Černík (ČSSD): Co by strana měla dělat – viděno zdola | ParlamentniListy.cz

Analýza byla již přejata internetovými servery. Otázkou je, zda a jak jí zaznamenají i tištěná media. Já se osobně domnívám, že je potřebné ji konfrontovat s pohledem tzv. zdola.

V politologii je totiž již nějakou dobu analyzována teze, že bez organického spojení velké a tzv. malé politiky se dá dosáhnout někdy jen nevelkých výsledků, nebo sice výrazných, ale přesto nepostačujících.

Úvodem si zrekapitulujme zkráceně realitu současné ČSSD. V ní je nesnadné (pro řadu špiček ČSSD) fundovaně polemizovat s minulými předsedy a proto se uchylují k následujícímu schématu:
Sociální demokracie, zdá se, začíná si vytvářet tradici, že poté to, úspěšný předseda stranu vytáhne k vítězství (což začalo již M. Zemanem), je potřebné ho nějak efektně, no řeknu, skutálet z vršku.

Pokud ten dotyčný to nevezme s pochopením, a téměř masochisticky si nezačne v mediích okázale sypat popel na hlavu i za chyby, které neudělal a uvnitř strany nechce potichu sedět na vejminku, tak je zhrzenec a maxiješita. Což se zvláště pozná z toho, že má ještě odvahu říci, jak by to ta strana měla dělat, místo toho, aby nějak s faječkou pokyvoval, jak že to ti po něm budou dělat „lépěji".
A tento vzorec pak se uplatňuje za „potlesku" medií.

(Kurzivou jsou uvedeny přímé citace z článku J. Paroubka)

Co vlastně by ČSSD měla dnes dělat?

1. to první, co je myslím třeba v ČSSD udělat, je mít vždy a v každém okamžiku jasnou představu, co si myslí lidé, veřejnost, voliči sociální demokracie, jejich pevné jádro i ti občané, kteří by se voliči této strany mohli v budoucnu stát. Jestli něco v závěru volební kampaně v květnu 2010 selhalo, bylo to právě analytické zázemí ČSSD. Soupeři četli situaci ve společnosti lépe, diktovali témata v závěru volební kampaně a udrželi si - za vydatné podpory médií - strategickou iniciativu v období, ve kterém se rozhoduje, koho bude volit většina voličů.

Předhánět pravici v kvalitě PR by bylo dost ošidné, její fondy a přístup k volebním prostředkům se dá dohánět obtížně. Je sice velmi důležité, tzv. vidět lidem do hlav, ale prioritní je nastolovat témata, mnohdy protitémata. Pravice se snaží věci hnát tak, aby levice byla dohnána ke rezignované konstataci: jde o nezvratné změny

I zde nezbývá než soustředit odvahu a i tak jít do toho, skutečně nezvratných změn není až tak tolik. Ano v krajních případech i třeba rekomunizaci. V období celosvětové krize je nutno použít, co se nabízí, ostatně bližší pohled na Obamovu politiku leccos naznačí.

Nesnadné jsou protiargumenty, kladou znatelně větší nároky na vcítění od adresáta, než ony „placaté" výkřiky: Šetřit! Škrtat!

Ale ruku na srdce kolik ze špiček ČSSD je s to kvalifikovaně představit, takové věci jako strukturovaná daňová progrese, indefiničnost Lafferovy křivky, Haavelmo-teorem, či negativita působení důchodových reforem na demografický vývoj nebo polemizovat s různými pamflety známých osob (namátkou P. Nárožný)

2. Druhým bodem, který nelze nikdy podcenit, je programová činnost. Již po sjezdu ČSSD v roce 2007 byly vytvořeny modernizační týmy, které zpracovaly materiály často na vynikající obsahové úrovni. Chtělo by to jen vytáhnout ze šuplíku zejména výtečné materiály zpracované ke střední třídě, k mladé generaci a o Praze a začít s nimi pracovat. I např. v programových dokumentech ČSSD. Ale také v praktické politice. Osvícený přístup k mladým lidem a segmentovaným středním vrstvám či k pražským voličům nesmí ale zůstat jen na úrovni úzkého okruhu vedení strany. Pokud tuto politiku nevezmou za svou funkcionáři také na úrovni okresů a krajů, nemá tato politika šanci na úspěch. Tito funkcionáři musí přestat být neprostupnou vrstvou stranické oligarchie rigidně zabraňující uplatnění nových přístupů a myšlenek. Ale zpátky k programové práci. Je potřeba se rozhlédnout po Evropě, a to nejen v sociálně - demokratických stranách, po nových a účinných programových receptech.

