Pokud bych měl něco skutečně označit za „nucené práce", pak jedině to období, kdy občan České republiky pracuje proto, aby odvedl veškeré své vydělané peníze státu. Dosažení dne, kdy začíná v kalendářním roce konečně vydělávat svou prací pro sebe a svou rodinu, se nazývá den daňové svobody a je jím u nás přibližně polovina roku (a do tohoto data raději metodiky nepočítají úplně všechny odvody, které se nejmenují daně, přestože ničím jiným nejsou). Do té doby veškeré hodnoty, které člověk vytvoří, odvede státu, přičemž o tom, jak s těmito penězi stát hospodaří, si už nedělá iluze snad nikdo. Přesto to občané odvádět pod sankcemi dokonce odnětí svobody v případě neplacení musí.
Dost lidí se v kontextu zavedení povinnosti přijmout obecně prospěšnou práci od ledna 2012 ohání Ústavou a právem na práci nebo právem obdržet podporu v hmotné nouzi. Problém je, stejně jako v oblasti lidských práv, která si současná společnost skrze sociální stát posunula až pomalu do roviny „práva na to, co má jiný také, ač se o to zasloužil sám", že někteří lidé mají hodně posunuté vnímání hmotné nouze. Hmotná nouze je podle mého mínění stav, kdy člověk nemá na jídlo a vodu a to ještě za předpokladu, že se do tohoto stavu nedostal vlastním přičiněním. Pokud dostal, pak není prostor na nějaké podpory v hmotné nouzi, ale na půjčku, kterou pěkně vrátí. Stejné je to u odpůrců nově navrhované úpravy vyplácení podpor a dávek s výkladem „práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací." Vážení, toto právo v Ústavě v žádném případě nezakládá povinnost státu občanům práci zajistit či dokonce „dát", jak si občas také někde přečtu.
Vytvořit pracovní místo, které není umělé jen proto, aby jedni živili druhé a zdánlivě to vypadalo, že tak pracuje více lidí, to je pěkná fuška. Předpokladem pro vznik takového pracovního místa není státem uměle vytvořený problém k řešení nebo dotace z veřejného rozpočtu do oblastí podle preferencí toho, kdo zrovna vyhrál volby. Předpokladem je skutečná poptávka po výrobku nebo službě. Bohužel se (nejen) náš stát podílí na zdravým rozumem jen těžko neuvěřitelném kolečku, ve kterém na jedné straně vybere peníze z daní, aby na strane druhé zadotoval nějakou oblast výroby nebo služeb (přičemž ne všichni na to ještě navíc dosáhnou) a koncovému „spotřebiteli" ve finále zadotoval ještě jejich nákup. Tím prý vytvoří nové hodnoty a pracovní místa. Skutečnost, že peníze na to dali výhradně ti, kteří v tomto kolečku nejsou a produkují nedotované hodnoty díky tomu, že je po nich opravdová poptávka, stát raději moc neventiluje - a podle mě dělá ukrutnou chybu a podílí se tak programově na úpadku vnímání a pochopení toho, kde se všechny ty peníze opravdu berou.
Ústava České republiky neříká „Jedni občané jsou povinni živit druhé a skrze stát jim zajišťovat práci a obživu." Od toho je tu člověk sám a pak musí, v dobách horších, přijít na řadu rodina, která se v době nouze o své členy postará. Teprve v okamžiku, kdy toto není možné, mají přijít ostatní občané skrze stát a těm, co nikoli vlastní vinou nemají co jíst, pomoci. Ach ano, jistě, můžete možná i oprávněně namítat, že státu odvádíte dost peněz, aby se o Vás postaral. Že je přece hrozné, když polovinu roku děláte proto, abyste veškerý výdělek pod hrozbou sankce ze strany státu tomuto státu odevzdali, přičemž ten z toho živí nakonec skoro 3/4 národa v podobě důchodů, podpor, dávek a statisíců zaměstnanců ve veřejném sektoru. K tomu mám jediný komentář: To je Váš problém, koho jste doposud volili. Normální totiž je, když Vám stát maximum vydělaných peněz nechá, abyste se mohli Vy a Vaše rodina zabezpečit pro nemoc, stáří nebo ztrátu zaměstnání, aniž byste toto chtěli zajistit od jiných. Není normální pracovat půl roku proto, abyste živili kromě sebe a členů své rodiny ještě další dva jiné lidi, které ani neznáte. To je normální obdoba masochismu, kterým se odpovědnosti za svůj vlastní život prostě nikdy nezbavíte.
Související:
Vláda zavadí otrokářské praktiky, hřímá komunista Opálka
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: František Matějka
