Podobné výkřiky dnes slyšíme od příznivců federalizace Evropské unie ve vztahu k Číně. Podle nich jedině velká, hospodářsky, měnově, fiskálně a politicky jednotná unie nás ochrání před obchodní invazí Číny, že jen taková unie je schopná Číně hospodářsky konkurovat.
Podíváme-li se hlouběji do historie, nenajdeme žádný příklad, který by potvrzoval, že by samotná velikost někdy zajistila konkurenceschopnost jakéhokoli státního útvaru na dlouhá léta. Vždy se ukázalo, že samotné ovládnutí velkého území bylo tím jednodušším úkolem. Podstatně složitější bylo, dokonce i při vojenské převaze, proměnit velké území v politicky stabilní a hospodářsky kvetoucí státní systém, jenž by přetrval po staletí. To se naposledy podařilo ve středověku pouze Egypťanům a Římanům. Pokusů o ovládnutí velkého území v Evropě v letech pozdějších, však Evropané zažili několik. Jak rychle začaly, tak také skončily. Posledním pokusem, ve kterém jsou hnacím motorem Německo a Francie, je založení Evropské unie. Počátek tohoto experimentu nalezneme již v roce 1952, kdy byla podepsána Pařížská smlouva, kterou bylo založeno Evropské společenství uhlí a oceli, což je považováno za základ Evropské unie. Poslední pokus tedy trvá již hezkou řádku let, nicméně největší a nejrychlejší posun k vytouženému cíli se Německu a Francii podařil až v posledních letech, po opětovném sloučení Německa. Nedávno 25ti zeměmi Evropské unie podepsaný fiskální pakt, který je smlouvou o soustředění fiskální moci do rukou Evropské komise, tedy Německa a Francie, dává tušit, že letitý proces, směřující k ovládnutí jednotlivých zemí Evropy bude dokonán. Jak prohlásila soudružka Merkelová po jeho podpisu, fiskální pakt je základem pro unii politickou, což bude tečkou za tou jednodušší částí jejich úkolu.
A jak se Německu a Francii daří naplňovat tu druhou, obtížnější část úkolu, tedy proměnit velké území Evropské unie v politicky stabilní a hospodářsky kvetoucí státní systém, který by odolal i Číně a přetrval po staletí? To názorně ukazuje politická a ekonomická situace Řecka, Itálie, Španělska, Portugalska a Irska, která by bezpochyby taková nebyla, kdyby nebylo Evropské unie. Že má jejich situace negativní dopad i na ekonomiku ostatních členských zemí unie není nutné zdůrazňovat. Je pouze otázkou času, kdy se rovněž viditelně promítne i do jejich situace politické.
Přihlédneme-li současně i k růstu HDP celé Evropské unie za posledních 15 let, který se každým rokem pohyboval těsně kolem 1% a připomeneme si, že státy stojící mimo eurozónu tento průměrný ukazatel zvyšovaly, je obrázek o hospodářské úspěšnosti Evropské unie a její konkurenceschopnosti dokonán. Přitom délka trvajícího období stagnace a neutěšený výhled do budoucna neukazují, že by šlo o cyklický hospodářský propad. Právě naopak potvrzují, že jde o trvalý stav zaostávání, jenž je výsledkem společného úsilí Německa a Francie, výsledkem jejich způsobu či typu vedení občanů jednotlivých států Evropské unie. Je to praktická ukázka jejich schopností, ke kterým se upínají naděje eurohujerských občanů.
Bylo by zřejmě úsměvné si myslet, že toto vše Německo a Francie nevědí. Jejich počínání si vysvětluji tak, že vidina vlády nad celou Evropou je pro ně tak silným motivem, že jim nedovoluje respektovat zkušenosti a poznatky nabyté za dobu trvání civilizace a naopak umožňuje přehlížet důsledky svých počinů na jednotlivé státy a každého občana. Jde o hrubé přehlížení nejen ekonomických, ale zejména etických principů, což jsou ovšem hodnoty, které pro ně nikdy moc velký význam neměly, jak dokazuje jejich minulost.
A jakou úlohu hraje v jejich úsilí hospodářský rozvoj Číny, ale i další rychle se rozvíjející ekonomiky? Je to prosté a přitom paradoxní. Rychlý rozvoj Číny a její obchodní invaze neslouží k ničemu jinému, než k vyvolání strachu z budoucnosti. Vyvolávači strachu totiž velmi dobře vědí, že každý jedinec, kterému chybí špetka sebevědomí, hledá vždy při pocitu ohrožení svého ochránce. S vyvoláváním strachu a pocitu ohrožení mají velmi dobré zkušenosti agresivní klimatologové. Tuto osvědčenou zkušenost tedy využívá i Německo a Francie při svém úsilí ovládnout Evropu. Do pozice ochránce jednotlivých států Evropy pasovaly Evropskou unii, tedy sami sebe. Původce nesnází jednotlivých států je tedy současně i jejich ochráncem.
Miloslav Machač je členem Republikového výboru Svobodných
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Svobodni.cz
