Už od dob Klostermana a Kalčíka byla synonymem krásné, relativně civilizací nedotčené přírody, hlubokých lesů, čisté vody a přímých lidí. Byla takovou po celé minulé století, přestože v jeho první polovině byla (na dnešní poměry) dost hustě osídlená a živila ve svých lesích a na svých polích tisíce trvale žijících a hospodařících usedlíků. Byla takovou i v druhé polovině minulého století, kdy její velká část byla pro většinu lidí nepřístupná a člověk v ní zasahoval minimálně (jen když to příroda nezbytně potřebovala a nedokázala si pomoci sama).
Byla taková, ale od té doby, co ji začali usilovně „hájit" čeští ochránci přírody, již bohužel není. S novou dobou a přelomem tisíciletí přišli samozvaní ochranáři a začali se o Šumavu starat a Šumavě nastaly problémy.
Zelení fundamentalisté se rozhodli využít Šumavu k radikálnímu experimentu - pro přeměnu dříve kulturní krajiny v prales. Šumava se pro tento experiment svým vývojem ve druhé půlce minulého století jevila jako nejlepší polygon. Základní chybou (či spíše ze strany ochranářů úmyslem) bylo rozhodnutí chránit jako první (bezzásahové zóny) národního parku 135 relativně malých lokalit roztroušených po celé jeho ploše. Toto uspořádání v podstatě vylučuje „léčit" nákazu v celém parku, protože se z bezzásahových zón vždy znovu rozšíří. Pro zelené fundamentalisty ale přeměna Švancemberského hospodářského lesa na prales postupovala zřejmě příliš pomalu, a tak bylo nutné „trochu pomoci". Na začátku, v 90. letech, kdy kůrovcová kalamita (která se ve smrkových monokulturách musela dříve či později dostavit) šla, ne-li zcela zastavit, tak velmi omezit pokácením několika desítek či stovek napadených stromů, se zelení fundamentalisté ke stromům připoutávali a kůrovce (nikoliv stromy) „ubránili". Reálný výsledek jejich tehdejší „ochrany" je dobře vidět na pramenech Vltavy, Plešném jezeře i jinde.
Většina z tehdejších nadšených ochránců si asi ani dnes nebude ochotna přiznat, že že katastrofa, která Šumavu postihla, je i jejich dílem. Orkán Kiril už jen dílo v kůrovcem zesláblých smrkových monokulturách umocnil. Po Kirilu měl kůrovec logicky ještě větší žně, a víc kůrovce logicky znamená víc napadených stromů, větší devastované plochy a více škod. Na to zareagovala správa parku (kterou ovládli za ministra Bursíka a spol. ještě „zelenější" fundamentalisté) zařazením cca 30 % druhých zón - do té doby zásahových sanačních ploch - do režimu bezzásahovosti. Sice bez zákonného zmocnění, zcela protismyslně, ale udělali to, protože to udělat mohli. Měli „svého" ministra životního prostředí, „svého" ředitele parku i ve Vědecké radě parku byli většinou jejich příznivci.
Lokalita na Ztraceném u Ptačího potoka, o kterou se nyní vede mediální i faktický boj, jako zástupná bitva o budoucnost celé Šumavy, je a vždy byla ve druhé zóně NP Šumava. Je to lokalita, která byla vždy hospodářským klesem a byla vždy určena jako ochranné zásahové pásmo ke dvěma prvním zónám, mezi nimiž leží. Jak okresní soud v Klatovech, tak i Česká inspekce životního prostředí potvrdily, že k zásahu v této lokalitě žádnou speciální výjimku správa národního parku nepotřebuje, může a musí v ní zásah proti kůrovci v souladu s ostatními podmínkami provést.
A jsme zase tam, kde to celé začínalo. Zelení fundamentalisté, když přišli o mocné figury na ministerstvu a ve správě parku, které zajišťovaly plnění jejich nesmyslných vizí o přeměně Šumavy v prales z moci úřední, zase přistoupili k osvědčené taktice. Znovu vytáhli do lesa a přivazují se ke stromům. Vyrazili „chránit" les, ale ve skutečnosti jsou největším spojencem nikoli lesa, ale kůrovce. Když jim soud zakázal dělat obstrukce jako organizace, vydávají se za prosté občany. Jen když kůrovec zcela zničí existující lesy a tím i dosavadní hospodářský charakter Šumavy, aby se zde, uprostřed hustě osídlené Evropy, mohla uskutečnit jejich vize rozsáhlého pralesa.
Říká se však - nevstoupíš dvakrát do téže řeky. Doufám, že dnes už samozvaným „ochráncům" pod záminkou nenarušovaní jejich práva na protest neumožníme poškodit znovu práva nás všech. Máme totiž právo a povinnost bránit efektivně naše národní bohatství - zelenou Šumavu. Máme právo a povinnost bránit se škůdcům, ať už těm smrkovým, nebo těm, kteří s vizí přeměny Šumavy na prales ji ve skutečnosti mění na hnědou poušť. Doufám, že jsme již dál a že za dodržení všech zákonných podmínek státní moc a policie zajistí, aby dřevorubci mohli udělat to, co se udělat musí, aby se situace alespoň dále nezhoršovala. A doufám také, že alespoň náklady na policejní manévry při ochraně práce dřevorubců nepůjdou za všemi daňovými poplatníky, ale za těmi, kteří je svým protiprávním jednáním vyvolali. Škody, které způsobili tito „ochránci" Šumavě v minulosti, totiž už nikdo nenahradí.
Luboš DVOŘÁK, předseda Kontrolního výboru Zastupitelstva Jihočeského kraje
Více:
Šumava má další skandál. Pomník pohraničníka opět stojí
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: kscm.cz
