Nečas: Fiskální smlouvu jsem stejně podepsat nemohl. Neměl jsem k tomu mandát

Vážená paní předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, dámy a pánové, dovolte mi, abych vás informoval o výsledcích zasedání neformální Evropské rady, která se uskutečnila dne 30. ledna letošního roku v Bruselu, a především o přípravě smlouvy o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii, často označované zkráceně jako fiskální úmluva, fiskální kompakt či smlouva o rozpočtové odpovědnosti. Jednání Evropské rady mělo na programu více bodů, ale logicky jejímu jednání dominovalo minimálně z hlediska pozornosti téma nové smlouvy. Jak jistě víte, tato tzv. fiskální úmluva vychází z prohlášení hlav států a předsedů vlád Eurozóny, přijatého na okraj evropské rady 9. prosince 2011. Jejím cílem je přispět k řešení současné dluhové krize v Evropě, především v Eurozóně, a to posílením fiskální disciplíny a koordinace hospodářských politik členských států EU.

Pouze připomenu, že se jedná o mezinárodní smlouvu, která stojí mimo rámec unijního práva, zároveň však smlouvu, která má pro budoucí podobu EU mimořádný význam, neboť představuje první krok na cestě ke skutečné fiskální a hospodářské unii. To bychom si měli uvědomit a jednoznačně si to přiznat. Přiznat si také fakt, že se ukázalo, že monetární unie bez fiskální unie fungovat nemůže, nicméně že se kvalitativně jedná o poměrně výrazný posun k fiskálnímu federalismu.

Jelikož cílem smlouvy je především stabilizace Eurozóny, mají se její ustanovení vztahovat jen na smluvní strany, jejichž měnou je EURO, a na ostatní smluvní strany až od okamžiku, kdy EURO přijmou. Tyto smluvní strany mají nicméně možnost se k některými či všem závazkům dobrovolně přihlásit i před tímto okamžikem. Pokud jde o postoj, který jsem zaujal na zasedání Evropské rady, chtěl bych se vyjádřit k otázce souladu mého jednání na summitu s rámcovou pozicí a mandátem.

Rámcová pozice, schválená vládou 18. ledna, jasně říká, že: Cituji: "S ohledem na změnu podmínek pro přijetí EURA v důsledku ratifikace smlouvy se v souladu s programovým prohlášením vlády jeví nezbytné, aby byl souhlas s ratifikací této smlouvy vyjádřen v referendu, nebo aby referendem bylo podmíněno pozdější přijetí EURA, jež nastane účinností smlouvy, jímž nastane účinnost smlouvy vůči ČR. Bez jasné politické shody na této věci nemůže pověřený zástupce Vlády ČR smlouvu podepsat."

Znovu opakuji citaci poslední věty z rámcové pozice, schválené jednomyslně vládou 18. ledna letošního roku: "Bez jasné politické shody na této věci nemůže pověřený zástupce Vlády ČR smlouvu podepsat."

Mandát pak ještě upřesňuje, že cituji: "ČR učiní rozhodnutí o případném podpisu této smlouvy až po důkladném prostudování jejího konečného znění," konec citátu.

A dále, že: Cituji: "S ohledem na to, že smlouva zásadním způsobem změní povahu Eurozóny, bude třeba pozdější přijetí EURA spojené s účinností této smlouvy vůči ČR v naší zemi schválit v referendu."

Na summitu byla všem státníkům položena jasná otázka. Podpoříte nyní tady a teď závazně dojednaný text a zavážete se tím politicky k jeho podpisu? Ano nebo ne? 25 státníků odpovědělo ano a zavázalo se tak v březnu smlouvu podepsat. Tím tedy již nyní učinili rozhodnutí smlouvu přijmout. Již toho 30. ledna učinili politický závazek tuto smlouvu přijmout. Pokud tak v březnu neučiní, poruší svůj politický závazek.

