Realita v české společnosti je však poněkud jiná, než se domnívá P. Nečas a K. Peake. Dokazuje to například boj probíhající uvnitř státního zastupitelství mezi státními zástupci. Sdělovací prostředky dokonce v této souvislosti spekulují, zda jde na státním zastupitelství o standardní prověrky či tzv. „lux“ na informace. Jisté je, že v této zcela určitě politické hře jde o 34 různých kauz, majících své hluboké kořeny v politické sféře. Ohrožují tedy některé politiky ze všech současných vládních stran.
V této situaci předkládá ministr spravedlnosti do vlády další opatření, které má přispět k potírání korupce a zejména drobné kriminality. J. Pospíšil přichází s nápadem vytvořit centrální registr přestupků. Není to nový návrh, v minulých letech byl již několikrát tento záměr v odborných i politických kruzích diskutován. To nové, s čím ministr spravedlnosti přichází, je nápad, aby po třetím spáchání byly některé přestupy trestné, a to i ty řešené blokovou pokutou. Mělo by údajně jít o přestupky proti majetku, proti veřejnému pořádku a proti občanskému soužití. Např. u drobných krádeží by nebylo rozhodující, zda škody přesáhly hranici 5 tisíc Kč, tj. onu pomyslnou hranici mezi přestupkem a trestným činem. U veřejného pořádku by se však trestnost týkala i např. nepovoleného svolávání demonstrací. Variantně ministr spravedlnosti zvažuje, jak časově dlouhé má být období, v němž by třetí opakované spáchání téhož přestupku naplnilo formálně stránku trestného činu.
Drobná kriminalita je určitě závažný společensky nebezpečný jev dnešní české reality. Ohrožuje bezpečnost velké části občanů. Má však také výrazný sociální rozměr umocněný zhoršující se ekonomickou situací, vydělováním stále větší části obyvatel z možnosti získat prostředky na pokrytí základních životních jistot. Spekulace, lichva, např. s byty, vytváří často ghetta sociálně vyloučených lidí. Možná by pro vládu mělo stát spíše za úvahu snažit se vytvářet pracovní místa a dát lidem nejdříve možnost práce, a omezit tak možnost sociálního vyloučení. Stále více se vytrácí prevence kriminality a svůj vliv mají neuvážené zásahy do práce policie. J. Pospíšil se inspiroval možná u starého návrhu KDU-ČSL, kdy tato strana systémem třikrát a dost chtěla řešit postih nejtěžších trestných činů a ukládání „doživotního“ trestu odnětí svobody. Přestupky však mají vyjadřovat svou hodnotou nepatrnou společenskou nebezpečnost vůči přečinům a trestným činům. Navíc u přestupků je dnes roční promlčecí lhůta, ta by se musela změnit. Návrh ministerstva spravedlnosti navozuje i další otázku, proč v novém trestním zákoně byl v podstatě zrušen institut recidivy u majetkových přečinů a byly sníženy trestní sazby u majetkových trestných činů? Je také otázkou, zda by nový nápad trestné činnosti byly české soudy schopny odpovídajícím způsobem zvládnout. Je zde i otázka následného výkonu trestu, který by v řadě případů určitě soudy z trestů alternativních, např. peněžitých, měnily na trest odnětí svobody.
Ministr J. Pospíšil často přichází s kroky, které se pak ve společnosti míjí svými účinky, vyžadují časté změny a jsou drahé i málo účinné. Mám vážnou obavu, že i tento návrh se k nim zařadí. Možná, že tím má být odvedena pozornost veřejnosti od řešení závažných korupčních kauz a současného stavu policie.
Stanislav Grospič, poslanec Parlamentu ČR a místopředseda ÚV KSČM
autor: kscm.cz
