Malínský (ČSSD): Grebeníčkova stůně stalinizující nostalgií

V těchto dnech uplynulo 90 let od základního sjezdu komunistického hnutí v Československu. Jím a jeho vyzněním lze považovat ustavení a existenci československé sekce Komunistické internacionály za nezvratný fakt. Roztříštění socialistického dělnického hnutí, projev dvou silných protikladných tendencí uvnitř tehdejší největší československé politické strany, Československé sociálně demokratické strany dělnické (ČSSDSD), tím byl završen. Důsledky tohoto vývoje byly a jsou dlouhodobé a v mnohém - i v globálním měřítku - přetrvávají k tíži hnutí dodnes.

Dosah tohoto vývoje si uvědomuje i současné české komunistické hnutí. Nejnověji dalo průchod této skutečnosti v obsáhlém článku bývalého předsedy Komunistické strany Čech a Moravy, někdejšího pedagoga Masarykovy (před listopadovým převratem Purkyňovy) univerzity v Brně Miroslava Grebeníčka. Jak, zda a v čem pokročila tato alternativní sebereflexe největší strany tohoto hnutí?

Text Miroslava Grebeníčka čtěte ZDE

Jeho zvučný název Signály budoucího času by mohl naznačovat snahu o objevně průbojný pohled a vizi vývoje komunistického hnutí hluboko do prvního století třetího tisíciletí naší éry. Bližší nahlédnutí do článku však čtenáře přesvědčuje spíše o opaku. Jak tedy vidí Miroslav Grebeníček důvody, okolnosti a posléze dějinné vyznění subjektu, který zůstane v historické paměti této země známý jako dnes již více než dvacet let zaniklá Komunistická strana Československa?

Konstatuje-li Grebeníček, že vnitřní boje, jež vedly posléze k vymezení a vyhranění komunistického socialistického proudu, započaly „již" na přelomu minulého a předminulého století, dopouští se značné nepřesnosti. S předky budoucích komunistů totiž svedli rozhodný boj na půdě První Internacionály již Marx s Engelsem. I oni byli obviňováni z autoritářských tendencí, i oni byli konfrontováni se snahou o faktické rozbití tohoto přímého předchůdce Socialistické internacionály politických socialistických stran. S krajními projevy sektářství a dogmatismu, největšími zjevnými i podstatovými systémovými slabinami komunistického hnutí, jichž se nikdy zcela nezbavilo, byl konec konců konfrontován i zakladatel světového komunistického hnutí Vladimír Iljič Uljanov-Lenin. Název jeho spisu Dětská nemoc levičáctví by bylo možné oprávněně aktualizovat na Permanentní nemoc levičáctví.

Grebeníček si podržuje ve stati vzdor již nashromážděné dějinné zkušenosti minulého století subjektivistický pohled na dějiny a zjevně se plně hlásí k pučistickým formám převzetí moci a popírá tak původní vývojový postup hnutí, daný jednak jeho praktickopolitickou činností, jednak původní kvalitou jeho činnosti ideové a programatické. Předpoklad, že síla myšlenky „samopohybem" postupně zachvátí většinu společnosti a posléze společnost celou, nese charakteristické rysy komunistické eschatologie (v tomto případě teorie posledních určení) a připomíná další vleklou slabinu tohoto hnutí, jeho nepotlačitelný sklon k avanturismu, tj. - měřeno marxistickým pohledem - faktickému předřazování vědomí před bytí.

Přecenění úlohy radikálních ruských sociálních demokratů, vedených Leninem, je dalším charakteristickým prvkem Grebeníčkova až příliš tradičního myšlenkového postupu. Lenin, vyrůstající z narodnické tradice jako celé sociálně demokratické ruské hnutí, si byl sice snad jako jediný v uzoučkém kruhu svých spolupracovníků plně vědom limitů ruského prostředí, potřeby plně respektovat civilizační předstih západní Evropy, jejíž přirozenou součástí byla i první Československá republika, ale ani on nikdy zcela nevybředl z vžité konspirativní psychologie i strategie své strany. Co však bylo pochopitelné a zřejmě i nutné v pozdně feudální ruské monarchii, bylo nepředstavitelné v převážně demokratické západní Evropě a dokonce i v rozkládajícím se habsburskolotrinském rakousko-uherském mocnářství.

