Ačkoliv je internet relativně mladým prostředím, zrcadlí se v něm – v celku přirozeně – mnoho věcí z reálného světa.
Jednou z těchto věcí je různé pojetí svobody. Na internetu, který vznikl původně jako prakticky „anarchistická platforma“ se však ona různá pojetí svobody dále rozvíjí a krystalizují.
V zásadě máme 3 základní pojetí:
Positivní pojetí svobody na internetu prezentuje zejména (část?) Pirátské strany. Ve stručnosti se dá říci, že dle zastánců positivního pojetí má „každý právo na svobodný projev na internetu“ a „nikdo nemá právo kohokoliv kdekoliv blokovat či cenzurovat“.
„Positivci“ bojují proti poskytovatelům připojení, kteří dobrovolně blokují přístup na některé webové stránky, proti přísnému moderování diskusí na zpravodajských webech a podobně. „Každý má přeci právo se svobodně vyjádřit.“ Nikdo nemá na internetu (webu) právo kohokoliv blokovat.
Druhá skupina jsou ochranáři – tito lidé chtějí chránit. Chránit děti před pornografií, „slušné občany“ před teroristickými weby, slušné lidi před dětskou pornografií a tak dále.
Ochranáři chtějí ochranu ostatních prosadit pomocí zákona. Zákonem nařídit „filtrování webu“, jde o nefalšované cenzory.
Třetí skupina – ke které se řadím já – jsou „negativci“. Negativní pojetí svobody, aneb „žít a nechat žít“. Z pohledu zastánců negativní svobody jsou oba předchozí pohledy zcela mylné. Každý má především svobodu. Nejen svobodu slova, svobodu projevu, ale i svobodu tvorby, svobodu vlastnictví.
Svoboda blokovat
Vytvořím-li si web, je to můj web. Když na něm moderuji diskusi, neupírám nikomu jeho „svobodu slova“. Každý si může založit svůj web a na něm tvrdit, co chce. Zablokovat mě. Prosím, je to jeho svoboda.
Poskytuji-li připojení k internetu, nikoho nenutím k tomu, aby mé nabídky připojení využil. Je záležitostí mého a klientova dobrovolného rozhodnutí, záležitostí naší svobodné volby, zda-li se dohodneme a uzavřeme smlouvu. Pokud blokuji („cenzuruji“) nějakou část webu dobrovolně, je to jen a jen moje věc a nikdo není nucen mých služeb využívat.
Tím padají mnohé argumenty positivců. Nejsem-li nucen zákonem k cenzuře, ale filtruji-li sám a dobrovolně, je to moje věc a nikomu do toho nic není. Nemusí se vám to líbit. Nemusíte mne číst či odebírat mnou poskytované služby. Jsme dospělí lidé a rozhodujeme se dobrovolně.
Naopak, „positivci“ jsou tím, kdo je skrytým cenzorem. Ustanovení „práva na internet“ a „práva na možnost vyjádřit se“, zakazovat poskytovatelům dobrovolnou filtraci obsahu není totiž ničím jiným, než zásahem státu do svobodné volby jednotlivců. A čím je cenzura? Cenzura je přeci jinak řečeno kontrola obsahu médií, v tomto případě internetu.
A co dělám ve chvíli, kdy zákonem zakazuji filtraci obsahu poskytovatelům připojení či zakazuji různou soukromou blokaci diskusí?
Kontroluji obsah médií, cenzuruji.
Mezi „positivci“ a „ochranáři“ není zásadní rozdíl. „Mechanicky“ jde o zastánce stejných postojů, kteří se liší jen v hodnotovém zabarvení.
Ze svobody privilegium
Ba co hůře, v očích positivců se ze „svobody slova“ stává „privilegium mluvit“. A privilegium ze svobody stvoříte pouze tak, že někomu svobodu uzmete, abyste jinému stvořili výsady.
Někomu uzmete svobodu tvorby – omezíte tvůrce v možnostech tvorby jejich webu – abyste někomu stvořili výsadu se vyjadřovat všude. Někomu zas uzmete svobodu podnikání – abyste jinému zajistili privilegium nefiltrovaného obsahu. Někomu pak uzmete svobodu volby – abyste jinému zaručili, že mu každý poskytovatel nabídne „internet bez cenzury“.
Všichni musí ustoupit, omezit se a dát na oltář jako oběť své svobody a vlastní rozhodování jenom proto, aby se uspokojila touha těch, kteří chtějí „dobro pro všechny, i proti jejich vůli.“
Všichni jsou přeci hloupí a jen „my, zastánci necenzurovaného internetu víme, co je pro lidi dobré“.
Samozřejmě, i já si myslím, že jakákoliv filtrace webového obsahu nemá smysl. Na druhou stranu bych se nikdy neopovážil nikomu přikazovat, jaké služby má nabízet a jaké služby má odebírat. Nikdy bych si neuzmul právo rozhodovat za ostatní ve věci jejich internetového připojení. Přijde mi to úchylné, asi jako hra na rodiče a děti, kdy já bych byl „velký táta“, který všem přikáže, na co se dívat a na co ne.
Proti ochranářům už není třeba bojovat
Vznesené argumenty jsou zásadní, obecné. Platí jak proti positivistům, tak proti ochranářům. To jen zdůrazňuje fakt, že jak ochranáři, tak positivisté ve skutečnosti bojují za cenzuru internetu.
Na rozdíl od positivistů jsou však ochranáři mnohem méně zákeřní a více féroví, neb tento fakt říkají zcela otevřeně.
Lukáš Kubec je členem Svobodných
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Svobodni.cz