Mohl jsem já takový závazek učinit? Citoval jsem před chvílí z rámcové pozice a z mandátu vlády. Z hlediska mého mandátu nikoli. Mé ano by bylo totiž rozhodnutím o podpisu této smlouvy, i když by k faktickému podpisu došlo až v březnu. Rozhodnutí by za Českou republiku padlo již na lednovém summitu. A mandát jednoznačně a explicitně říká, že právě takové rozhodnutí o podpisu smlouvy není možné. Učinit bych jej mohl až po důkladném prostudování jejího znění.

Tedy postupoval jsem v souladu s mandátem a troufám si říci, že jsem ani nemohl postupovat jinak. Dokonce i kdybych neměl se smlouvou vůbec žádný obsahový problém, kdyby se nám podařilo prosadit všechny naše priority, nemohl jsem jednat jinak podle mandátu a rámcové pozice.

Znovu opakuji, že ano znamená politicky závazné ano. Tzn., stát se zaváže v březnu podepsat. Někdo může namítnout, že jsem mohl na summitu vyjádřit podmíněný souhlas. Jakési smlouvu podporuji, ale nejsem schopen s jistotou říci, zda ji v březnu budeme schopni podepsat. Jistě. Mohl bych působit před ostatními jako poslušný partner. Za měsíc bych přijel a mohl se vymlouvat, že jsme nestihli všechny procedury, nedojednali všechny dohody.

Proto bych rád zdůraznil, že takový přístup chytré horákyně by se mi nejenom osobně příčil, ale nebyl na jednání možný. Chtělo se jasné, a, opakuji, závazné ano. Cokoli jiného by bylo řazeno mezi ne. Proto jsem nemohl, než jasně říci, že souhlas s podpisem v dané chvíli nemohu dát, a proto v tuto chvíli říkám ne. Tím jsem podpis, mimochodem, nevyloučil, pouze jsem se k němu nezavázal.

Je absurdní říkat, že toto jednání mandát neumožňoval, a dokonce nelze ani říkat, že mi mandát umožňoval smlouvu politicky podpořit. Jak jsem již vysvětlil, tak neumožňoval. Jasně mi zakázal učinit jakékoli byť právně nezávazné rozhodnutí o budoucím podpisu smlouvy, které by mělo charakter předběžného politického závazku vůči jiným státům. Konečný text smlouvy byl navíc přitom dojednán až na samotném summitu, takže nemohl být našimi experty analyzován, natož prodiskutován ve vládě či parlamentu.

Rád bych v této souvislosti zdůraznil, že odmítnutí takového politického příslibu neznamená, že jsme vyloučili možnost, aby se ČR ke smlouvě připojila někdy v budoucnosti. Zvláště poté, co byly našimi vyjednavači vyjednány změny čl. 15., které toto kdykoli v budoucnosti umožňují.

K rozhodnutí nepřipojit se zatím k podpisu smlouvy mě ovšem nevedly jen důvody procedurální, ale i aspekty zcela věcné povahy. Z obsahových důvodů lze třeba uvést: co se týče samotného obsahu smlouvy, nepodařilo se bohužel prosadit, aby vedle kritéria rozpočtového schodku bylo závazně do článku 7 zahrnuto i dluhové kritérium. Článek 7 neboli tzv. hlasovací kartel - to není termín můj, ale takto toto ustanovení označil liberální europoslanec a šéf liberální frakce v europarlamentu Guy Verhofstadt - je sám o sobě masivní změnou ve fungování Evropské unie, která může mít dalekosáhlé důsledky. Pokud s ním ovšem máme souhlasit, tak by takováto změna měla mít životaschopnou podobu. To by platilo v případě, pokud by se článek vztahoval na země překračující kritérium veřejného dluhu, to znamená maximálně 60 % hrubého domácího produktu, nikoli jen kritérium maximálního rozpočtového deficitu v proceduře nadměrného schodku, to znamená deficit maximálně 3 % hrubého domácího produktu. Zde bych chtěl, dámy a pánové, také doplnit, že stávající krize v eurozóně, krize některých států eurozóny, je primárně způsobena dluhy, je to dluhová krize, nikoli pouze krize deficitu, jakkoli deficity k nárůstu těchto dluhů vedou. Čili tato smlouva v tomto neřeší jádro problémů eurozóny, protože neřeší dluhovou krizi, která je v základech stávajících problémů eurozózy.

