Paroubek: Jak dál proti recesi a společenské krizi

České hospodářství je znovu v poklesu, v prvním čtvrtletí už o celé procento, zatímco podle Eurostatu ekonomiky všech sousedních zemí – Německa, Rakouska, Slovenska a Polska – rostou. Slovensko dokonce dvakrát rychleji než Německo, jak to bývalo obvyklé u České republiky před 6 až 7 lety. Nečasova vláda tak prakticky vyvrací svou pochybnou ekonomickou tezi, že nemůže ovlivnit hospodářský růst. Nějaký vliv české vlády na českou ekonomiku tu asi bude.

Tento vliv je hluboce negativní i podle dalších hledisek. Po šesti letech naprosto stabilního vývoje státních financí, kdy byla zadluženost pod 30 procenty HDP, zažíváme od roku 2008 prudký vzestup podílu státního dluhu až na loňských 41%. Měli jsme tedy růst ekonomiky a stabilitu financí a máme růst dluhu a stagnaci až pokles ekonomiky. To je markantní změna. Klesá také konkurenceschopnost země, jak je to patrné ze zhoršování směnných relací v zahraničním obchodě, kde trpně přijímáme snižování cen.

Pokud jde o samotný vývoj hospodářství, těžko to mohlo dopadnout jinak, když vláda torpédovala spotřebu domácností, která tvoří 50 procent českého HDP (průměr EU je 58 procent). Tvrzení, že také škrty zaměřené na zdravotnictví, školství, kulturu či podporu bydlení jsou naprosto nezbytné, je třeba konfrontovat s faktem, že v České republice dosahuje tato a další individuální spotřeba z veřejných zdrojů necelých 11 % HDP. Nižší je pouze v Řecku, Bulharsku, Rumunsku a na Slovensku, uvádí Růžena Vintrová v posledním čísle Ekonomických listů, vědeckého časopisu CES VŠEM.

Je zřejmé, že vláda není schopna nabídnout nic reálného z toho, co slíbila. Země potřebuje zásadní změnu hospodářské politiky, která by přestala podvazovat produktivní potenciál, zmírnila dopady recese na obyvatelstvo a soustředila se na obnovu hospodářského růstu, bez kterého nelze uvažovat o stabilitě veřejných financí. Nic z toho však není možné, pokud budeme zemí, ve které ten, kdo nekrade, vypadá jako méněcenný.

Žádná ekonomika se nemůže vzpamatovat, dokud jí pouští žilou tunelování, korupce a systém zbytečných a předražených veřejných zakázek. Nástroje jsou známy, ale na začátku musí stát platný zákon o státní službě. Státní služba musí být stabilní, nestranická. Musí umožnit jasnou dělbu kompetencí i osobní odpovědnosti. Také politoložka Vladimíra Dvořáková ve své velmi zajímavé analytické knize „Rozkládání státu staví“ na první místo reálné nápravy přijetí zákona o státní službě, zákona o státních úřednících. Ať už je nový nebo obnovený, ať je původní nebo novelizovaný, hlavně ať skončí všechny vytáčky, které jej zatím dokázaly úspěšně blokovat.

Takový zákon musí být pilířem národního programu protikorupčního boje, který pak bude zahrnovat také zrušení anonymního vlastnictví akcií, majetková přiznání, obnovu finanční policie, mnohokrát probíraná opatření jako je centrální nákup, všechno na internetu, centrální provádění státních zakázek v jednom úřadě, úřad státní expertízy veřejných zakázek, audity veřejných služeb – a nejspíš bychom snadno vyjmenovali i deset dalších. Stačí se podívat do některé země, kde to funguje.

Stejně tak je namístě přinejmenším odklad špatně připravené a nesmírně nákladné důchodové reformy, zrušení nepříznivých finančních náhrad církvím, odklad daňové reformy a lepší využití zdrojů ve velkých polostátních podnicích. Regulátoři by se měli více zaměřit na zneužívání oligopolního postavení dodavatelů síťových služeb – vyšší cena elektřiny nebo hovorného je vlastně dodatečná daň, která zvyšuje náklady celé ekonomiky.

