Děkuji za slovo. Kolegyně a kolegové, máme před sebou velmi ambiciózní návrh zákona nového kodexu občanského práva, který se s dosavadní právní úpravou rozchází jak hodnotově, tak koncepčně. Návrh občanského zákoníku se rozchází s právní tradicí totalitarismu, a proto se hlásí k diskontinuitě vůči socialistickým občanským zákoníkům z let 1950 a 1964.
Tvůrci zákoníku chtějí naopak navázat na tradici prvorepublikovou, která kontinuálně vycházela z rakouského a středoevropského právního myšlení. Ideovým zdrojem rekodifikace jim proto byl občanský zákoník, respektive jeho návrh z roku 1937, který byl revidován jak z hlediska vývoje občanského a soukromého práva na našem území, tak s ohledem na vývoj evropských občanských kodexů a samozřejmě i s ohledem na příslušné směrnice a nařízení Evropské unie.
Uvedená východiska a principy, kterými se tvůrci návrhu nového občanského kodexu řídili, se odrazila i v užitém názvosloví, které mnohdy působí archaicky. A já musím říci, že mně zní sympaticky a zajímavě. Co je ale dle mého soudu podstatnější, v některých případech se návrh kodexu terminologicky míjí s úpravami, které na soukromoprávní úpravu navazují v oblasti veřejnoprávních vztahů.
Já zde nechci z tohoto pohledu rozebírat celý návrh zákona, ale chci se zastavit u problematiky, která je mi velmi blízká a která se týká pojetí zvířat v novém občanském zákoníku. Podle předkladatelů má mít soukromé právo pro své účely svoji kategorizaci zvířat, která sleduje účel ve vazbě na základní soukromoprávní instituty zejména spojené s existencí, vznikem a zánikem vlastnického práva ke zvířeti a otázky spojené s povinností nahradit škodu způsobenou zvířetem. Předkladatelé se sice odvolávají na skutečnost, že rozdělení zvířat, které pro občanský zákoník zvolili, zná i veřejné právo, poukazují však přitom na právní předpisy, které jsou z hlediska postavení zvířat v právním řádu zcela marginální a nebo o zvířatech obsahují jediné ustanovení s nevhodnou terminologií. Jako příklad mohu uvést zákon o krmivech, o pozemních komunikacích, či dokonce sdělení Českého statistického úřadu. Naproti tomu předkladatelé zcela ignorovali kategorizaci zvířat ze zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, který je jediným právním předpisem zabývajícím se v Ćeské republice otázkami zvířat komplexně.
Nejasné tak zůstává, proč máme namísto pojmu volně žijící zvíře definovaného tímto zákonem v občanském zákoníku užívat pojem divoké zvíře nebo proč namísto zavedených pojmů zvíře v zájmovém chovu nebo hospodářské zvíře máme užívat pojem domácí zvíře atd. Speciální kategorizace zvířat pro účely soukromého práva může být jistě praktická na poli soukromoprávních vztahů. Terminologická dvojkolejnost soukromého a veřejného práva však může do budoucna vyvolat v praxi řadu výkladových problémů a nejasností, neboť aplikaci soukromého a veřejného práva nelze v těchto případech vždy zcela oddělit. A je proto otázkou, nakolik je zavádění nových či staronových pojmů vždy opravdu účelné a zda to v některých případech není určitý právní manýrismus, který spíše než z domácí praxe čerpá se zahraničních úprav.
Z důvodové zprávy můžeme vyčíst, že se autoři inspirovali v německém, švýcarském, španělském a v dalších občanských kodexech. Co však chybí, je srozumitelná argumentace na téma, proč u nás nemáme vycházet z pojmosloví, které je u nás zavedené a občanům srozumitelné. Tolik má výhrada ke zvolené terminologii.
A nyní mi dovolte věnovat se tématu ve vztahu ke zvířatům možná ještě důležitějšímu, a to samotnému pojetí zvířete v novém občanském zákoníku. V § 487 navrhovaného občanského zákoníku se konstatuje, že - cituji: "Živé zvíře není věc." Podle důvodové zprávy se pak po vzoru dalších evropských úprav vymaňujeme z dogmatu římského práva pojetí zvířete jako věci v právním smyslu. Já takový přístup jednoznačně vítám. Kladu si ale otázku, zda je to postup dostatečný. Hned následující věta totiž zní, že - cituji: "Ustanovení o věcech se na zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze živého tvora."
