Cesta k cenzuře internetu tak zůstala, alespoň na první pohled, prozatím uzavřena. Bohužel, radost je poněkud předčasná. Internet, jakož i jakýkoliv jiný sdělovací prostředek, svobodný není a spíše se dá čekat, že cenzury informací bude postupně přibývat - čehož nezůstane ušetřen ani internet.
Problém tkví v pojetí státu, tak, jak je dnes obecně přijímáno a podporováno. Téměř nikdo totiž v dnešní době neupírá státu jeho údajné právo cenzurovat a omezovat jakékoliv informace. Tedy, přesněji řečeno, nikdo tak nečiní principiálně - a tudíž nelze cenzurním tlakům dlouhodobě vzdorovat.
V oblasti médií dnes není možné svobodně podnikat, a nehraje roli, zda jde o televizní stanici, rozhlas nebo tištěná či elektronická periodika. Stát si osobuje právo média všemožně regulovat a jedná, jako by se nacházel v roli výlučného majitele všech kanálů, kterými informace proudí. Samozřejmě, vše zaštiťuje pokrouceným pojmem "veřejného zájmu."
Nejviditelnější jsou tyto snahy v oblasti rozhlasu a televize. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je všemocným regulačním orgánem, jenž vládne nad televizními a rozhlasovými stanicemi železnou rukou. Rada je kdykoliv připravena udělit tučnou pokutu stanici, která se odváží zveřejnit něco, co je radou prohlášeno za nevhodné. Potrestaná stanice si nemusí být předem vůbec ničeho vědoma, neexistuje žádné pevně dané pravidlo, a vše v podstatě závisí na libovůli členů rady. Je to typický příklad naprosto neobjektivně definovaných přestupků, kdy obviněný nikdy neví, kdy a za co může být potrestán.
Nejde vůbec o tom, že by stát, potažmo rada, snad trestal televizní stanice za zločinný nebo nemravný obsah. Zásadním problémem je, že si zde několik samozvaných arbitrů vkusu a objektivity dovolí diktovat, co lidé smějí vidět, a před čím musejí být moudrými radními ochráněni. Bohužel, žádná absurdní pokuta udělená jakékoliv televizní stanici není pro veřejnost důvodem k protestu.
Velmi podobná je situace v oblasti vydávání knih, i když se na první pohled může zdát, že zde panuje naprostá volnost a každý si může vydat jakoukoliv knihu, najde-li vydavatele. Skutečnost je však poněkud jiná. Podobně jako u rozhlasu a televize platí, že nikdo nestanovil předem daná pravidla, co se nesmí knižně vydat. Stát jedná na základě vágně formulovaných obvinění z "xenofobie", "rasismu" nebo "extremismu" a žádný autor nebo vydavatel, který se pustí do takto ožehavých témat, si nemůže být jistý, zda se nestane terčem státní šikany. Příkladem může být vyšetřování, jemuž byl nucen čelit vydavatel Michal Zítko, který si dovolil v roce 2000 vydat nacistickou bibli Mein Kampf. Pan Zítko byl nakonec obvinění zproštěn, po více než pětiletých soudních tahanicích. Ostrakizaci a hrozbám musel dále čelit například psycholog Petr Bakalář, který vydal knihu Tabu v sociálních vědách. Publikace byla označena za rasistickou a xenofobní, a na pana Bakaláře bylo podána žaloba, kterou však policie posléze odložila.
Velmi specifická je pak oblast žurnalistiky. I zde platí, že stát má právo zasáhnout a ex post potrestat ten či onen deník za údajně nevyvážený článek nebo reportáž. Navíc, jak známo, funguje naprosto absurdní tzv. náhubkový zákon. Avšak stát tady má poněkud snazší práci. Novináři jsou totiž dlouhodobě vedeni k přísné autocenzuře, která, zdá se, naprosto paralyzovala jejich schopnost samostatného formulování jakýchkoliv myšlenek.
Internet je tedy prozatím skutečně nejsvobodnějším médiem. Snahy o jeho regulaci začaly ve světě až teprve nedávno a vždy narazily na poměrně silný odpor.
Avšak určitým způsobem je internet omezován již dnes - pronásledovány jsou webové stránky propagující určité formy levicového extremismu (fašismus, nacismus - zatímco komunistů si stát příliš nevšímá), tak i stránky obsahující dětskou pornografii. A nyní se stát pokusil zablokovat přístup na určité internetové sázkové systémy. Zatímco dětská pornografie je jediným případem, kdy má stát právo a povinnost jednat, všechny ostatní zásahy do obsahu internetu jsou neospravedlnitelné.
Omezování extremistických a pornografických webových stránek jsou hlavním argumentem, který zastánci státního dohledu nad internetem používají, chtějí-li obhájit své snahy rozšiřovat dosavadní hranice regulací internetu. Jestliže je nelegální šířit po internetových linkách dětskou pornografii nebo nacistické texty, pak je prý třeba stejně nakládat i s poskytovateli připojení, kteří umožní připojit se na zakázané sázkové weby.
Tento argument je však falešný a může se udržet pouze tehdy, jestliže lidé nechápou smysl existence státu a neobtěžují se o něm uvažovat.