Stejně tak se nepodařilo k naší spokojenosti upravit ani podmínky účasti na tzv. eurosummitech. Konečný text vychází z francouzsko-polského kompromisu, který Polsko vyjednalo bez nás. Musím říci, že mám pocit také z těch následných analýz, že ne zcela se našim polským přátelům tento kompromis podařil a myslím, že to teď také zpětně zjišťují. Na summity budou nečlenové eurozóny zváni tehdy, půjde-li o téma konkurenceschopnosti, architektury eura a této smlouvy. Záleží ale na libovůli pořadatelů, jak budou konkrétní obsah jednání předem interpretovat, to znamená zda pozvou nebo nepozvou nečleny eurozóny. Na summity bychom byli navíc zváni až po vstupu smlouvy v platnost a naší ratifikaci, čili nikoli hned po podpisu, ale až po naší ratifikaci. Do příštího roku tudíž smlouva tak jako tak nemůže v daném ohledu přinést České republice benefity, pokud bychom přistoupili na poněkud jaksi často používanou logiku argumentů, že je důležité být takzvaně u toho. Řada ustanovení smlouvy má navíc povahu jakýchsi blanketních norem, jejich skutečná povaha se ukáže až následně v podobě aktů sekundární legislativy Unie nebo rozhodovací praxe unijních institucí. V tuto chvíli nevíme, co jsou tzv. společné principy z této smlouvy pro korekční mechanismus dle článku 3, jak bude vypadat tzv. program rozpočtového a ekonomického partnerství dle článku 5, jak dopadne spojení řízení rozhodčí povahy se sankčními ustanoveními dle článku 8 atd., atd. Nevíme to nejen my, neví to prakticky nikdo. Jinými slovy, zůstává příliš otevřených neznámých v obsahu smlouvy. To, co víme, je, že dochází k přenosu nových významných pravomocí na unijní instituce a že se povaha evropské spolupráce mění směrem k fiskálnímu federalismu. Mimochodem, je třeba si uvědomit, že sám hlasovací kartel v čl. 7 pomáhá hlavně dvěma největším státům eurozóny. A je potřeba si to otevřeně přiznat a otevřeně pojmenovat. Ty se totiž mohou společně s Evropskou komisí domluvit na určitém doporučení či návrhu vůči zemím v proceduře nadměrného schodku, který následně Evropská komise vydá a všechny státy paktu budou podle této smlouvy povinny pro ně hlasovat. Pokud je zajištěna podpora těchto dvou největších států Evropské unie, nikdo již nedokáže návrh Evropské komise zvrátit, ať bude obsah doporučení jakýkoli. Nikdo, pokud se - znovu opakuji - Evropská komise dohodne s největšími dvěma státy Evropské unie, nebude možnost všech ostatních toto rozhodnutí jakkoli zvrátit. K tomu se zaváže ten, kdo podepíše tuto smlouvu. Právě tento obsah může mít přitom velmi politický charakter. Tady chci připomenout, že když v roce 2003 překročil deficit státního rozpočtu 3 % u Portugalska, Evropská komise okamžitě uvalila sankce. Když stejný deficit překročil v případě Francie a Německa, Evropská komise žádné sankce nevyhlásila o dva roky později. Čili tato rozhodnutí Evropské komise mají bytostně politický charakter a to bychom si měli přiznat. Nejde tu tedy zdaleka jen o automatické sankce, již jsme vždy podporovali, ale o to, že se Evropská komisi a dvěma největším státům dává fakticky do rukou zásadní pravomoc vůči státům se schodkem prosadit téměř jakoukoli vlastní představu toho, co je správné učinit, např. zvýšit daně. I když formálně nadále hlasuje Rada, fakticky je to Evropská komise, kdo rozhoduje, pokud má zajištěnu podporu těchto dvou největších států. Jak správně během jednání Rady některé státy upozorňovaly, z doporučení Evropské komise se fakticky stává závazné rozhodnutí. To znamená z doporučení, které můžete, ale nemusíte respektovat, se stává rozhodnutí, které jste povinen, povinen implementovat. Dochází zde k přenosu významných kompetencí na Evropskou komisi, protože ona v tomto případě, má-li zajištěn souhlas dvou největších států, rozhoduje.

