Tam by byla jeho potřeba minimální, práce výjimečná, týkala by se především ochrany práv občanů a nijak by nezasahovala do politických rozhodování. Ne tak u nás.
Česká republika se postupně stala místem, kde byste jasný zákon či legislativně předepsaný postup, jehož text by pochopil téměř každý a nebyl by v případě potřeby „obhajitelně" vyložitelný několika účelovými způsoby, hledali lupou. Podezírám politiky, že to dělají schválně. Nejhorší, co by pro ně zřejmě mohlo nastat, je kvalitně a fundovaně informovaný občan, který má svůj názor a v zákonech se vyzná. Nicméně co jsme si ve stávajícím provedení demokracie volili, to máme. Kvůli výše popsanému se nám pak dostává práce Ústavního soudu častěji, než je podle mě pro demokracii a svobodu zdrávo.
Rozhodování soudců Ústavního soudu ČR sledují poctivě už několik let. Když jeho plénum vidím v přímém přenosu, mám téměř z každého jeho člena pocit „božského komplexu". Například způsob, jakým se chovají vůči těm, kteří přijdou říct svůj postoj k nějaké věci, považuji za naprosto nedůstojný a mnohdy ponižující a zesměšňující. Přesto je to malichernost oproti důsledkům z pravomocí, které má, přičemž není nikomu odpovědný. Takové postavení nemá nikdo jiný a je otázkou, zda takové postavení ve skutečné demokracii má vůbec existovat.
Ústavní soud se svým výkladem Ústavy podílel na ztrátě suverenity České republiky, když přesunutí výsostných národních práv státu a jeho občanů do Bruselu neshledal v rozporu s Ústavou ČR. Podílel se na vyhazování veřejných prostředků skrze nutnost konat volby jindy. Mimo řady dalších rozhodnutí či nálezů, kterými dle mého přesvědčení upřednostnil kolektivismus a socialistická dogmata před občanskými právy jednotlivců, zkomplikoval naposledy také přijetí tzv. reformních zákonů. Nejsem s nimi spokojen, ale dnes je neřeším. Vyjádřil jsem se k nim již dříve.
Jak jsem psal v úvodu, měl by se Ústavní soud zabývat především ochranou ústavních práv občanů za předpokladu, že by do nich stát nepřiměřeně zasahoval. To je mé přesvědčení jako zastánce občanských svobod, které jsou víc, než stát. Soudci Ústavního soudu ČR však nejenže hájí dle mého přesvědčení více stát, než občany, ale zároveň se pasovali do role třetí komory parlamentu - ba dokonce nad něj. Oproti těm dvěma základním jsou navíc nesesaditelní, volbami neobnovitelní či nevyměnitelní a zejména nejsou nikomu odpovědní. Ať se usnesou na čemkoli, není zákonná síla, která by to změnila. A pak že veškerý zdroj moci je v rukou lidu (já osobně byl bych raději, kdyby bylo v Ústavě napsáno „občanů" - nicméně s ohledem na rozhodování Ústavní soudu ČR je to vlastně stejně úplně jedno).
Ústavní soud, složený převážně z bývalých nomeklaturních komunistů a socialistů, má větší moc, než občany zvolený parlament. Domnívám se, že je to jednou z chyb současného vnímání demokracie, a že kvůli těmto lidem a jejich pravomocím nemůžeme žádnou skutečnou žádoucí změnu ve společnosti čekat. Cokoli totiž nebude dostatečně socialistické, to přes ústavní soudce prostě neprojde. A tak zbývá jen otázka, zda samotná naše Ústava České republiky není příliš socialistická s komunistickou nostalgií a nezasloužila by si po těch více než dvaceti letech pořádnou revizi, která by práva občanů posílila a politikům i Ústavnímu soudu sebrala moc nad těmi, kteří je ze svých daní platí.
Více:
Filip pro Radiožurnál: Ústavní soud se chová jako třetí komora parlamentu
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: František Matějka