Stát dokáže fungovat jen a pouze za použití síly. Každá akce vůči zloději, vrahovi nebo podvodníkovi je násilím, stejně jako jakákoliv zásah do tržního prostředí. Jakákoliv iniciace síly je v rozporu s právem na svobodu, a aby stát nepošlapával svobodu svých občanů, veškeré jeho aktivity se musejí omezit jen na reakci vůči takové iniciaci síly. Kdykoliv stát jedná, aniž by reagoval na použití násilí, nachází se morálně na stejné úrovni jako jakýkoliv zloděj, lupič nebo podvodník. A právě tak jedná stát, jestliže se vměšuje do práva jednotlivce publikovat svobodně informace dle své libosti. Pouhé publikování informací totiž samo o sobě není násilím, bez ohledu na to, že nás jejich obsah snad může pohoršovat nebo znechucovat. Stát, má-li fungovat na morálním základě a nechce-li jednat jako zločinec, nesmí vůči publikování informací nijak zasahovat.
V první řadě je třeba se zamyslet, zda je skutečně v pořádku, když stát svým občanům zakazuje sázet na zahraničních sázkových webech. Jestliže stát tvrdí, že z těchto sázek nevytěží žádné daně, pak odpověď musí být: "No a co?" Má snad stát začít zakazovat lidem nakupovat v zahraničí dejme tomu benzín nebo alkohol a zdůvodňovat to nutností bránit se výpadkům výběru spotřební a prodejní daně? A vůbec, daně jsou v principu zločinem, legalizovanou loupeží za bílého dne, a stát zde opět vystupuje v roli nikoliv instituce s posláním chránit své občany před násilím, ale jako násilník. Internetové sázkové systémy, ať už zde nebo v zahraničí, naproti tomu žádné násilí nepředstavují - každý sází dobrovolně a má mít plnou svobodu naložit se svými penězi, jak uzná za vhodné.
Už samotný zákon, který takto selektuje povolené a zakázané sázkové společnosti, představuje zlo a bylo by vhodné proti němu protestovat stejně důrazně, jako proti snahám o omezování internetu.
Podobně nedává smysl stavět argumenty pro regulaci internetu na faktu, že se dnes stát snaží o potlačování extremismu a pornografie na internetu, a nepovolené sázkové weby jsou prostě jen dalším překročením zákona a je tedy nutné je stejně stíhat. Předně nejde o to samé. Zatímco dětská pornografie je očividným a jednoznačným násilím, a tedy negací svobody, a stát zde tedy má povinnost jednat, v případě různých extremistických webů je situace jiná. Neonacistický web sám o sobě nepředstavuje žádné bezprostřední násilí, na nějž by stát měl nějak reagovat. Účelem existence státu je obrana občanů před jednoznačným a bezprostředním násilím, a ne potlačování toho, co snad nepřímo a za určitých okolností může, ale nemusí k násilí vést.
Ovšem, je samozřejmě jedním z průvodních jevů státu, který není založen na racionalitě a respektu k právům jednotlivce, že definuje zločiny naprosto svévolně a dovoluje si dělat zločince z lidí, kteří nikdy nikomu neublížili a nikdy by je to ani nenapadlo.
Protentokrát tedy zvítězil odpor těch, kteří pozvedli svůj hlas proti snahám o regulaci internetu. Ovšem problém vměšování státu do svobodného šíření informací se tím, jak je vylíčeno výše, vůbec nevyřešil. Média jsou a budou dále kontrolována a omezována, a stejně jako platí, že státní regulace mají sklon se na sebe postupně nabalovat a svobody tak stále ubývá, lze předpokládat, že se stát bude snažit omezovat média a informační kanály stále silněji. Internet nebude výjimkou a ojedinělé protesty s tím nic nenadělají, protože se vždy omezují jen na jeden dílčí aspekt státního paternalismu. Takto nelze uspět.
Namísto z kontextu vytržených protestů proti určitému zákonu nebo vyhlášce bychom tedy měli útočit na samotnou podstatu etatismu - na morální principy, na nichž dnešní stát stojí.
Má stát vůbec právo vměšovat se do životů pokojných a slušných lidí, kteří nikomu neškodí a na nikoho neútočí? Jestliže se domníváme, že toto právo má, pak nemáme žádný myšlenkový základ, na němž bychom mohli postavit protest proti omezování internetu. Stát omezuje všechna média, a stanovuje bezpočet norem v bezpočtu oblastí ekonomiky, proč by tedy nemohl omezovat i internet? Ve skutečnosti je třeba důrazně odmítnout všechny státní zásahy, celou státní regulační mašinérii. Takto bohužel většina lidí, kteří protestují proti omezování internetu, nepřemýšlí, a jejich vítězství je tedy zákonitě jen dílčí a dočasné. Zásadní problém dnešní společnosti, tedy stále citelnější oklešťování naší svobody, vůbec neřeší. Koneckonců, nedělejme si iluze - velká skupina odpůrců regulace internetu jsou v zásadě k silné ruce státu velmi smířliví, souhlasí např. se sociální politikou, omezováním přirozených monopolů, stanovováním hygienických norem, antidiskriminační politikou, nebo zákazem kouření v restauracích. Svobodnou společnost si valná část z nich v podstatě nepřeje.
A samozřejmě si nelze představovat, že poslanci, kteří nakonec dotyčný zákon zamítli, jsou nějací bojovníci za svobodu. Například ministr Kalousek prohlásil: "Cenzuru internetu nemohu podpořit už jenom proto, že si to nedokážu technicky představit. Kdyby to technicky šlo, tak jsem nikdy nedovolil kurzové sázky na internetu."
Svobodu tedy nezachrání ostrůvkovité a vzájemně na sobě nezávislé protesty vůči tomu či onomu státnímu zásahu. Východiskem může být jen a pouze principiální obhajoba individualismu a práv jednotlivce.
Luboš Zálom je příznivcem Svobodných
Dále čtěte:
Kalousek: Cenzuru internetu podpořit nemohu
Sněmovna schválila změny v hazardu. Véčka proti
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Svobodni.cz