Zejména pak ve středoevropském prostoru. Nabízí se např. studium programového vybavení německých Zelených či bavorské CSU. Obě dvě tyto strany trvají ve své politice na principech sociálního státu, ale přinášejí také něco jiného, co může programovou výbavu české sociální demokracie obohatit. Je dost času do příštích voleb pomocí nových (zatím neexistujících) think - tanků blízkých ČSSD vyhodnocovat tyto i jiné zkušenosti a připravit je k uplatnění v praxi.

Osobně si myslím, že budoucí socialistická politika v Evropě bude obohacována mnoha prvky progresivní ekologické politiky, ale také např. problematikou podpory středního podnikatelského stavu.
Lze se ohlížet a inspirovat v sousedních politických stranách, ovšem obezřetně s příslušnou racionální kritičností. Např. u něm. SZ vidět její „lineární" averzi k jádru, včetně odkývání humanitárního „čistění" Bělehradu, ba i efekt jednoho něm. sousloví roku: Soziale Kahlheit jako aliasu pro Hartz IV. A nezapomínat na vcítěnost CSU pro Landsmanschafty.

3. Trvat na čistotě stranických řad, to je nesmírně důležité pro budoucí věrohodnost strany. Mimo stranu by měli zůstat lidé s kriminální minulostí (Děčín, Louny). Strana nesmí postupovat podle zásady „co jsme si, to jsme si" u vlivných funkcionářů strany. Mám tím na mysli hejtmany Palase a Zimolu, oba se stanou pro stranu v budoucnu zátěží. A odvolávat se v této souvislosti na morálně chybnou praxi vládní koalice, např. v kauzách Drobil či Vondra, není moudré.

Absolutní chápaní tzv. presumpce viny vede k jevům, které stranu někdy i poškozují, dá se to vyjádřit dořeknutím zásady: Padni komu, padni a kdo jsi slabší, tak spadni.

I zde jsou jistá mementa, z těch známých třeba kauza Jourová. A řada méně známých, kde lidé v obcích si pak říkají, když nedovede ochránit své lidi, jak může pomoci celé republice.
A i tzv. pomníky: Kauza Melčák, Pohanka, rozkrývání uvízlo na písku.

A u jmenovaných hejtmanů, proč se nedosáhlo toho, aby na webu ČSSD „viselo" jejich zevrubné vysvětlení?

4. Velmi pravděpodobně - přes odhodlanost budoucího lídra ČSSD věci zásadně změnit - se nezmění ani vztah rozhodující části médií vůči ČSSD. Prostě charakter médií zejména tištěných, u nás není pluralitní a je třeba s tím počítat jako s konstantou české politiky. Je nutné hledat všechny cesty k rozšíření působení strany, jejich členů a funkcionářů na internetu i jinde. K tomu je ovšem potřeba zvýšit počet skutečně aktivních členů ČSSD (pro zajímavost, v letech 2005 až 2010 se počet členů ČSSD zvýšil ze zhruba 16 tisíc na 24 tisíc). Je nutné se rozhlédnout po světě a osvojovat si všechny pozitivní a dostupné zkušenosti z přímé komunikace stran s veřejností. A uplatnit je v našich podmínkách.

Media jsou velkým problémem. Ony situaci nepopisují, ony ji vytvářejí.

Chybí mediální zákon, právo na odpověď, právo na omluvu a na dodatečné sdělení,
povinnost tzv. čtenářské politiky. Ovšem tzv. sekundární stream mainstreamu šlape na paty.

Ale řada činitelů ČSSD má už velký problém odpovědět na běžnou otázku na Intranetu.

Ptal jsem se svých známých na zkušenost ve SRN, ve Francii, v VB, odpovědi byly, no rozpačité.