A zde si dovolím malou odbočku. Z hlediska platného občanského zákoníku není zvíře definováno. Dosud platný zákon tedy neříká, že zvíře je věc, jak je poměrně často, ale mylně uváděno. Skutečnost je taková, že právní teorie považuje zvířata za věci v právním smyslu, protože právní ustanovení o věcech se na ně přiměřeně aplikují všude tam, kde to není v rozporu se zvláštními zákony na ochranu zvířat, veterinárním zákonem, trestním zákoníkem a dalšími předpisy. Pokud nově navrhovaný občanský zákoník tuto skutečnost explicitně vyjadřuje, nepřináší ve skutečnosti nic nového oproti stávajícímu stavu. Toto ustanovení má samo o sobě spíše symbolický, než právní význam, věcně přístup ke zvířatům nijak nemění. Negativní vymezení pojmu zvířete nastoluje otázku, čím zvíře vlastně je. Obdobné použití ustanovení o věcech na zvířata zase přinese v praxi řadu problémů souvisejících s výkladem, která ustanovení se na zvířata vztahují a která už nikoliv.
Možná je to nadsázka, ale chce se mi říci, že zvolený postup je spíše vějičkou, vábničkou, jejímž smyslem je umlčet ochránce zvířat, aniž by bylo nutné se věcí samou příliš zabývat. Potřebu samostatného právního režimu pro zvířata lze nejlépe dokumentovat na té části občanského zákoníku, která se týká přivlastnění a nálezu, kde se míchají movité a nemovité věci se zvířaty, přičemž je zřejmé, že odlišnost zacházení se zvířaty v těchto situacích je zohledněna jen velmi nedostatečně.
Skutečností je, že právní režim pro zvířata musí být do určité míry stejný jako pro věci. Zvířata nejsou subjektem práv a povinností, jsou předmětem vlastnického práva, mají svou hodnotu vyjádřenou v penězích, můžeme je nabývat na základě smlouvy atd. Existují však i případy, kdy onen právní režim být stejným nemůže a nemá. Okruh těchto situací by však měl být vymezen pozitivně, tedy tak, že tyto situace byly identifikovány a byl pro ně zaveden zvláštní právní režim. Namísto konstatování, že - cituji: "Zvíře není věc a ustanovení o věcech se na ně použijí přiměřeně", což je citace z návrhu, by mnohem spíše mělo býti řečeno, že živé zvíře je živý tvor, právně věc zvláštního druhu a ustanovení o věcech se na zvíře použijí pouze v případech, ve kterých pro zvíře neplatí odchylná právní úprava a neodporuje to jeho povaze živého tvora. A teprve v tomto případě by bylo možno konstatovat, že zvíře je samostatnou právní kategorií a nikoliv jen věcí sui generis, tedy věcí svého druhu, jak předpokládá návrh zákona.
A obloukem se tedy vracím na začátek, kde jsem ke zvolené terminologii citovala důvodovou zprávu, podle které "kategorizace a zvolené pojmosloví zvířat sleduje účel ve vazbě na základní soukromoprávní instituty, zejména spojené s existencí, vznikem a zánikem vlastnického práva ke zvířeti, a otázky spojené s povinností nahradit škodu způsobenou zvířetem" - to byla citace. A touto větou, kterou jsem citovala, je více než kde jinde deklarováno hodnotové východisko tohoto občanského zákoníku ve vztahu ke zvířatům. Tento návrh sice konstatuje, že zvíře není věc, ale i nadále se na něj dívá především z pohledu vlastnického práva a ochrany vlastnického práva a nikoliv z pohledu ochrany samotných zvířat. Tento přístup se pak bohužel promítá i do jednotlivých ustanovení, kde je režim nakládání se zvířaty upravován odlišně od nakládání s věcmi. Pravda je, že v těchto ustanoveních se řeší celá řada praktických otázek a situací, ale vždy je to řešení, které sleduje pohled majitele, a nikoliv zájem samotných zvířat a jejich potřeb.
Přes vše uvedené chci samozřejmě říci, že podporuji návrh občanského zákoníku k tomu, aby postoupil do druhého čtení. A já věřím, že to, co v mých očích jsou nedostatky, jsou věci, které předkladatelé budou ochotni a schopni přijatelně upravit resp. odstranit. Děkuji vám za pozornost.
Další projevy z 19. schůze Poslanecké sněmovny PČR čtěte ZDE
Dotaz Vlastě Parkanové můžete položit ZDE
##MINIPAS 220##
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Vlasta Parkanová - profil
