Protože přechází v krizi dluhovou a pak kdoví v jakou další. Navíc uprostřed všemožných krizí identit, nebo dokonce identitární paniky, jak tomu říká Václav Bělohradský. A ke všemu ještě nečekané arabské jaro, destabilizace části arabského světa, s níž přichází další vlna uprchlíků z jihu. Dnes rozhodně důvodů držet pohromadě přibývá.
Evropská unie pohromadě zatím drží, ba pokouší se dokonce posílit se novými pouty. My se však, tedy činy našeho prezidenta a nejnověji i premiéra, tváříme, jako by šlo o pouta oslabující, svazující, omezující, a proto jsme se prostřednictvím naší politické reprezentace rozhodli zůstat stranou.
Co nejdéle jsme ostatně zůstávali stranou už v procesu ratifikace Lisabonské smlouvy. Podepsali jsme ji tehdy jako poslední s prezidentovou výhradou, ze které čiší špatné svědomí a strach, strach skutečný nebo předstíraný, ale vyjde to nastejno: když se budeme našich sousedů a vůbec Evropy bát, budeme se shánět po tom, kdo nás před nimi ochrání. A o to jde.
Docela nedávno jsme zůstali stranou Paktu Pro Euro Plus, přijatého na nedávném summitu Evropské rady valnou většinou účastníků. Jistě, stranou zůstali ještě i tři další.
Vcelku chápeme motivy Britů, kteří evropské snažení vidí stále ještě trochu jinak, totiž optikou bývalé říše, nad kterou slunce nezapadalo, i motivy Švédů, kteří si zřejmě pořád pošetile cení poněkud zašlého stříbra své neutrality. A Maďaři? Za oficiální důvod označil maďarský premiér Orbán obavu, že dohoda z posledního summitu je jen krokem k harmonizaci evropských daní, což prý není v maďarském zájmu. Tentýž důvod uvedl i náš premiér Nečas, doma pak ještě přidal, že nechceme být součástí "dluhové unie". Unie ale dnes přece dělá kroky s cílem nebýt napříště unií, sdružující státy, kterým hrozí bankrot.
Proč se ale postupně vyvazujeme z dostředných evropských tendencí, z hledání vzájemných pout, z Unie jako takové my, Češi, Moravané a Slezané?
Mohl bych jinak zmínit některé pozitivní věci. Před dvaceti lety jsem jako předseda české vlády podepsal vstup koncernu VW do automobilky Škody Mladá Boleslav a byl to nejúspěšnější krok naší privatizace. Podstatné pro její úspěch je, že nebyla za kupóny, že se s důvěrou rozhlížela po Evropě. Právě to jsme tehdy, česká vláda, navzdory vládě federální, velmi chtěli.
Nestáli jsme o privatizaci nezkušenými pseudovlastníky bez kapitálu, nedůvěřovali jsme tomu. Navíc v prostředí bez dostatečného právního rámce, který by bránil tomu, co se později smutně proslavilo po celém světě jako tunelování.
Dnes je tato automobilka nejúspěšnějším a nejoblíbenějším podnikem v zemi, značka Škoda je na špici celého koncernu a poslední model Octavie byl vybrán jako nejbezpečnější evropský automobil. Logo Škoda je ze všech českých zdaleka nejcennější. Ne proto, že je české nebo německé - není. Je už globální, nad ním, stejně jako nad zmiňovaným britským impériem, také slunce nezapadá. V tom je klíč k úspěchu -ve spojování, nikoli v izolaci.
A druhá dobrá zpráva: právě padají na našich západních a jižních hranicích poslední zábrany a princip volného pohybu pracovních sil začne platit i mezi Spolkovou republikou Německo, Rakouskem a Českou republikou. Upřímně řečeno, mrzelo nás, že to trvalo tak dlouho. Ty bariéry na cestě k sousedům nás ponižovaly, udržovaly v našich lidech pocit méněcennosti. - Tedy přinejmenším dvě dobré zprávy, mluvící pro naši ekonomickou orientaci na Unii, na našeho západního souseda...
Zejména loni a letos se navíc prokázalo, že za posledních dvacet let se vytvořivší navázanost na německou ekonomiku nám velmi prospívá, že i díky tomu nebo právě díky tomu jsme z krize zatím vyvázli jako jedni z mála bez větších šrámů.
Toto ekonomicky silné Německo je dnes podle všeho klíčovým hybatelem dalšího vývoje v Unii a my bychom měli být rádi, že jsme s ním tak říkajíc na jedné vlně. Ale my, jak za nás říkají prezident i premiér a jak ráda opakuje část komentátorů, rádi nejsme, bojíme se Evropy - někteří dodají zlověstně: německé Evropy, anebo německé socializující se Evropy. Obáváme se, odmítáme. Raději zůstaňme sami!
Mimochodem, to ekonomicky silné Německo je také Německo se stále silným sociálním státem. Myslím, že z debaty o tom, co drží Evropu pohromadě, by se nemělo vytratit téma sociálního státu.