5. Neméně důležitá je ovšem také komunikace uvnitř strany. Myslím, že je nutné obnovit pravidelné informování o základních politických otázkách týdne, politických postupech vedení strany např. formou bulletinu předsedy (jako do počátku června 2010) anebo jinou vhodnou formou. Členové musí dostávat informace o straně i jinou formou nežli v dezinterpretaci médií.

Skoro není možné než souhlasit. Skoro. Nicméně, právě Bulletin si vysloužil (nepolemizuji teď zda právem a adekvátně) označení Pastýřský list. Proto bych se přimlouval za 2 věci:

a) onen Bulletin bych raději viděl jako Odpovědi předsedy na podněty zdola
b) z centra podpořit webové prezentace jednotlivých MO, což mj. znamená i inovovat výpočetní techniku na OVV. Tato iniciativa by mj. přinesla i zapojení dalších mladších kreativních lidí do činnosti MO

Co lidé zřetelně kritizují, jsou třeba mítinky Činitelů. Místní občané jsou velmi citliví na to, že pan Někdo přijede z Práglu, a místní členové tam někde statují v roli jakoby počištovačů od místních Technických služeb. Právě tak přijede třeba ministr za ČSSD do jím řízené organizace, poklábosí s ředitelem (třeba z jiné strany) a obloukem se vyhne svým tamním kolegům.

V tu ránu je rozhodnuto! Pár stovek lidé v dané lokalitě to hodí někomu jinému.

6. Jako důležité vidím rozvinout v rámci ČSSD prvky přímé demokracie. Využít po delším čase tu část Stanov ČSSD, která umožňuje pořádat k zásadním politickým otázkám vnitrostranická referenda, ankety, diskuse (jako tomu bylo před časem např. v otázce protiraketového systému USA ve střední Evropě). Budoucí předseda ČSSD by měl říci, ve kterých politických otázkách to bude v případě, že se jedná o rozhodnutí v rozporu s dosavadní stranickou linií, korigovat tuto linii. Uplatnit přímou volbu předsedů okresů, krajů a následně pak předsedy ČSSD.

Prvky přímé demokracie jsou nanejvýš nutné. Je nutno oddělit konference od hlasovacích maratonů, front před toaletami, kde se „ladí" strategie. Výsledkem bývá kromě cca 10% neplatných hlasů z udolání a jen další potvrzování bratrstev hochů (a někdy i pár děvčat), co spolu mluví. Okresní a krajské konference by měly být pro koncepce nikoliv pro volební maratony prokládaných pozdravy od hostů a činitelů. A ovšem i klíče 1:5 a výše pro okresy jsou nonsensem, aplikování klíčů nižších by podstatně zlepšilo atmosféru na regionech.

7. Změnit způsob nominace čtrnácti krajských lídrů pro volby do sněmovny. Stavět do čela kandidátek do sněmovny (i v jiných případech) lidi s největším kreditem, s největší podporou veřejnosti. Využít pro tento účel průzkumů veřejného mínění anebo systému primárních voleb s účastí členů a registrovaných voličů ČSSD ( v tomto směru upravit také Stanovy).

Této metodě se říká meritokracie. Její úskalí jsme opakovaně vysvětlovali M. Zemanovi,
on pak řekl, že úskalím rozumí a ...pokračoval ve své myšlence.

Jednak by krajský lídr (ale i jiný) neměl být nějakým, na daném teritoriu, místním Nadstraníkem, ale člověkem tzv. z masa a kostí. Když se vezmou, např. 2 podobná města, tak úspěšný starosta z jednoho, by se v tom sousedním těžko stával náhradníkem.

A nezřídka ti s nadstandardním kreditem pak organizaci, ale i třeba zastupitelstvo pojmou jako svou soukromou firmu, která je určena pro zajišťování jejich, pokud možno doživotní, kariéry. A konečně do vysoké politiky mají přicházet (většinou) lidé zkušení z komunální sféry. Zkušení však neznamená vyždímaní!

8. Zásadně změnit volbu členů ÚVV a předsednictva strany z dosavadní v podstatě zastupitelské na volbu, kde by získávali zastoupení především celostátně uznávané osobnosti strany.