Tyto skutečnosti neblaze poznamenaly i způsob a první kroky, jimiž se konstituovalo komunistické hnutí v čerstvě vzniklém masarykovském a benešovském Československu. Specifikem tohoto vývoje bylo několik unikátních skutečností. Tou hlavní byla osobnost mimořádně nadaného, tvořivého politika a teoretika hnutí Bohumíra Šmerala. Tou druhou jím houževnatě prosazovaná vůle budovat ne konspirativní hrstku, ale silnou radikální, de facto stále ještě sociální demokracii, spravující se plně zásadami vnitrostranické sociálně demokratické demokracie, která chtěla od počátku usilovat v zásadě byť radikálními, přece však především vývojovými prostředky o transformaci československé společnosti směrem k socialismu v zásadě - měřeno očima dneška - skandinávského typu. Byl to koncept, který neopouštěl půdu skutečnosti, byla to cesta, která umožňovala značné souznění i s hlavním sociálně demokratickým proudem, jak ho reprezentovalo Němcovo vedení ČSSDSD a jeho nejvýraznější osobnost, k mimořádným státnickým kvalitám rychle dozrávající první sociálně demokratický premiér země Vlastimil Tusar (v pozdější komunistické frazeologii bylo toto usilování známo jako stalinisty hojně napadaný tzv. šmeralismus).

Věc byla silně zkomplikována i další skutečností: II. kongres Komunistické internacionály přijal v létě 1920 neblaze proslulých 21 podmínek pro vstup do KI, které v atmosféře přetrvávajícího chiliasmu měly urychlit postup leninské revoluce do západní Evropy, jež však současně - a zjevně záměrně - znemožňovaly vstup skutečných sociálních demokratů do tohoto seskupení. Lehkost leninského okamžiku se stala velmi rychle - během 5-10 let - trvalou neblahou zátěží stalinské a posléze i stalinistické perspektivy hnutí. Za těchto okolnosti užší vedení strany (ČSSDSD), představenstvo, rozhodlo na počátku září 1920 o odložení sjezdu o tři měsíce ze září na listopad tak, aby nové kriterium mohlo být dostatečně prodiskutováno v místních politických organizacích a zabránilo se tak hrozícímu faktickému rozbití nejsilnější vládní strany. ČSSDSD přinesla tehdy ve prospěch zachování demokracie zejména Tusarovou zásluhou těžkou oběť, která našla své vyjádření ze závěrů hlubušské porady, svolané za činné spoluúčasti prezidenta Masaryka.

Komunisté, vedení Šmeralem a povzbuzovaní ohromujícími úspěchy Tuchačevského ofenzívy na západ, která zahnala polská vojska v konfliktu, který sama vyvolala, až k Varšavě, ovšem neuposlechli, a svou komunistickou konferenci, navenek ještě pod hlavičkou československé sociální demokracie, svolali. Rozbili tím hnutí v nejcitlivějším okamžiku existence nejen strany, ale i státu. Tvářili se totiž, zejména dogmatici a sektáři, pro něž i Šmeral, jehož se opakovaně dovolává také Grebeníček, byl sociáldemokratem a oportunistou, jakoby toto nebezpečí zprava neexistovalo a jako kdyby nebyla k dispozici krvavá maďarská zkušenost z Horthyho režimu, který v létě 1919 vystřídal komunistický Kunův režim. Chiliasmus opět „vítězil" nad obecně známými fakty a skutečností.

