Takovou neurčitost si advokát nemůže dovolit: „Pokud by někdo v březnu 1990 zakázal komunistickou stranu, tak by v Evropě nikdo ani necekl," míří JUDr. Tomáš Sokol přímo na liknavce, který se tenkrát neodvážil. Ještěže alespoň čas definoval a víme kdy, když už ne kdo. Zkusme to za něj.
V úvahu připadal Ústavní soud, ten však ještě neexistoval. Také Nejvyšší správní soud by mohl, ale i na ten jsme čekali ještě dalších deset let. KSČ teoreticky mohlo zakázat Federální shromáždění, v něm však měli i po kooptacích komunisté většinu a právě v té době ochotně schvalovalo návrhy zákonů z dílen OF a VPN, podle nichž měly v červnu 1990 proběhnout první svobodné volby. Nebo měla politickou stranu zakázat exekutiva? Vláda Mariána Čalfy, která ony návrhy volebních zákonů předkládala?
Pak už zbývá jen Václav Havel. Prezidentem ho zvolilo Federální shromáždění s většinou komunistických poslanců. Havel tehdy na platnou ústavu (vypustit se z ní stačila pouze vedoucí úloha KSČ a adjektivum „socialistický") složil slib. Pravomocí vládnout dekrety vybaven nebyl - nikoho to ani nenapadlo.
Dobrá, mohl se nechat perfidně komunisty zvolit a hned pak je zakázat. Ale opět se musím ptát - jak? Nejspíše otevřít okno na Hradě a zvolat: „Zakazuji KSČ!" Kdo by takového zákazu dbal? Asi ochranka. Nikomu jinému poručit nemohl.
Ne revoluce, jen zhroucení
Ale vážně. Bylo by to všechno možné. Jen by listopad 1989 musel být skutečnou protikomunistickou revolucí, a ne zhroucením prohnilého režimu dovnitř, vyjednaným předáním moci. Musel by se podobat krvavé Poznani 1956, Gdaňsku 1981, podzimu 1956 v rozstřílené Budapešti. Leccos by ovšem muselo být jinak. Osmašedesátý by nesměl být - jakkoli pošetilým - pokusem o vylepšení socialismu. Takovýto pokus by byl vysoce nepravděpodobný, kdyby volby v květnu 1946 neskončily vítězstvím KSČ (v českých zemích přes 40 procent).
Patrně by tak neskončily, kdyby KSČ až do svého obratu ke stalinismu v květnu 1929 nebyla - v poměru k počtu obyvatel - nejpočetnější komunistickou stranou na světě (včetně SSSR!). To by ovšem volby v roce 1920 nesměli vyhrát sociální demokraté s už tehdy velmi silnou levicí. Nejspíše by je nevyhráli, kdyby se však už v 19. století vůdčí vrstvy znovu se vytvářejícího národa (po pobělohorské césuře) nerekrutovaly ze svých nižších středních vrstev. Zkrátka bychom museli mít jiné dějiny a naší sociální struktuře by nesměla chybět vertikála. Museli bychom být jiným národem. Ne tak rovnostářským, se sklonem k demokracii zdravě i nezdravě plebejské.
Stížnost, že „někdo" nezakázal KSČ „v březnu 1990", je ve skutečnosti stížností na to, jací jsme, jakými dějinami jsme prošli. Stěžovatelé ve skutečnosti volají spolu s Bertoltem Brechtem (ironik takto radil enderáckým papalášům): Zvolme si jiný národ! Tento zklamal, není hoden naší důvěry!
Ve jménu to není
Nevím, zda to všechno dokáže Nejvyšší správní soud změnit. Pochybuji. Když komunisty přece jen zakáže, vznikne vzápětí stejná, jen bojovnější strana. Nebude se ovšem jmenovat „komunistická". Opoždění bojovníci proti komunismu budou ve svém triumfu směšní. Směšní proto, že důsledky pochybení transformace za posledních jedenadvacet let, z nichž komunisté těžili, se s námi potáhnou ještě dlouho.
Hlasoval jsem v Senátu nicméně pro doporučení vládě, aby se na soud obrátila s žádostí KSČM rozpustit či pozastavit jí činnost (nikoli „zakázat"). Je opravdu nejvyšší čas věc rozhodnout, tak či onak. Jinak se budeme chtě nechtě přibližovat oné době vrcholícího patafyzického stalinismu, který razil tezi, že čím blíž je vítězství socialismu, tím ostřejší je třídní boj. A že tedy nejsilněji bude zuřit v předvečer definitivního vítězství komunismu.
Nezbývá nám než komunisty víc porážet ve volbách. To a nic jiného si myslím už od 17. listopadu 1989.
Publikováno v MF Dnes
Petr Pithart
Více:
Vnitro se zajímá o KSČM. Hledá důkazy, zda stranu zakázat
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: kdu.cz