Současně je nezbytné rychle obnovit schopnost čerpat z evropských zdrojů, což se neobejde bez zavedení určité formy krizového režimu v přímé pravomoci premiéra či ministra financí. Přitom bychom neměli zapomínat, že velké infrastrukturní stavby zaměstnají spíše drahé stroje než větší počty lidí a spolu se stavbou rostou i příští provozní náklady, které musí také někdo zaplatit.

Velké zahraniční společnosti se možná spokojí s tím, že stát bude fungovat a nebude vytvářet korupční pasti. Zato malé a střední firmy, které zaměstnávají u nás nejvíc lidí a rozšiřují hospodářskou aktivitu i mimo oblasti velkých industriálních center, potřebují soustředěnou rozvojovou pomoc.

Nemusí jít nutně o peníze ze státní kasy. Pomohla by i koordinace vlastních zdrojů. V programu francouzského prezidenta Francoise Hollanda se objevil návrh na vznik regionálních průmyslových záložen pro malé a střední podniky a také státní investiční banky zaměřené na rozvojové projekty v regionu. Je nezbytné přehodnotit také investiční pobídky pro inovační malé a střední podniky v regionech se strukturálními problémy a velkou nezaměstnaností. Podobnou funkci může splnit i podpora netržního výzkumu v oborech, které mohou takovýmto regionům pomoci.

Zásadní změna hospodářské politiky se přitom může opřít o několik nových trendů, před kterými česká pravice strká hlavu do písku. Nové výzvy představují také klimatické změny, ropný zlom nebo ohrožení energetické a potravinové bezpečnosti. Tyto výzvy přivádějí na svět nové technologie i celé nové průmyslové obory s novými trhy, na které se mohou přeorientovat globalizací zasažení výrobci automobilů, letadel, skla, elektrotechniky, energetických zařízení.

Zároveň se nabízí sada nových příležitostí, které přinesl věk internetu. Je smutné, že u nás byly využity jen jako nové příležitosti k stamilionovým či dokonce miliardovým tunelům, jak to pojali tvůrci a inspirátoři Opencard, IZIP nebo systémů na ministerstvu práce. Ve skutečnosti je to nástroj s velkým potenciálem svobody a demokracie, nástroj, který snižuje kapitálové požadavky na mnoho oborů tvořivé práce. Je to nástroj, který může značně usnadnit řešení problémů lidí vzdálených a opomíjených. Je průvodcem této nové průmyslové revoluce, která je zároveň revolucí decentralizace.

Hospodářský růst už nemusí být svázán s růstem stále větších společností a s čerpáním stále nedostupnějších přírodních zdrojů. Klesá atraktivnost přelidněných městských aglomerací. Přibývá věcí zadarmo – není to jen samotný technický přenos informací, ale často i tvůrčí spolupráce lidí, které dala síť dohromady. Právě v prostředí nejvyspělejších technologických vymožeností se obnovuje význam sdílení a spolupracující obce. Nabízí se jako protiklad hyperindividualizace, sobeckého boje všech proti všem. Vrací se zájem o ekonomiku krátkých vzdáleností, ze zdrojů v místě. Vynořuje se nový přístup, jak oživovat zanedbaná, marginalizovaná území. A taky jak mít za málo peněz hodně muziky, když se platby drží uvnitř obce a točí se v lokální ekonomické smyčce.

Tato země není bez šancí, byť to tak v rukou pravicové koalice vypadá. Není pravda, že nenabízíme řešení. Je pravda, že to není řešení pro kmotry a oligarchy, kteří si chtějí co nejdéle zachovat vše, co urvali v minulosti. Je to řešení pro občany a pro jejich obnovenou prosperitu. A to pak občané musí cítit, že se také na něčem podílejí, o něčem rozhodují a někdo z politiků má zájem o jejich názor.

Jiří Paroubek