Sociálně demokratické hnutí se tím dostalo do vleklé krize, z níž se postupně vzpamatovávalo po druhou polovinu dvacátých let. Postup prvních komunistů také zastavil znárodňovací vlnu, o jejíž uskutečnění se ČSSDSD tehdy snažila (navázat na ni mohla až o čtvrt století později Laušmanovým znárodněním). Moudrý postup Němcova vedení, které se ve věci vlastnictví Lidového domu obrátilo na nezávislý soud, přispěl k v podstatě pokojnému převzetí majetků strany opět do rukou jejího skutečného vedení a ukončil rázně stav vnitřního dvoustraní v ČSSDSD. Vedení se mohlo z dočasného nedobrovolného útočiště v paláci Adria vrátit do Lidového domu. Bohumír Šmeral byl z Lidového domu vyveden dělníky branického pivovaru, kteří ho na cestu domů dobrosrdečně vybavili kožichem, aby se nenachladl.

Generální stávka, vyhlášená Šmeralovým vedením postupně se formující KSČ, se rozpadla pod tíhou faktu, že se proti jejímu konání postavila demokraticky většina společnosti. Skutečnost, že demokratické, nekrvavé překonání stávky, jež na některých místech přerůstala do státotoborných aktů (vyhlašování sovětských republik rad na Kladně a v některých dalších místech), umožnilo komunistům v následujícím roce nerušené dobudování jejich hnutí již mimo prostředky jiného politického subjektu, skutečně vlastními silami. Sílu tehdejšího důsledně demokratického Československa zdůrazňuje i fakt, že Edvard Beneš mohl stát účinně mobilizovat proti pokusům o zpátečnickou restauraci habsburkolotrinské moci ve střední Evropě.

Grebeníček se tu ovšem uchyluje k tradičnímu výkladu událostí, jenž má jednu základní slabinu: neobstojí ve světle doložených historických fakt a jde v něčem dokonce i za meze podání těchto událostí ve šmeralovské Galandauerově biografii, vydané před třiceti lety. Srovnání s „komfortem"komunistických žalářů padesátých let je v této souvislosti ještě přesvědčivějším argumentem.

Další osudy a příběhy komunistického hnutí v prvorepublikové ČSR jsou známy. Tvorba nového člověka jako produktu práce na tvorbě nových poměrů, jak hlavní cíl hnutí i strany tehdy formuloval Bohumír Šmeral, se záhy změnila ve vnitřní půtky a postupně ve dvojí autodegradační stalinizační (v komunistické terminologii bolševizační) vlnu: bolenojílkovskou a gottwaldovskou. Novou historickou šanci dostalo komunistické hnutí až v mnichovských událostech a váhou krvavých tisícových obětí, které přineslo v druhém odboji. Jak s ní naložilo, je dostatečně známo. Československá i česká sociální demokracie, která nikdy nepropadla antikomunismu, se stala jednou z cílených obětí infiltrace po roce 1945 a následně i perzekuce padesátých let a ideologická konstrukce tzv. sociáldemokratismu (v horší verzi sociálfašismu) nadávkou-nálepkou pro své takto „poctěné" nositele stejně nebezpečnou jako tzv. trockismus.

Ptáme-li se po základní slabině Grebeníčkova podání, je její pojmenování nasnadě. Grebeníčkova stať stůně stalinizující nostalgií a viditelně strádá nedostatkem schopnosti pracovat se skutečnými historickými fakty a souvislostmi.

Čtěte také:
Grebeníček (KSČM): Signály budoucího času
Štětina: Komunisty zakázat. Ale rychle, ještě před volbami
Dusno u komunistů. Filip seřval poslankyni přede všemi
Komunisté netuší, zda jsou proti antikomunistickým plánům buržoazie
Zrušit komunisty? Řečtí soudruzi jsou šokováni: Machinace vlády!
Paroubek prolomil tabu. Komunisté: Ano, ve vládě jsme po celé Evropě