Postačí připomenout dlouhodobé rozpaky či přímo zavrhující názory významné části naší společnosti kolem divácky stále vlídně přijímané proslulé Vávrovy husitské trilogie JAN HUS, JAN ŽIŽKA a PROTI VŠEM za mnoho jiných příkladů. Zdá se dokonce, že hrdost na národní dějiny, povědomost o jejich vrcholech i kritický odstup k jejich méně slavným momentům, událostem a souvislostem je tímto druhem současného češství vnímán jako cosi na pomezí kýče a zavrženíhodné deviace. V mnoha ohledech to platí i o nedávné premiéře koprodukčního česko-polského filmu o druhoodbojové tragédii jedné malé středočeské vesnice.
I LIDICE patří k tomu typu filmů, jejichž nesporná kvalita je prubířským kamenem ne tvůrčího štábu, ale naopak mnohem více těch, kteří se snaží o vyjádření pocitu, jejž v nich tento filmový epos (současně i další český historický velkofilm) vyvolal. Je to také současně výpověď doby, choré nedostatkem slušnosti a hodnot. Skvělý Mahlerův scénář, kompozičně i pohledově opřený zcela neobvykle o faktograficky doložené lidské osudy těch dole, o jejich nezaměnitelný pohled, radosti, naivity, úzkosti i strachy a zmary, je doplněn Nikolaevovou cudnou režií, která pateticky vyznívající scény zcivilizovává až do decentna a propůjčuje tak jejich krutému obsahu maximální možnou působivost, oproštěnou od všech vnějších, plakátově zavádějících prvků (nikoliv náhodou je odborným poradcem filmu současný přední český historik, velký znalec lidického dramatu pplk. Eduard Stehlík).
Volně řazené obrazy zmnožují tragický vrchol - vypálení malé středočeské vesnice - a vnášejí do děje pohyb a řadu neotřelých pohledů. Platí to o lidickém mikrokosmu přelomu třicátých a čtyřicátých let, o scénách v kladenských továrnách (se svébytným vrcholem v podobě Heydrichova houslového komořinového koncertu ve Španělském sále, názorném příkladu jeho neblaze proslulé politiky cukru a biče v její "sladké" verzi), ale i zvláštní vězeňskokriminální komunitě, jejíž nepopiratelné hříchy hrůzy doby relativizují a posouvají do naprosto nečekaných kontextů.
Psychologie postav, některými recenzenty kritizovaná jako povrchní a téměř neexistující, je podrobena ve svém podání hlavnímu poslání filmu, tj. úsilí o vytvoření panoramatického dějinného obrazu viděného zdola, očima těch, kteří jsou jeho ne subjekty, ale objekty. Pohybuje se proto zákonitě na rozhraní typu a individua, jsouc v mahlerovském pohledu plně podřízena tomuto výchozímu tvůrčímu záměru.
Tragédie zavražděných i přeživších je podána na pozadí vykořeněného lidského osudu, vyhaslého jedince-synovraha, vyloučeného z vesnické komunity, který zoufale - byť navenek zarputile a urputně - hledá odpuštění a naplnění. Kdykoliv se zdá, že by tohoto životního cíle mohl dosáhnout, vstupují do hry dějinní činitelé, které tohoto muže opakovaně vrací do výchozího bodu jeho vlastně nedobrovolné golgoty a neúprosně ho válcují. Nejtragičtěji nevyznívají válečné scény, jak by se snad mohlo zdát, ale naopak první okamžiky osvobození a zejména klíčová scéna národního setkání 10. června 1945. Lidický muž, který přežil lidické muže, je pro oficiální legendu nepřijatelný a pro shromáždění přespočetný. Stačí si ho všimnout jen některé z přeživších lidických žen, které strávily zbytek války v koncentračních táborech nacistické Třetí říše. Závěrečný dialog mezi hlavním hrdinou svého druhu a jeho někdejší milenkou o potřebě pomníku vyznívá mnohoznačně; každý divák získává tímto způsobem prostor pro svůj vlastní názor a také pro odpověď, jež je v každém případě velmi nesnadná.
