Paroubek: Volba Nikoliče prezidentem Srbska není úplným překvapením ani anomálií

Česká média - jak také jinak - se poslušně zařadila a tyto teze jen papouškují. Vždyť je to pohodlné a hlavně to nevyžaduje přemýšlení či znalost reálií. Proč se vlastně zabývat klíčovou zemí Balkánu, že?

Přitom vyrovnanost letošních prezidentských voleb, nejistota výsledku až do finálního sečtení hlasů byly obecně známé. Poukazování na výzkumy veřejného mínění ohlašující jasné vítězství Borise Tadiče naprosto neobstojí. Právě to je totiž ono ignorování reálií. Není přece tajemstvím, že tato součást srbského establishmentu (média, včetně agentur pro výzkum veřejného mínění) dlouhodobě (a vůči opozici místy i hrubě) jasně podporovala Tadiče. Srbská opozice léta tvrdila, že málokterá vláda v Evropě tak ovládala média jako ta Tadičova. A nebyl to jen „opoziční“ výmysl. Že to nikdo zvenku „neviděl“, asi nebude náhoda. Stačilo ovšem jen sledovat vývoj Vesny Pešičové, jedné z nejznámějších kritiků Miloševiče. Post-miloševičovský vývoj se ji natolik zhnusil, že podobně jako za Miloševiče se opět stala „osamělým střelcem“.

Volba Nikoliče není pro Srbsko porážkou. Je pouze odrazem - tak jak to u voleb ostatně má být - politické, sociální a ekonomické reality v zemi. A ta realita - přímo spojená s 8 lety prezidentování Tadiče - je špatná. 12 let po odchodu Miloševiče ze scény je země fakticky na kolenou. Podobně jako u nás byla velká část jejích ekonomických hodnot privatizací rozkradena. Ještě za Miloševiče začala vznikat úzká vrstva superboháčů, která se po jeho pádu tak či onak napojila na demokraticky zvolené politické vedení země. Stejně jako na organizovaný zločin. Nezaměstnanost je dnes úředně kolem 24% (což je samo o sobě jeden z nejvyšších údajů v Evropě), ve skutečnosti se patrně pohybuje nad 30%. Stále víc Srbů se propadá do chudoby. Korupce je na extrémně vysoké úrovni. Není divu, že z takové země mladí lidé utíkají. Světová ekonomická a sociální krize od podzimu 2008 až dodnes Srbsko dorazila. Přímo symbolickým americkým podrazem pak bylo rozhodnutí ocelářského gigantu US Steel z letošního jara odejít ze železárny ve Smederevu.

K tomu všemu často až fanatické „evropanství“ z předchozích let srbskou veřejnost opustilo. Kdo při volbách v roce 2008 nebyl pro EU, či o ní dokonce měl jen pochyby, byl „nacionalista“, „šovinista“, „chtěl návrat do dob Miloševiče“. Dnes lidé soudí, že jim „evropanství“ nic moc nepřineslo. Efekt zrušení vízové povinnosti s EU koncem roku 2009 brzo vyprchal. Navíc bylo zřejmé, že bude omezen jen na poměrně úzkou skupinu lidí (studenti, podnikatelé atd.), a že pro ostatní z finančních důvodů nebude mít větší význam.

Srbové začínají postupně chápat, o co v souvislosti s EU jde. Širší veřejnost je toho názoru, že udělení statutu kandidátské země EU letos v březnu pro ni nic konkrétního neznamená. V Srbsku se také ví, že proces rozšiřování EU je po posílení už beztak mocného „katolického“ klubu v EU vstupem Chorvatska nejméně na 7 - 8 let uzavřen. Někteří si kladou otázku, zda „katolíci“ v EU nevidí v členství Řecka a Bulharska po hypoteticky brzkém vstupu Srbska „přílišné posílení klubu pravoslavného“.

Srbové ale hlavně vidí díky křečím EU v souvislosti s krizí eurozóny, její nejasnou budoucnost. A velmi pozorně vnímají, jak EU resp. její hlavní země zacházejí s Řeckem, které je jedním z nejbližších srbských partnerů. Vlastně tradičním partnerem Srbska.

