Děkuji za slovo ještě jednou. Přeji vám všem, dámy a pánové, hezký den. Dovolte, abych se i já vyjádřila k návrhu zákona, který předznamenává reformu, o které jsem hovořila již včera, když jsme vlastně dávali či nedávali důvěru této vládě.
Bohužel musím konstatovat, že tento návrh zákona je zákon, který bychom měli zamítnout. Tak jak byla novela představena, připomíná tak trochu prodejnu polotovarů, protože nic není prodiskutováno ani v koalici, tím méně v opozici, a nic také není jasně definováno. Neřeší se dlouhodobé problémy českého zdravotnictví, ale pouze se vytahují peníze z kapes lidí. To znamená, že se nahrazují veřejné peníze, peníze z veřejného zdravotního pojištění, penězi soukromými, což v konečném důsledku může a bude znamenat to, že bude zdravotnictví pro bohaté a zdravotnictví pro chudé. Už nyní vidíme vlastně ten trend, že stoupají náklad, které dávají lidé na zdraví. Kdybychom se opřeli o určitá čísla, tak vlastně za poslední dobu se soukromé výdaje na zdravotnictví ztrojnásobily. A zatímco v roce 2000 vydaly české domácnosti na své zdraví 14 mld. korun, tak v roce 2008 to už bylo 41 mld. Tady jasně vidíme, že náklady domácností na zdraví stoupají, ale přitom dvě třetiny občanů České republiky nedosahují ani na průměrné mzdy. Je jasné, že pokud ještě nějakým způsobem budeme sahat do kapes lidí, tak to bude pro některé skupiny občanů takové, že se jim zamezí v přístupu ke kvalitní a potřebné zdravotní péči. A v tom je problém Ústavy České republiky. A také to vylučuje to, co tady řekl pan ministr, že opozice straší. My nestrašíme, my konstatujeme možná rizika a předjímáme důsledky pro velkou část občanů České republiky.
Tady je také potřeba jasně říci, že Ústava České republiky a konkrétně článek 31 Listiny základních práv a svobod z roku 1981 jasně stanoví, že každý má právo na ochranu zdraví a občané mají na základě veřejného zdravotního pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. To, že zdravotnictví zůstává veřejnou službou, nezpochybnil zatím nikdo, ani nikdo z koaličních pravicových vlád, ale otázkou je, že je tady úporná snaha už od dob pana ministra Julínka tento princip solidarity, který je charakteristický pro české zdravotnictví, neustále narušovat.
Ještě tedy jednou, jde nejen o porušování Ústavy České republiky podle našeho názoru, i když se pravice opírá o rozhodnutí Ústavního soudu, které vlastně bylo v případě, kdy šlo o tzv. regulační poplatky, tedy o prolomení tohoto principu. A právě proto, že se pravice zaštítila tím, že se jedná o tzv. regulační poplatky, že se tedy neplatí za zdravotní péči, ale že se něco reguluje, my už tady jasně víme, že zdravotnické poplatky nic nezregulovaly, téměř nic, ale jenom se navýšily příjmy, které svým způsobem ve zdravotnictví chybí.
Kromě Ústavy a Listiny základních práv a svobod se musíme opírat také o Úmluvu o lidských právech a biomedicíně a také o Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Tyto normy jsou pro Českou republiku závazné. A také je tady jeden velký princip, který bychom měli dodržovat, že by se zdravotnictví nemělo zhoršovat. A jestliže tedy tady je napsáno a jasně dáno, co je placeno z veřejného zdravotního pojištění, tak by se to nemělo pro občany České republiky zhoršovat. V tom je právě porušení těch mezinárodních smluv.
Standard. Standard to je velké téma, o tom se mluví, mluvila o tom moje předřečnice paní poslankyně Emmerová. O tom, že by se měl definovat, o tom se hovoří dlouho, ale zatím se to nikomu nepodařilo a nepodaří se to určitě metodou, kterou tady prosazuje vládní koalice, tzn. že se budou sami privátně scházet, nebudou se s nikým o tom bavit, nám předhodí hotový výrobek a berte tak, jak to je, o ničem se nediskutuje a my vás tady převálcujeme svojí silou svých 101 a více hlasů, v tuto chvíli nemůžu říct, kolik jich asi je. Ale každopádně to není možnost, jak by se mělo postupovat při zdravotnické reformě.
Když se podíváme na příklady z jiných států, se kterými se můžeme porovnávat, tak tam se reformy zdravotnictví velmi intenzívně diskutovaly dlouhá léta samozřejmě napříč politickým spektrem a potom teprve se některé reformy uskutečnily a potom se ještě stejně korigovaly, protože zdravotnictví tady není pro jednu vládu, ale pro dlouhé období pro všechny občany České republiky, ať volí, koho volí.
