Mach (Svobodní): Může ještě Evropa někdy růst?

Éra škrtů je u konce a klíčovým heslem Evropské unie se stává hospodářský růst. Jak jej ale nastartovat? Ve středu začíná další summit EU, který bude tuto otázku řešit. Šance, že se politikům podaří nalézt fungující odpověď, rozebírá ve svém článku ekonom a předseda Strany svobodných občanů Petr Mach.

Nový francouzský prezident François Hollande chce prosadit změny v takzvaném fiskálním paktu, který podepsalo 25 států Evropské unie včetně Francie. Za Francii jej 2. března 2012 v Bruselu signoval bývalý prezident Nicolas Sarkozy. Smlouva čeká ve francouzském Národním shromáždění na ratifikaci.

Dokument se celým jménem nazývá Smlouva o stabilitě, koordinaci a vládnutí v hospodářské a měnové unii. Zavazuje státy přijmout ústavní pravidlo o vyrovnaném rozpočtu a podléhat ekonomickým radám Bruselu, pokud rozpočet vyrovnaný nebude.

Francie není schopná smlouvu naplnit. Letos očekává deficit 4,6 procenta HDP a nikdo neví, jak státní rozpočet vyrovnat. Zavedení předvolební vlajkové lodi, 75procentní daně z příjmu pro bohaté, zjevně veřejné finance Francie nezachrání. Nikdo nebude vykazovat vysoký příjem, když by mu z něj po zdanění a po sociálních odvodech nic nezbylo. To spíš odejdou poslední zbytky francouzských podnikatelů do kantonu Ženeva.

Pro Francii by bylo potupné, kdyby den po vstupu fiskálního paktu v platnost měla podléhat rozkazům z Bruselu à la Řecko: Privatizujte to a to, zvyšte ty a ty daně, navyšte věk odchod do důchodu, a tak dále. Jenže Hollande smlouvu asi nevypoví. Německá kancléřka se nechala slyšet, že změny ve smlouvě nepřipadají v úvahu.

Nový francouzský prezident by mohl být uchlácholen, kdyby EU kromě fiskálního paktu přijala ještě jednu smlouvu – pakt růstu. Hollande by před svými voliči neztratil tvář. Vlk by se nažral a koza zůstala celá.

Logika francouzského požadavku je pochopitelná. Škrty a zvyšování daní nemusejí vést k vyrovnanému rozpočtu, pokud mají za následek hospodářský pokles. Vidíme to dobře na příkladu Řecka. Jednak ekonomický diktát z Bruselu nefunguje (deficit se prohlubuje a ekonomika se propadá), jednak to veřejnost nepřijímá s pochopením a oddaností hodnotám EU.
Pomůže nový pakt růstu?

Nezapomeňme, že už tu jeden Pakt stability a růstu byl. Zavázal země k udržování deficitu rozpočtu do tří procent hrubého domácího produktu (HDP), jinak měly přicházet sankce – odříznutí od úvěru Evropské investiční banky (EIB) a pokuta až 0,5 procenta HDP. Jenže pakt nikdo nedodržoval. Země bez deficitu si spíš limit tři procenta HDP vyložily jako cíl.

Místo, aby se dostavila stabilita a růst, nastala dluhová krize a hospodářská stagnace. Když bylo již v roce 2000 jasné, že kýžený růst nepřichází, vymyslela EU Lisabonskou strategii. Podle ní měla být unie v roce 2010 „nejkonkurenceschopnějším a nejdynamičtějším znalostním hospodářstvím na světě, které vytváří více lepších pracovních příležitostí a vyšší sociální soudržnost“. Nějak se to nepovedlo a v roce 2010 byla nejzadluženější a nejméně rostoucí oblastí světa.

Mezi opatřeními Lisabonské strategie byl závazek posílit státní výdaje na vědu a výzkum na tři procenta HDP, zvýšit objem úvěrů EIB a investice do lidských zdrojů. Plán si nutně získal příznivce mezi plánovači a socialisty všech barev. Například poslanec za KSČM Miroslav Ransdorf v pátek 18. prosince 2002 ve sněmovně prohlásil: „Lisabonská agenda je věc, kterou z naší strany silně podporujeme. Myslíme si, že to je právě směr, kterým by se Evropská unie měla ubírat.“

Následovalo přijetí desítek akčních plánů a národních strategií s cílem „čelit výzvám“. Členské státy EU musely podávat pravidelné zprávy o plnění lisabonských cílů a začaly pilně označovat část veřejných výdajů jako výdaj na vědu a výzkum, aby plnily plán. Zavedly daňové úlevy pro investice do vědy a výzkumu. Jako houby po dešti vyrůstaly z evropských dotací a národních doplatků všemožné školící agentury, protože investice do lidských zdrojů se staly prioritou.

