Oba dnešní Václavové jsou pravicoví politici a liší se vtom, že u každého z nich se ona pravicovost projevuje v čemsi jiném. Zatímco Václav Klaus je pravicový v oblasti ekonomiky, kdy zastává silné neoliberální názory (v praxi coby předseda vlády však bohudík zase tak radikální nebyl), Václav Havel je naopak zamrzlý z hlediska geopolitiky kdesi v 80. letech minulého století a pokud jde o způsob řešení mezinárodních problémů miluje sílu.

Od první minuty oficiálního zjevení Václava Havla na politické scéně v listopadu 1989, tj před 21 lety, jsem na rozdíl od 99% národa nebyl schopen přikládat mu větší význam, zčásti jsem i trpěl. Vždy jsem jej pokládal za dramaturga, jehož - jinak krásně znějící slova s humanistickým nádechem - jsem vnímal jako pouhý plod jeho scénáristické představy o tom, co má říkat a jak to má říkat.

Na druhé straně - ačkoliv mne nikdy ničím neoslovil, respektoval jsem, že oslovuje jiné, že dokonce svého času byl velmi ctěn v Evropě i ve světě, a že i průvodce v Bostonu věděl na které dlaždičce stál nejen J. F. K, ale i Václav Havel o několik desítek let později. Fakt, že já sám příliš neberu Václava Havla jsem byl schopen potlačit ve vztahu k jeho významu k cizině a byly momenty, kdy jsem svůj nesouhlas s jeho představami silně potlačil - tehdy, kdy jsem mu hodil poprvé a naposled svůj hlas v prezidentské volbě na počátku roku 1993. Zdálo se mi nemožné po frustrujícím rozdělení Československa, prezidenta nezvolit. Později, již jako senátor, jsem mu v dalších volbách hlas nedal, ačkoliv stranický příkaz ČSSD byl opačný. I tak byl většinou jednoho hlasu zvolen za prezidenta republiky.

Většinu jeho myšlenek jsem chápal jako cosi mimoběžného a s problémy obyčejných lidí nikterak nesouvisejícího. Řešení to nedávalo, ale zároveň to bylo v podstatě neškodné. Až na zmíněnou zálibu v silovém řešení mezinárodních problémů. Svou extrémní rozhodnost až posedlost po vojenských útocích kdekoliv, kde on je přesvědčen, že je třeba ničit nepřítele ukazoval a ukazuje stále. Jeho zanícení po bombardování Jugoslávie bylo otřesné. Byl tuším první, kdo vyjel v ona místa, kde se útoky udály, aby se scénáristicky doslova kochal. Šílené. Jeho příklon ke kosovským Albáncům, kteří vraždili a mučili možná mnohem více než Srbové (ti podle mých informací alespoň nezabíjeli Albánce pro získání tělesných orgánů k dalšímu prodeji, jak to dělala mafie kolem dnešního premiera Thaciho), je až fanatický.

Když se v našich médiích diskutovalo o institutu velezrady prezidenta, pak připouštím, že drobný náběh měl Václav Klaus s odmítnutím podpisu pod Lisabonskou smlouvu. Nicméně věcné důvody jsem plně sdílel a chápal. Ne snad kvůli možným žalobám, jak zněla Klausova argumentace. Tu jsem příliš vážně nebral. Ale kvůli maďarskému Orbánovi, o kterém jsem předpokládal, že zvítězí a anulování dekretů a Trianonské smluvy (u obou aktů stál Dr. Beneš jako hlavní činitel) a kvůli stále narůstajícímu příklonu současné německé vládní koalice k agresivním a zcela nevyváženým požadavkům tzv. německých vyhnanců.

Kdo naopak skutkovou podstatu ústavního institutu velezrady zjevně naplnil je Václav Havel tím, že jako prezident republiky několik dnů před svým odchodem podepsal souhlas s vojenským  útokem na Irák. Bez Parlamentu ČR, bez vlády, na zádech nevím už koho. A bez jakékoliv mezinárodní legitimity.

Zrůdnost. A dnes víme, že i politická pitomost... Irák není stabilnější než za Saddáma. Nemine dne, aby někdo nepřišel o život. A proti „demokraticky zvolené vládě" jsou masivní demonstrace. Tento výsledek stál mnoho sil, desetitisíce mrtvých a porušení norem mezinárodního práva. V tomto ohledu Klaus od počátku věděl, že se jedná o fatální omyl a otevřeně to tehdejšímu americkému velvyslanci řekl. Až tak, že tento od něj odešel s třísknutím dveří.

Když jsem včera jako vždy ráno otevřel Hospodářské noviny (čtu všechny rozhodující deníky), a přečetl si, že Václav Havel volá po vojenskému útoku na Libyi, šel mi tlak ihned nahoru. Je vůbec Václav Havel příčetný?

V Libyi jsou samozřejmě kruté boje, ale netrvají roky jak on říká. To nejhorší, co může Západ udělat, je vstupovat vojensky do islámských zemí. V Afghánistánu Západ většina obyvatelstva nenávidí a i president Karzai, napojený na korupci a drogové mafie, místo, aby byl vděčný, pokládá zahraniční vojenské jednotky téměř za okupanty. Irák už jen čeká, aby odešli zbývající Američané, aby si to mezi sebou jednotlivé síly rozdaly. Bohudík, představitelé západního světa se přece jenom útoku proti Libyi obávají. A mají pravdu. V okamžiku vojenského zásahu by se totiž rázem hněv proti Kadáfímu obrátil proti Západu. A možná nejen v Libyi. To ovšem Václav Havel není schopen pochopit. Tak jako není schopen pochopit, že nevyvážené a jednostranné určení viníka v Jugoslávii, který má být bombardován, dodnes národy této oblasti rozděluje.

Uklidnilo mne, že bohudík Václava Havla už nikdo nebere vážně. Tragikomická byla jeho výzva Obamovi, aby nezanedbával východní Evropu. To ovšem ještě sehnal pár podpisů dalších frustrovaných bývalých politiků. Na jeho výzvu k útoku na Libyi ve světě už nikdo nezareagoval. A to je povzbudivé.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

Líbil se Vám tento článek?

---

Nezávislost naší redakce můžete podpořit peněžitým darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:

131-981500247/0100

QR kód obsahuje údaje k platbě, výši částky si určete sami.