Do dalších dluhových problémů se od podzimu minulého roku dostalo opět Řecko, ale také Kypr, Španělsko a Itálie. S obrovským dluhem bojují i v USA a v Japonsku, takže se zdaleka nejedná pouze o evropský fenomén. Mám obavu, že dluhová krize bude dále pokračovat a bude velmi obtížné se z ní dostat. Jaký to má dopad na Českou republiku? A co bychom měli dělat, aby se nás tato dluhová krize dotkla co nejméně? To jsou klíčové otázky dneška.

 

V pondělí jsem si se zájmem přečetl v Hospodářských novinách rozsáhlý rozhovor s americkým ekonomem Williamem Nordhausem, který společně s Paulem Samuelsonem napsal světově nejpoužívanější učebnici ekonomie. Nordhaus na otázku, zda by se mělo Česko připojit k eurozóně jednoznačně říká, že nikoliv a navíc ještě dodává, že bychom se k eurozóně neměli připojovat nikdy. Toto jednoznačné vyjádření v českém deníku, který je proslulý mnohaletou obhajobou přijetí eura v Česku, je podle mého soudu, významným zlomem, který by neměl být přehlédnut. Zdá se, že už i v redakci HN začíná převažovat realismus nad europeistickým nadšením.
 

Jsem dalek toho, vydávat názor jakéhokoliv cizince, jakkoliv slavného a kompetentního, jako určující pro českou domácí politiku. Nezáleží tolik na tom, co nám doporučuje Nordhaus nebo kdokoliv jiný. I když samozřejmě je zajímavé názorům takových osobností naslouchat. Podstatné je to, jak se rozhodneme my sami.

 

A tím se dostávám zpátky k dvěma hlavním otázkám dnešní české politiky:
 

1. Jaký má na ČR dopad dluhová krize? Odpověď je poměrně jednoduchá. Velký. Jsme již 22 let součástí Západu a dluhová krize je i naším problémem. Na rozdíl od většiny západních států ale sami v dluhové krizi vězíme mnohem méně. Toto je klíčové si uvědomit. Zadlužení ČR je 40%, u EU je to 80%, u eurozóny je to 85%, v případě USA 100% a v případě Japonska 200% HDP. Zde jasně vidíme, že naše situace je podstatně lepší. Právě proto máme daleko větší šanci se z dluhové krize dostat dříve než kdokoliv jiný. Nesmíme se ale nechat jakkoliv zatáhnout do snah o kolektivní sanaci dluhů, protože v takovém případě bychom nevyhnutelně museli platit cizí dluhy.
 

2. Co bychom měli dělat, aby se nás dluhová krize dotkla co nejméně? Myslím, že téměř celému národu je již jasné, že především nesmíme přijmout euro, protože právě skrze záchranné balíky zřízené na podporu eura bychom museli sanovat všechny zbankrotované státy eurozóny. Dalším důležitým prvkem naší politiky musí být snaha o splacení našich vlastních dluhů. V tomto směru je nutné především co nejdříve začít na úrovni obcí, regionů i státu začít hospodařit s vyrovnanými rozpočty.
 

Ve městě, kde žiji a kde jsem zastupitelem, vyrovnaný rozpočet máme. Horší je to již v případě Středočeského kraje, který bývalý hejtman Rath hodně zadlužil. O tom, jak se hospodaří na národní úrovni všichni dobře víme. I současná vláda, která se snaží šetřit, stále hospodaří s deficitem 100 mld. Kč ročně. Takové hospodaření musí skončit. Nečasova vláda měla v plánu dosáhnout vyrovnaného rozpočtu v roce 2016. Nedávno premiér řekl, že to bylo počítáno za předpokladu růstu HDP 2% ročně, což je nyní nereálné a tedy i cílové datum pro vyrovnaný rozpočet se bude muset posunout.

V roce 2013, 2014, 2015, 2016 atd. se tedy stále bude hospodařit s deficitem a celkový český dluh, který nyní činí 1,6 bilionu Kč, se zvýší až někam nad 2 biliony Kč. Obsluhovat tento dluh bude stále dražší a dražší. Již nyní nás to ročně stojí cca 60 mld. Kč. Zkrátka neobejdeme se bez důkladné diskuse o dalším osekávání veřejných výdajů a také o výši daňových sazeb. Bude se muset zkrátka šetřit a to všude.
 

Spoléhat se musíme především sami na sebe a na vlastní rozum a produkční schopnosti. Česká produkce stále roste a doufejme, že tomu tak bude i nadále. Česká politika se musí držet koruny a snažit se o to, abychom co nejdříve hospodařili s vyrovnaným rozpočtem.