V mezičase začalo být jasné, že se cíle jaksi nedaří plnit. Eurokomisař Günter Verheugen v roce 2004 konstatoval, že „po čtyřech letech provádění jak na úrovni EU, tak v jednotlivých členských státech je situace dalece vzdálena uspokojivému stavu a bude velkou výzvou dosáhnout strategických cílů unie vytyčených v Lisabonu již do roku 2010“.

Navrhl proto i dodatečná řešení, například zřízení Evropského institutu pro rovnost pohlaví, protože k „uskutečnění cílů lisabonské strategie je rozhodující zejména zvýšení procenta zaměstnanosti žen a podpora podnikatelek“. I stalo se. Institut vznikl nařízením 1922/2006. Ani pak se ale počet podnikatelek ze záhadných důvodů nezvýšil.

Centrální plánování pro 21. století

Proč se nepodařilo cíle Lisabonské strategie naplnit, přestože si tolik inteligentních a dobře placených lidí dalo práci s jejím vymýšlením a uváděním do praxe?

Pro EU to byla velká záhada. Zřídila proto pod vedením zasloužilého Evropana Wima Koka komisi, která měla zjistit, proč strategie nefungovala. Jeden profesor sponzorovaný unií k výsledkům zprávy napsal: „Můžeme... souhlasit s tvrzením zprávy, že ‚Lisabonská strategie byla a je jedinou správnou odpovědí Evropy‘ na početné výzvy, jimž musí čelit. Patří k zásluhám Wim Kokovy zprávy, že to Evropanům s veškerou naléhavostí znovu připomněla.“

Déjà vu? EU nemá šanci se vymanit z tohoto myšlenkového schématu, dokud nepochopí slova Friedricha Hayeka z roku 1944, z jeho knihy Cesta do otroctví, kde vysvětloval, proč centrální, a nota bene nadnárodní plánování ekonomiky není možné. Připomeňme si je:

„Pro realizaci takového plánu neexistuje žádný morální základ. Jak by si někdo mohl myslet, že existují společné ideály o spravedlivém rozdělení příjmů, které by přiměly třeba norského rybáře, aby se částečně vzdal ekonomického prospěchu na pomoc svému portugalskému kolegovi, nebo aby holandský dělník platil za své kolo vyšší cenu ve prospěch mechanika z Coventry či aby francouzský zemědělec platil vyšší daně na podporu industrializace v Itálii?...

Představuje-li si někdo, že je možné demokraticky řídit nebo plánovat hospodářský život rozsáhlé oblasti zahrnující několik různých národů, prozrazuje naprosté nepochopení problémů, které by takové plánování přinášelo. O plánování v mezinárodním měřítku platí ještě více než o státním plánování, že nemůže být ničím jiným než otevřenou vládou železné ruky, kdy malá skupina lidí vnucuje ostatním takovou životní úroveň a takové zaměstnání, které pro ně uzná za vhodné…

Bylo by chybou vnímat… ignorování všech přání a ideálů malých národů, s nímž se nyní u Němců setkáváme, pouze jako znak zvláštní německé špatnosti. Tyto jevy jsou nevyhnutelné z povahy úkolu, který si Němci předsevzali. Chcete-li řídit ekonomický život lidí zastávajících velmi odlišné ideály a hodnoty, berete tím na sebe úkol, který vyžaduje použití síly. Stavíte se do role, v níž sebelepší úmysly nemohou zabránit tomu, abyste byli nuceni jednat způsobem, který některým z dotčených lidí musí připadat hluboce nemorální.“

(F. A. Hayek, Cesta do otroctví, 1944)

Co tedy napsat do případného Paktu růstu, aby skutečně vedl k růstu? Zahrnutí slova růst do názvu smlouvy zjevně nestačí. Pro začátek by stačila dohoda o zrušení zvrhlého systému evropských dotací.

Zanikly by tím i dotace, které pokřivují trh a zpomalují růst. A zrušil by se příspěvek do bruselského rozpočtu, který činí procento HDP. Všechny země tak můžou okamžitě snížit deficit rozpočtu o procento HDP plus spolufinancování. Takže by se zabily dvě mouchy jednou ranou.

Realita ale bude spíš opačná. Paní Merkelová a pan Hollande se zřejmě shodnou, že je třeba navýšit kapitál EIB, ESM, EFSF a dalších E-cokoliv-ještě-vymyslí. Proto bych doporučoval zatáhnout za záchrannou brzdu – a postupovat podle článku 50 Smlouvy o Evropské unii. V jeho prvním odstavci se doslova praví: „Každý členský stát se v souladu se svými ústavními předpisy může rozhodnout z unie vystoupit.“

Petr Mach je předsedou Svobodných