Proevropský duch se ze Srbska vytratil i „díky“ zupáckému postupu EU vůči Bělehradu. Příliš nepomohlo vydání Karadžiče a generála Mladiče do Haagu. Zato ale EU v době Tadičova prezidenství připravila a podpořila secesi Černé Hory (2006), za 2 roky na to pak secesi Kosova. Po Karadžičovi a Mladičovi začala EU stavět Srbsku pro začlenění do EU další podmínky. A to v historii EU podmínky nevídané a neslýchané - uznání Kosova de facto a později asi i uznání de iure. K mému údivu tu budí svým postupem dojem gauleitera kancléřka Merkelová. Svůj mezinárodně zakotvený neutrální postoj k nezávislosti Kosova nedávno opět porušilo NATO (jistě ne náhodou jeho německé jednotky). A jsem zklamán, že se na těchto aktivitách podílí i český komisař Štefan Füle. Tedy ten, koho jsem před třemi lety jako předseda ČSSD na členství v Evropské komisi navrhl právě já.

Tadič ze všech těchto důvodů nemohl jít do předvolební kampaně s heslem „Za evropské Srbsko“, s nímž vyhrál před 4 lety. Prezidentské volby vypsal předčasně, i když mu mandát trval až do počátku 2013. I toto jeho rozhodnutí je neúspěchem EU: odráží totiž mj. Tadičovo pochopení, že případné rozhodnutí EU o datu zahájení jednání o členství (očekávalo se právě koncem letošního roku) na srbské voliče prostě nebude mít žádný dopad. Prestiž a kredibilita EU je v srbské veřejnosti už nějakou dobu ve volném pádu.

Boris Tadič jakoby si někdy myslel, že jeho voliči jsou v Bruselu. Tam pochopitelně vždy dobře přijímali např. jeho omluvy za zločiny Srbů v Bosně a Chorvatsku. Ale tyto jeho šlechetné akty se jaksi minuly účinkem. V Srbsku i v regionu. Tadič přitom projevil ohromnou osobní statečnost. Byl se omluvit v Srebrenici a Bosňáci (Muslimové) ho tam poplivali. Jenže za zločiny proti Srbům se dosud nikdo neomluvil a ani se k tomu nechystá.

Také Tadičovo okaté přátelství se špičkami nynějšího Turecka bylo vlastním gólem. Vždyť snaha Ankary o neoosmanizaci Balkánu je zřetelná. Krvavé osmanské působení v tomto prostoru po dobu 500 let mají Srbové v dobré paměti. A dnešní turecká politika vůči Kosovu a Bosně je v jasném rozporu se srbskými zájmy.

Vystoupení Tomislava Nikoliče ze Srbské radikální strany (SRS), vznik Srbské pokrokové strany (SNS) a úspěšné převzetí většiny voličů SRS, byl závažný a složitý krok. Nikdo si ale nedělá iluze, že to byl krok diktovaný jen vnitrosrbskými aktéry a zájmy. Všichni zainteresovaní to samozřejmě popírali a popírají - přesto se má za to, že tento nesnadný proces byl usměrňován především z venku, cizími státy. Nejčastěji se zmiňují USA a Velká Británie. Američané za účelem financování celého tohoto projektu měli politicky amnestovat Miloševičovy zbohatlíky. Před a zejména po parlamentních volbách roku 2008 pak měli Britové z pozadí omilostnit Miloševičovu Socialistickou stranu (SPS). Aby vznikla Tadičova vládní koalice v roce 2008, musel Západ „přibrat“ další Miloševičovy souputníky z devadesátých let, někdy i regionálního významu. Takže vládu vzniklou v roce 2008, zdá se, spíše vytvářely cizí ambasády v Bělehradě nežli srbští politici nebo dokonce voliči.

Aby se vlk nažral a koza zůstala celá, držel se Tadič až do voleb sloganu „I EU i Kosovo“. Nehledě na to, že ten slogan je nesmyslným už z definice - takovým jej totiž učinila politika EU vůči Srbsku.

Jak bude vypadat nové srbské politické vedení, to teprve uvidíme. I zda se Tadič po své volební porážce neunáhlil s výrokem, že nemá ambice stát se premiérem. Velmi rychlá cesta prezidenta Nikoliče do Moskvy, jakož i jeho výrok, že ve Srebrenici byl spáchán válečný zločin a zločin proti lidskosti, ale nikoli genocida, dají určitě Bruselu zabrat. Doufám, že se tam snad aspoň teď, byť opožděně, chytí za nos.