Na zásadní změnu volby ÚVV nepohlížím moc dobře. ÚVV není a nemá být sborem vážených vědců a umělců, kam jsou členové voleni za celoživotní zásluhy o stranu a společnost, ale orgán, kde mají být zastoupeny příslušné myšlenkové proudy, sociální skupiny a regionální organizace. Na plénu mají zaznívat podněty z těchto řad, nikoliv tirády čestných rytířů. Zaplať bůh za byť ojedinělé, ale přesto kritické hlady, které na plénu ÚVV zazněly, k různým švejnariádám. Co se má změnit především je práce zajišťovatelů pléna, aby tyto podněty nezapadly, ale dostaly se do interních sekcí na webu ČSSD, aby jednotlivé MO viděli, jak si ten, či onen na jednáních vede.

Praktická otázka, jak by zájmy Tachova reprezentoval třeba dlouholetý primátor Brna? Třeba tím, že uváděl do klatby zastupitele z Místní Lhoty, za to, že jejich nějaký počin byl podpořen i hlasy nějakého zastupitele za KSČM?

9. Velkou pozornost věnovat vyhledávání nových kontaktů a zejména nových myšlenek z neziskových organizací. Tyto myšlenky mohou obohatit program ČSSD a reprezentanti tohoto sektoru mohou zkvalitnit kandidátky ČSSD.

Šel bych ještě trošku dál, snažit se tyto organizace využít ke kritické reflexi praktické politiky
našich zastupitelů větších měst, poslanců a senátorů.

10. Také před příštími volbami česká pravice nepochybně vytáhne „osvědčený" antikomunistický koncept KSČSSD. Možná, že to bude v jiné variaci, ale proč by měla opustit něco, co jí přineslo ve volbách v roce 2006 a 2010 větší či menší úspěch. Strategickým cílem ČSSD musí být v příštích sněmovních volbách získání levicové většiny mandátů ve sněmovně. Ostatně analogii toho můžeme hledat ve výsledcích krajských voleb v roce 2008. Levicová většina mandátů umožnila ČSSD vytvořit si ve všech krajích podmínky pro sestavení takového uspořádání krajské rady a tedy vládnutí, které nejlépe umožní v tom kterém kraji splnit její volební program. Představa, že pokud nebude po sněmovních volbách levicová většina, může se ČSSD díky „koaličnímu potenciálu" svých nových lídrů stejně dostat do vlády, je z říše politické sci-fi. A hlavně je - až na opakující se rakouskou zkušenost - v rozporu s evropskou tradicí a realitou. Vlády ve většině evropských států jsou vytvářeny buď kolem silné pravostředové anebo kolem silné levostředové strany. Bude proto nezbytné kousnout do trpkého jablka jménem KSČM. Posílit jejich zájem na vlastní přeměně na stranu přijatelnou pro sociálně demokratické voliče (pro pravicové strany nebude KSČM přijatelná nikdy).

Fantazírování o tom, že členstvo KSČM za deset či dvacet let vymře, už tady bylo před volbami v roce 1990 z úst známých prognostiků a zejména neřeší postup ČSSD před a po příštích volbách do sněmovny. KSČM je největším problémem české levice.

Jedná se o problematiku, jak citlivou, tak nazrálou k řešení ale i složitou.

K transformaci musí být dva, jeden, který se chce transformovat a druhý, který je připraven transformaci akceptovat.

Takže jen telegraficky:

Existuje postulát od vědců, které bychom mohli označit jako tzv. nejmladší frankfurtská škola: Bez spolupráce reformní a radikální levice není možné pro levici jako takovou dosáhnout patřičný úspěch v globalizovaném kapitalismu.

Je možné také vyjít z analogie, Německo r. 1965 mělo byvší exponenty fašistického režimu (tzv. Belastete) zaintegrovány v politických stranách (větší část v CDU/CSU a menší v SPD). Nemělo již ale žádnou kolektivní vinu v podobě nějakého lustračního zákona:

Absence radiální levice v současné západní Evropě vede k opakované berlusconizaci, onomu softfašismu. Někteří si myslí, že to jde nějak přechytračit většinovým systémem, prostě nejde.

Nechtěl jsem se zabývat, zda oněch 10bodů znamená dostatečně úplný mapping politické reality, ale jen poukázat na aspekty, ve kterých si politické špičky mnohdy předepisují i autocensuru.