únor juliánského kalendáře odpovídá 8. březnu kalendáře gragoriánského). Proto se tedy Mezinárodní den žen nakonec ustálil na 8. březnu.
Jeho obsah a smysl ale v průběhu let a desetiletí značně kolísal, od politického přes genderový a feministický protest přes komunistickou obdobu svátku matek až po beztrestné bujaré „soudružské" popíjení mužů v pracovní době na počest svých kolegyň, manželek či sekretářek a milenek. Zajímavé je, že Organizace spojených národů (OSN) oficiálně uznala Mezinárodní den žen až v roce 1975, v důsledku toho přijaly MDŽ i mnohé národní vlády, které do té doby o tomto svátku neměly ani tušení.
Pokud si uvědomíme, že u zrodu MDŽ stál boj amerických švadlen za všeobecné volební právo i pro ženy, to měly na počátku 20. století ženy jen v hrstce zemí světa, z těch evropských pouze ve Finsku, Československo ale kupodivu patřilo také k těm progresivnějším, všeobecné hlasovací právo u nás bylo zavedeno v roce 1919.
Jaký smysl může mít tedy Mezinárodní den žen dnes? Bohužel pravdou stále zůstává, že ve společnosti jsou hluboce zakořeněné genderové stereotypy příčinou četných diskriminačních jevů, především na trhu práce. Stále ženy zastávající stejnou pozici jako muži mívají nesrovnatelně nižší platy. A s tím pak souvisí i výpočet a výplata penzí. Zatímco čeští důchodci muži pobírají nejčastěji důchod ve výši 9 až 10 tisíc měsíčně, ženy důchodkyně mají nejčastěji důchod v rozmezí od 7 do 8 tisíc. Zatímco nejvyšší přiznaný důchod u mužů se blíží 59 tisícům měsíčně, u žen důchodkyň pouze 27 tisícům.
Zpět ale k pracovním příležitostem. Ženy u přijímacích pohovorů stále ještě dostávají otázky, jestli neplánují děti a jakým způsobem si zařídí jejich hlídání. Pokud tam ve stejném věku bude muž, nikdo se ho na takové otázky ptát nebude. Přitom však zákon už nehovoří čistě o „mateřské" dovolené, ale o dovolené „rodičovské", takže péče o dítě nemusí a neměla by být jen na matce, ale stejným způsobem se o dítě na rodičovské dovolené může a měl by postarat i otec (samozřejmě kromě kojení), zatímco se matka může dále věnovat třeba své kariéře. Přesto na takového otce se mnozí především muži dívají jako na „exota" či „zženštělého podpantofláka".
Abychom však byli spravedliví, na trhu práce dnes existuje i obrácená diskriminace, pramenící ze zaběhlých genderových stereotypů, stále jsou některá povolání pokládána za typicky mužská a typicky ženská. Přesto už například nejsou striktně jen zdravotní sestry, ale sem tam se objeví i zdravotní „bratr". Už se dokonce objevují i první muži učitelé v „mateřských" školkách. Také v sekretariátu šéfa firmy nemusí sedět jen půvabná asistentka a sekretářka, jejíž míru intelektu dalece převyšuje míra obvodu hrudníku. Takové (řečeno dnešním slangem) mladé půvabné „roštěnce" (dámy prominou) může velice těžko konkurovat při pohovoru na místo asistenta/ asistentky u takto zaměřeného šéfa, inteligentní vysokoškolák se zkušenostmi. Ale třeba i v call-centrech k vám hovoří převážně mladý naivně nasládlý ženský hlásek namísto seriozního hlasu zkušeného muže. A pak že jsou diskriminovány jen ženy!
Koneckonců na druhou stranu se dnes už ženy objevují na typicky mužských pracovních postech, už se můžeme setkat s řidičkami tramvaje i autobusu, policistkami, taxikářkami, přibývá i žen v politice, i když by jich tam mohlo být klidně daleko více! Ale nedělejme si iluze, že by žena byla při politických jednáních empatičtější a vstřícnější než muž. Ženatí muži dobře vědí, jak žena dokáže být v argumentaci zarputilejší než muž. Přesto více toho ženského rozměru by české politické scéně určitě prospělo, pokud se ovšem neomezí jen na servilní popěvky vůči jimi obdivovaným mužským „velikánům"...
Co tedy našim ženám popřát k tomu letošnímu, jubilejnímu Mezinárodnímu dni žen? Zkusme si více připomenout význam původního hesla tohoto dne, tedy hesla newyorkských švadlen: „chléb a růže" a přejme našim ženám, aby měli vedle sebe milující muže, kteří jim dají pocit jistoty a vedle kterých nebo se kterými budou moci žít plnohodnotný a kvalitní život.
Více:
Sdružení Fórum 50%: Počet žen v politice rapidně klesá
autor: cssd.cz