Sociální stát je nejen tradičním evropským projektem, ale je projektem dosud patrně nejoriginálnějším. Liší se jím od ostatního světa. Samozřejmě, že prošel svými peripetiemi, že byl a je v některých ohledech zbytnělý, že vyžaduje korektury a opravy. Nikoli však demontáž pod reformním pláštěm, o kterou se současná vláda pokouší údajně v zájmu konkurenceschopnosti se sílícími asijskými hospodářskými giganty a v rozporu s Evropou.
Vedle Britů a Švédů jsme spolu s Maďary nezůstali jen mimo Pakt Pro Euro Plus. Na bruselském summitu Evropské rady se naše vláda odmítla podílet i na Evropském stabilizačním mechanismu, jehož smyslem je společně snížit rizika dalších finančních krizí. Jako by smyslem našeho konání bylo sobecky se starat sám o sebe, jako bychom právě my měli patent na stabilizaci.
Takže s kým my vlastně držíme? S nikým. Dost nešikovně jsme se přes hlavy našich evropských partnerů pokusili o privilegované vztahy s Bushovou Amerikou tím, že umístíme v zemi jejich radar, ale to se nepovedlo. V soutěži útěchy jsme sice vyhráli druhou Obamovou návštěvu Prahy, tam se ale přijel dohodnout ne s námi, ale s Rusy. Nic víc. Opravdu nevím, s kým dnes držíme.
Nejspíše si dnešní vládnoucí politická koalice myslí, že nejlépe je spoléhat se jen sami na sebe. Nejspíše na hnědé uhlí na Mostecku, černé na Ostravsku a temelínské a dukovanské reaktory a tedy na vyvážení elektřiny. Možná i proto současná vláda nedokáže, nebo se spíše neodváží definovat, co to jsou naše národní zájmy. Tváří se, jako kdyby tím jediným byl vývoz elektřiny. Jenže to je zájem ČEZký, nikoli národní zájem český.
Takže dnešní vládnoucí garnitura šíří kolem sebe a kolem nás kromě elektřiny hlavně atmosféru nedůvěry k vnějšímu světu. Spojence jsme my vlastně za celých těch posledních dvacet let nikdy doopravdy nehledali, kromě těch ad hoc před tím či oním dílčím hlasováním v Bruselu.
Když nemáme spojence, přímluvce, rádce, patrona - a já velmi konkrétně vím, že Merkelové Německo bylo k takové roli ochotné - tedy kdo je nám nejblíže aspoň tím, jak podobně vidí svět, jaké má hodnoty? Konečně se po dvaceti letech politický Mnichov odhodlal přijet do Prahy, i když podél hranic se lidé scházejí a spolupracují už dávno. Uvidíme, co bude dál.
Rakušané se patrně probouzejí do dalšího kola protitemelínského rozčilení, takže jižní sousedé, zejména ti na hranicích, nám nebudou zrovna přátelsky nakloněni. Slováci nás v lecčem předběhli a mají svých starostí na jižní hranici dost. S Poláky se geopoliticky a nábožensky tradičně míjíme, i když dnes zvídaví lidé na obou stranách hranic o sebe projevují zvětšující se a hlubší zájem.
A tak by podle posledních průzkumů veřejného mínění většina našich lidí v referendu vstup do Unie dnes odmítla. Ještě větší procento odmítá euro. Jsme dnes, posuzováno podle vlády a výsledků průzkumů, viděno ze Strakovy akademie, hrdě v čele euroskeptiků. Viděno ovšem téměř ze všech koutů Evropy, jsme na samém konci pelotonu. Přitom nám nikdo neublížil. Můžeme vyčítat Bruselu, že jsme si neuměli vzít zdaleka všechny peníze, které odtamtud mohly přijít? Nadáváme na bruselskou byrokracii a pak se ukáže, že nejméně dva kraje s evropskými penězi zacházely korupčně.
Přidělovaly si je podle politických známostí. Teď mají utrum a vyšetřuje je policie.
Také čerpání ze tří operačních programů Komise v Bruselu právě teď zastavila: program Životní prostředí, program Výzkum a vývoj pro inovace a program Podnikání a inovace. Všechno kvůli nepořádkům a korupci. 330 miliard evropských peněz ze 760 je dnes vážně ohroženo.
Mluvme o tom, co Evropany spojuje, co je drží pohromadě. Ale i o tom, co tyto tendence na některých bolavých místech kontinentu dosud oslabuje. Odvaha k realistickému vidění světa kolem nás bez iluzí -také to je to, co nám dodává sebevědomí, důvěru ve vlastní síly a takto i důvěru v evropské a evropanské sousedy, v jejich, dnes už v naši Unii.
(Text je založen na projevu předneseném na XX. česko-německé konferenci "Dialog uprostřed Evropy" v Brně 15. 4. 2011)
Petr Pithart, místopředseda Senátu PČR
Více:
Pithart (KDU-ČSL): Laudatio na Libora Michálka
##PROFIL 69##
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: kdu.cz