Totéž platí i pro článek 8. Ten je přitom sám o sobě interpretačně tak nejasný, že státy nyní zjistily, že se musí dohodnout na tom, co v něm vlastně stojí. Kromě dojednané smlouvy bude tak zřejmě v březnu schvalována a podepisována i její závazná interpretace, která ji ovšem podstatně doplňuje a mění. Fakticky tak budou schvalovány a podepisovány hned dva právní dokumenty. V nově projednávané interpretaci se pak již jasně píše, že žalobu na jiné státy budou muset smluvní strany provádět i proti své vůli. Určí se klíč pro výběr zemí, které tohoto "černého petra" ponesou. Zřejmě to bude předsednické trio. Uvědomme si, jak to může být citlivá věc. A to se projednává jen jaksi mimochodem po summitu, až v těchto dnech.

Vtipné je, že během jednání jsme na tento problém upozorňovali pouze my a Německo, země s vysokou právní kulturou, a ostatní se na nás dívali nechápavě. Teprve poté, co všichni závazně souhlasili s podpisem, nám dali za pravdu. Čili až poté. Nyní se pak dohadují o tom, co ve smlouvě vlastně je. Aby někdo hned nekritizoval, že jsme mimo hlavní proud, chci připomenout, že k těmto jednáním jsme přizváni, to znamená i Česká republika je těchto jednání účastna. Zcela to ale potvrzuje, že můj postup byl v souladu s mandátem.

Ze zmíněných skutečností vyplývá naprosto zásadní skutečnost. Povaha našeho závazku přijmout euro se touto smlouvou, stejně jako vytvořením systému evropského mechanismu stability, významně mění. Jelikož naše ústava zmiňuje explicitně nikoliv obecné referendum, ale právě referendum k přenosu pravomocí na mezinárodní organizaci, domnívám se, že i v souvislosti se zásadní změnou povahy evropské integrace musíme dnes tuto otázku naprosto legitimně otevřít. Ne snad nutně s touto smlouvou, to je jenom část mozaiky, jenom bičem doplňujícím cukr v podobě evropského mechanismu stability, z něhož mohou země v rozpočtových potížích čerpat peníze a rozpočtově odpovědné země do něj musejí platit. Plné důsledky proměny měnové unie samozřejmě budou spojeny se vstupem do eurozóny, kdy bude teprve tato smlouva účinná.

Pokud bychom tedy měli uvažovat o tom, že se pravidla fiskálního kompaktu a krok k fiskální federaci začnou uplatňovat i ve vztahu k České republice, pak si otázku legitimity a dostatečnosti referenda z roku 2003 musíme položit naprosto oprávněně a je to otázkou dalších politických diskusí na české politické scéně. Ostatně v Dánsku a Švédsku, dvou neeurozónových státech, s nimiž se chceme v této věci srovnávat, s referendem o přistoupení k měnové unii již počítají, resp. žádný jiný postup nepřipouští. Navíc není důvod situaci dramatizovat. V důsledku aktivity našich vyjednávačů došlo ke změně článku 15 tak, že smlouva je otevřena k přístupu smluvních stran i po jejím březnovém podpisu bez omezení.