Takže standard musí zaručovat úplnost a kvalitu a ne ji omezovat. A z hrazení z veřejného zdravotního pojištění může být vyloučeno jen to, co není léčení ani prevence. A skutečně je potřeba odmítnout to, co tady prochází jako červená niť návrhem zákona, že navyšováním spoluúčasti pacientů se vlastně zabrání nadužívání zdravotní péče. Když si uvědomíme, že naše české zdravotnictví skutečně je efektivní v tom smyslu, že jsme pod průměrem Evropské unie, co se týká procenta hrubého domácího produktu, že do českého zdravotnictví se sice vkládá čím dál více peněz, ale na druhou stranu je toto zdravotnictví ještě téměř pro všechny občany České republiky, tak tady by mělo jít především o to, že bychom měli nejprve zamezit tomu, aby vytékaly ty miliardy, které se vlastně utopí ve všech těch nadbytečných drahých přístrojích, ve všech těch stavebních zakázkách, ve farmaceutických firmách. Protože vlastně ještě nikdo od té doby, co tady vládne pravice, nenašel odvahu sáhnout farmaceutickým firmám na jejich příjmy. Ty příjmy se zvyšují, místo aby se snižovaly, a občan - pacient čím dál více platí ze svého za léky. Přitom on sám většinou nemůže rozhodnout, jaké léky bude ve skutečnosti užívat. To je právo lékaře a lékař také je odpovědný za léčbu. Tzn. nemůže to být zdravotní pojišťovna, do které si bude pacient platit možná nějaké komerční připojištění apod., ale musí to být lékař a samotná potřeba, kterou pacient má. A většinou pacient nedokáže rozhodnout, co doopravdy potřebuje, od toho snad je právě ten lékař. Tzn. pokud chceme něco regulovat, tak musíme regulovat ne na straně pacientů, ale na straně nabídky zdravotní péče. Musíme být racionální, musíme kontrolovat tok peněz a tady mi veškerá opatření ze strany Ministerstva zdravotnictví skutečně chybí.
Dlouhodobě KSČM usiluje o to, aby existovala jedna zdravotní pojišťovna nebo státní fond. A nejde jen o úspory finanční, ty skutečně nejsou zase tak velké, ale jde především o kontrolu finančních prostředků, které zdravotnictvím protékají. To je velmi důležitá věc, protože pokud budeme uplatňovat tržní principy na zdravotnictví, tak to je stále méně efektivní. A vzpomeňme si, jaká byla filozofie vzniku více zdravotních pojišťoven. Resortní, oborové, podnikové a další pojišťovny měly umožnit zlepšení zdravotní péče pro zaměstnance v náročných profesích a provozech. Tato věc je vlastně už pasé v tuto chvíli a není žádné odůvodnění toho, proč by měl být více než jeden jediný správce veřejných prostředků, které protékají zdravotnictvím. To jsou věci, které bychom měli zvažovat, to bychom měli řešit prvořadě a nikoliv navyšovat zdravotnické poplatky.
Jestli skutečně někdo vidí reformu v tom, že budeme navyšovat zdravotnické poplatky, teď v této novele ze 60 na 100 korun za pobyt v nemocnici, protože ta Pandořina skříňka už byla otevřena, už tady prostě ty poplatky jsou, už se zatím nedají zrušit, tak se budou stále a stále navyšovat. Příště přijde pan ministr s novelou, kde je budeme navyšovat na 200 korun za pobyt v nemocnici a potom už si lidé budou hradit všechny ty služby, které dostanou v nemocnici, protože přijdou do nemocnice jako do hotelu, zřejmě. A tak to může pokračovat i v dalších oblastech. Stejně tak to je u těch tzv. standardů a nadstandardů. Tzn. chybí v návrhu zákona jasná definice, jak tyto standardy budou vypadat. Protože jestli je tam jedna věta o tom, že to bude nejméně ekonomicky náročný výkon a nebude tam nic jiného, nebudou tam žádné další věci, které by zabraňovaly tomu, aby skutečně pacient se podíval do své peněženky a řekl - mám jenom na toto, na toto nemám, jo, že potřebuju něco jiného, to už bohužel se nedá nic dělat. Skutečně to jsou věci, které musí být jasně definovány zákonem, ne vyhláškou, protože tu je potom možné měnit velmi jednoduše. A to bohužel v zákoně skutečně chybí.
A chybí tam také ty sociální limity. Tzn. že jestliže navyšujeme spoluúčast - a my ji navyšujeme - a to přitom současných průměrných 17 % je už pro některé skupiny občanů skutečně likvidační, tak tady nemáme žádnou další sociální klauzuli, žádný další sociální limit, který by skutečně zabezpečil, že lidé budou mít přístup k potřebné a kvalitní zdravotní péči.
Takže - to jsou věci, které bychom měli brát na zřetel, když budeme jednat o tomto zákoně. Myslím, že tento zákon by neměl být v tuto chvíli ani projednáván. Proto dávám návrh na to, aby byl zamítnut.
Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců KSČM.)
Dotaz Soni Markové můžete položit ZDE
##MINIPAS 201##
Další projevý z dnešního schůze Poslanecké sněmovny PČR čtěte ZDEPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PSP ČR