Patos vniká do LIDIC až se závěrečnými titulky, které dávají tušit, co v Lidicích a lidické tradici vlastně máme (seznam především ženských latinskoamerických žen nesoucích jméno Lidice). Nemohu nekončit tuto část recenze větou, která zní omšele, ale výstižně. LIDICE jsou nesporně dlouholetou splátkou na náš společný dluh. A velkým zadostiučiněním pro mimořádného znalce české identity Zdeňka Mahlera a současně sice opožděným, avšak přesto mimořádným doplněním jeho skvělého spoluscénáře klasických proslulých NEBESKÝCH JEZDCŮ uvedených do kin kdysi v roce Pražského jara.
Herecky určitě vynikají Karel Roden a velmi výrazná a osobitá Slovenka Zuzana Fialová stejně jako brilantní a svým výkonem v roli invalidní dělnické ženy dech beroucí Zuzana Bydžovská. Zapomenout nejde ani na výraznou figuru Veroniky Kubařové či pozoruhodný premiérový výkon v prvním osobním filmovém vstupu hrajícího Ondřeje Nováka. Velmi přesvědčivě působí i pojetí a vyznění Heydrichovy osobnosti, třebaže je načrtnuta velmi spoře jako sice střídmá, ale přesto plastická výchozí skizza. Po shlédnutí filmu lépe pochopíme věcný smysl doporučení předního současného českého politika, aby s filmem byla seznámena především právě maturující středoškolská mládež.
Jakkoliv podstatná část dosavadních recenzí mluví o zmařené umělecké příležitosti, nelze nepodotknout, že tím bojuje o pravdu, jejíž fragmentárnost a obtížná věcná obhajitelnost přímo bije do očí. Spornost některých fakt a souvislostí si proto dovolím alespoň naznačit.
Toto dílo je prvním filmovým ztvárněním světové české tragédie po dlouhých 69 letech, která uplynula od jejího hrůzného „provedení". Lidická tradice je mimořádným úspěchem českého protifašistického exilu a slovo Lidice vedle výrazů jako pistole či robot jedním z mála průniků naší slovanské řeči do světového povědomí. Uvědomíme-li si propastně nízkou či spíše nijakou úroveň výuky dějepisu na všech stupních současného českého školství (již před mnoha lety varovala proslulá PETICE 17. LISTOPADU Sdružení historiků České republiky-Historického klubu, založeného profesorem Josefem Pekařem, že „v kritické chvíli, hrozící vyústit v nedaleké budoucnosti rozpadem historického a kulturního vědomí české společnosti se všemi z toho plynoucími důsledky, se Sdružení historiků ČR obrací k školské i široké veřejnosti, aby svým tlakem pomohla zabránit uskutečnění neuvážených záměrů ministerstva školství."), výtka z didaktičnosti, z pohledu uměleckého filmového záměru i průkazné kvality jeho provedení sama o sobě více než sporná, viditelně ztrácí svou oporu v této dnes již obecně známé a zpravidla také sdílené skutečnosti.
Pominout tyto souvislosti a kontexty při posuzování díla umělecky nesporně zralého a zdařilého znamená to, co jsem již napsal v úvodu této recenze: že totiž LIDICE patří k tomu typu hraných filmů, jejichž nesporná kvalita obsahová i tvůrčí je prubířským kamenem ne tvůrčího štábu, ale naopak mnohem více těch, kteří se často s velmi proměnlivým zdarem snaží o vyjádření pocitu, jejž v nich tento excellentní filmový epos vyvolal.
Scénář Zdeněk Mahler, kamera Antonio Riestra, režie Petr Nikolaev, hrají Karel Roden, Zuzana Bydžovská, Zuzana Fialová, Ondřej Novák, Veronika Kubařová, Jan Budař, Dietlef Bothe, Thomas Zielinski, Václav Jiráček a další. Premiéra v České republice 2. června 2011.
Dále čtěte:
Bobošíková: Nominace si vážím, napřed chci ale znát názory lidických občanů
Landsmanšaft se omluvil, ředitel Památníku Lidice tomu ale nevěří
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: cssd.cz