Není tak pravdou, že jakýmsi způsobem teď bylo učiněno fatální rozhodnutí. Kdykoli v budoucnosti může Česká republika k této smlouvě přistoupit.

Chtěl bych také zdůraznit, že samozřejmě motivace jednotlivých členských zemí EU k závaznému příslibu podepsat tuto smlouvu, je velmi rozdílná. Vezmeme-li si např. 17 členských zemí eurozóny, ty se dělí na dvě skupiny. Na skupinu první, která dostává finanční pomoc, a tam je logické, že nemůže nepodepsat podobnou smlouvu. Pak je tady druhá skupina členských zemí eurozóny, které tu finanční pomoc poskytují a logické, že trvají na této smlouvě, protože nechtějí platit více a především chtějí pro budoucnost zabránit podobným dluhovým krizím. Pak je tady šest nečlenských zemí eurozóny, což je Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko a také Polsko a s jeho flexibilní linkou směrem k Mezinárodnímu měnovému fondu, které jsou buďto příjemcem pomoci z mezinárodních programů, ať už Mezinárodního měnového fondu nebo Evropské unie, nebo mají přislíbenu tuto pomoc, jako je právě ona flexibilní úvěrová linka v případě Polska. Tam je opět logické, že nemohou nepodepsat. Nemohou nedat příslib připojení se k tomuto fiskálnímu kompaktu.

Pak v podstatě kromě Spojeného království, které se drží programově mimo tuto smlouvu, zůstávají pouze tři země, Dánsko, Švédsko a Česko, které nejsou příjemci pomoci, nemají ji ani přislíbenu, protože ji nepotřebují, z nichž dvě země, Dánsko a Švédsko pokud budou uvažovat o vstupu do eurozóny a teprve vstupem do eurozóny tato smlouva nabude pro ně účinnosti případně, tak mají již dneska širokou politickou dohodu, že tak neučiní jinak, než prostřednictvím referenda.

Pouze na okraj se ještě zmíním o prohlášení k růstu a zaměstnanosti, které bylo na zasedání Evropské rady rovněž projednáno. Naše prohlášení zaměřené na tyto dva cíle vyzývá k provádění dílčích iniciativ zaměřených na podporu zaměstnanosti zejména mladých lidí, zejména dokončení vnitřního trhu a posílení financování malých a středních podniků. Neobjevujeme Ameriku, spíše se vracíme k existujícím projektům a záměrům s tím, že se přihlašujeme k jejich dalšímu rozpracování a dokončení. Obsah prohlášení v drtivé většině koresponduje s prioritami vlády České republiky a proto jej podporujeme.

A já chci jenom uvést, že toto prohlášení bylo přijato pouze 25 členskými zeměmi, že se k němu nepřipojil švédský premiér. Jinými slovy, jakási jednomyslnost (?) na jednání Evropské rady není nic tragického, není nic neobvyklého, není nic jaksi heretického.

Deklarace skýtá potenciál pro další posud i pokud jde o zvyšování konkurenceschopnosti Evropské unie a jejích členských států. Klíčovou je pro nás tradičně zejména část deklarace k vnitřnímu trhu a k podpoře malých a středních podniků. Právě zde vidíme největší rezervy a prostor pro další úsilí na evropské úrovni. Právě vnitřní trh je nadějí pro české exportéry a zárukou posilování růstu a konkurenceschopnosti Unie. I zde přirozeně platí, že některé části prohlášení mohly doznat dílčích změn, např. pokud jde o záměr vytvářet tzv. národní programy pracovních míst a jejich monitoring, nebo o další kroky v oblasti daňové koordinace. Celkově vzato ale text představuje kompromis, který nepřinese dodatečnou zátěž a který Česká republika může akceptovat. Přesto platí, že úspěch deklarace bude záviset především na politické vůli signatářů, naplnit mnohdy vznosná slova hmatatelnými výsledky.

Dámy a pánové děkuji vám za pozornost. (Potlesk z řad koalice.)