Parlament přijal zákon o uznání protikomunistického odboje. Po sněmovně pro něj včera hlasoval i Senát.
Odpovědi na těžké, nepříjemné otázky naší nedávné minulosti budou vždycky před námi. Byl u nás totalitární režim? Jistěže byl, ale opravdu až do konce osmdesátých let? Co mu předcházelo v prvních poválečných letech? Byl únor 1948 neočekávatelným zvratem, nebo jen spíše mocensky rozseknutým završením logiky fungování Benešovy Národní fronty, odsouhlasené všemi (navzájem se povolenými) stranami? A jaký že to byl režim, který nás lámal v čase normalizace? Jaké mučicí nástroje na nás „totáč" používal? Když se proti režimu statečně bojovalo i tím, že se uteklo z prvomájového průvodu hned ze seřadiště? A pak se o tom vyprávělo... Víc si snad ten ubohý režim ani nezasloužil - pokud ovšem někdo nechtěl vyhazovat do vzduchu jeho sochy.
Nikdy tyto otázky nerozhodneme definitivně a nejméně se to může podařit zákonům. První senátní pokus („Památník nesvobody 1938-1989") se datuje rokem 2000. Bylo příznačné, že sněmovnou neprošel, protože do doby nesvobody zahrnul i léta poválečná, jinými slovy netroufl si rozparcelovat svobodu a nesvobodu jako louku za stodolami sousedů. Druhý, nedávný pokus byl o hodně odvážnější, věděl dopředu, kterého dne druhá totalita začala (bylo to ve středu 25. února 1948) a kdy skončila. To zase bylo v pátek. Sedmnáctého.
Zákony, které budou uzákoňovat letopočty a data jako platné, závazné mezníky a budou předem vědět, do které škatule je zařadit, budou nás od poznání celé pravdy o minulosti jen a jen vzdalovat.
Doufám, že především proto neprošla Poslaneckou sněmovnou první verze návrhu zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu, tedy nikoli pouze kvůli Mašínům. Na těch by se zřejmě neshodla žádná evropská společnost. Tomu zákonu bylo všechno jasné, nejen letopočty. Uměl jako chirurg skalpelem rozlišit odboj od odporu. Členy KSČ, kteří se proti té straně postavili, měl s jejich vinami a polehčujícími okolnostmi (opět podle kalendáře) přečteny, jako kdyby prošli magnetickou rezonancí, obsluhovanou ministerskými úředníky a bohorovně sebejistými mládenci ze státního ústavu pro pravdu o minulosti.
Uznání permanentní, nikoli jednorázové Nová verze zákona hlavní absurdity první verze bere zpět. Kritika těch, kteří pro první verzi nezvedli ruce, naštěstí zapůsobila. Také silná a reprezentativní stanoviska historiků, jež jeden sebevědomý mladý chartista (tehdy mladý) označil za cár papíru.
Lidé, kteří se statečně postavili diktátorskému režimu, jemuž říkáme komunistický, zasluhují uznání, myslím ale uznání permanentní, nikoli jednorázové. Tu úctu projevujeme už přes dvacet let tím, že ty lidi vyzdvihujeme ze zapomnění, ukazujeme je, zveme je na slavnosti, vyznamenáváme je, stavíme jim pomníky a na místa s nimi spojená umisťujeme pamětní desky. Píšeme o nich články a knihy, natáčíme o nich filmové a televizní dokumenty, hrané filmy. Vzpomínáme na ně při výročích.
Ovšemže je to málo! Vždycky to totiž bude málo. Nedělejme si iluze, že úctu k těm, kteří byli stateční, když my ostatní nebyli, lze odvážit na vahách a říci dost, stačí. Vždycky budeme dlužníky. Ten dluh ale nelze zarovnat ani tím, že vytešeme do kamene zákon.
Zákon ovšem v nové verzi kromě jednorázového finančního ocenění částečně vyrovnává také nespravedlnosti v důchodech. Pozdě, ale přece. I když si výhrady k celku zákona ponechávám, je to pro mne - a myslím, že i pro mé kolegy v klubu křesťanských demokratů - dostatečně silný důvod zvednout pro něj ruku. Přestože někteří odpůrci komunismu peníze předem odmítají. To je ctí. Jistě, nedělali to pro peníze. Ale nesmíme je nechat žít v bídě.
Problém tedy zůstává. Všechno slovní, symbolické i peněžní ocenění je zcela nedostatečné, pokud si budeme nadále lhát do kapsy o minulosti. Ne, nejsem ten, který tu pravdu zná. Jen vím, že se k ní dosud jen blížíme. Úctu k hrdinům nejvěrohodněji projevíme vůlí podívat se na naši minulost bez alibistických lží, iluzí, které o sobě hýčkáme. Bez výmluv, že to byli vždycky ti druzí, kteří nám ublížili.
Za čas uvidíme, kdo se o nárok na projevy úcty, které zákon nabídne, přihlásí. Někteří zasloužilí určitě ano, jiní zasloužilí určitě ne. Pro iniciátory zákonného rozsouzení minulosti by to mělo být poučné. To poučení ovšem přijde pozdě. Jako vždycky.
Iniciátoři tohoto zákona a ti, kteří jej prosazovali, jako kdyby při tom stáli na barikádě, budou mít své svědomí ošetřené. Ale jen pokud věří, že svědomí může mít paragrafovanou podobu.
***
Úctu k hrdinům nejvěrohodněji projevíme vůlí podívat se na naši minulost bez alibistických lží, iluzí, které o sobě hýčkáme
Autor je místopředsedou Senátu, v letech 1990-92 byl předsedou vlády České republiky
Vyšlo v LN
Čtěte také:
Zákon o třetím odboji sněmovnou prošel. Bouchalo se ale do stolu
Zastánce Grebeníček: Útoky na Semelovou jsou nápady chorých mozků
Hanba! Grebeníčka ve sněmovně vypískali za jeho řeči o třetím odboji
Komunisté skrečovali sněmovnu. Kvůli zákonu o svých zločinech
Očekávala jsem od komunistů obstrukce, přiznala k třetímu odboji Klasnová
Tluchoř a Klasnová: Grebeníček i Semelová by se měli stydět
Komunisty nezakážete. Na násilí jsou tlustí a řeči nestačí, tvrdí právník
Dotaz Petru Pithartovi můžete položit ZDE
##PROFIL 69##
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: kdu.cz
