Pokud bychom měli být takto hodnoceni v oblasti ochrany dětí, pak se náš stát pohybuje někde ve středověku.
Případ týraného Dominika či Drahušky a další množící se medializované případy jsou toho důkazem.
V České republice je podle statistik týráno 40 000 dětí. Odborníci ale upozorňují, že je to jen špička ledovce, odhalené případy. Ve skutečnosti je to číslo mnohem vyšší.
Jak je možné, že dvacet let po revoluci nejsme schopni zajistit a poskytnout základní ochranu těm nejbezbrannějším?
Zdá se, že zájem dítěte je u nás na okraji zájmu. Kdyby současná vládní garnitura věnovala tolik času a energie dětem, jako vzájemným přestřelkám či výběru policejního prezidenta, možná se konečně pohnou ledy. A dokončí se transformace péče o ohrožené děti, jejíž koncepce leží někde na stole ministerstev.
V současnosti chybí monitoring dětí, zvláště v předškolním věku. To je skupina nejohroženější. Zrušením povinných lékařských prohlídek skončila jakákoli evidence této věkové skupiny. Pokud matka bude chtít, odnese si dítě z porodnice a pak si s ním za zdmi svého bytu může až do 6 let dělat co chce. A pokud se nenajde všímavý soused, který se navíc nebojí upozornit na patologické jednání, stává se malé dítě doslova rukojmím tyranů.
To je problém číslo jedna.
Je tedy třeba okamžitě nastolit screening dětí předškolního věku. Návrhů je dost, od projektu evidence podle rodných čísel, kde by počítač automaticky generoval podezřelé úrazy dětí, až po návrat povinných návštěv u pediatra.
Pak bychom nemuseli hořekovat nad případem dvouletého chlapce, jemuž vlastní matka prošlápla hrudník. A teprve následně byly odhaleny staré stopy od cigaret a neléčené zlomeniny.
Je to jeden z mnoha případů, který by při včasném odhalení týrání nemusel dopadnout tak tragicky.
Problém číslo dvě, a ten je mnohem horší, že nedostatečnou ochranu státu ještě umocňuje netečnost a nedbalost těch, kteří ji mají i v takto zúžené míře vykonávat.
To je do nebe volající případ malého Dominika, kdy na týrání dítěte opakovaně upozorňovali sousedé, sourozenci, lékařka.
A sociální pracovnice přesto nejednala.
Stejně tak musíme odsoudit nefungování státu v pět let starém případě malé Moniky, kterou matka ubila k smrti pouhý měsíc poté, co ji soudkyně, bez znaleckých posudků, vrátila zpět k matce, která ji už dříve týrala.
V tomto případě by nečasovsky zprofanované „padni komu padni" mělo platit dvojnásob.
Obě dámy, zastupující stát, by měly být za svůj čin plně trestně odpovědné.
Ale nechci ukazovat prstem jen na stát. Je třeba začít u sebe.
Není výjimkou, kdy sousedé o týrání dětí vědí, ale nechtějí si přidělávat problémy. Málokdo ví, že oznamovací povinnost občanům ukládá zákon. Paragraf 368 trestního zákoníku „Neoznámení trestného činu" trestá takovou skutečnost až 3 roky odnětí svobody nepodmíněně.Slušný člověk ale nepotřebuje hrozbu zákona. Já, jako otec dvou malých dětí, nikdy nepřipustím, aby bylo v mém okolí jakémukoli dítěti ubližováno. Kdyby zmizela ignorance a byla nastolena nulová tolerance k násilí na dětech, můžeme o naší společnosti říct, že je vyspělá.
Takhle k ní máme ještě hodně daleko.
Martin Nejedlý, místopředseda SPOZ
Více:
Štengl (SPO-Z): Probuzení do reality?
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Spoz.cz
