Grebeníček (KSČM): O církevních restitucích by mělo být rozhodnuto v referendu

Vážený pane předsedající, dámy a pánové, můj projev byl skutečně přerušen ve středu ve chvíli, kdy jsem se věnoval vývoji po roce 1918, který podobně jako vývoj po roce 1945 byl poznamenán poněkud zmateným průběhem politického převratu. Mj. jsem uvedl, že naděje, které vzbuzovala nově nabytá národní svoboda, byla pouze jednou stránkou skutečnosti. Tou druhou byla hrozba hladu.

Připomněl jsem i výstižná slova Ferdinanda Peroutky, který o této době napsal: "Strach před hladem vyrušoval členy národního výboru z uspokojení nad nabytou svobodou. Neklamali se v tom, že narazili na nebezpečí. Obávali se, aby divokost, již vzbuzuje hlad, nepřenesla se z bytů do ulic."

Položil jsem důraz i na skutečnost, že pozemková reforma v roce 1919 byla pak docela logickým řešením stále se stupňující majetkové nerovnosti na venkově, která vyostřovala nejen ekonomické, ale také sociální, nacionální a náboženské problémy.

Vezmeme-li v úvahu dobové dokumenty, zjistíme, že 1. světová válka otřásla i religiozitou mnoha českých a moravských frontových vojáků a jejich hladových žen a dětí v zázemí. Někteří z těchto bývalých vojáků po skončení 1. světové války hlasitě a otevřeně vyslovovali své špatné mínění o církvi a o kněžích, žehnajících za války císařským zbraním. Mnohý z nich byl za svou smělost, kritizovat veřejně církev, pohnán k Československému soudu, který ho soudil podle starého rakouského, avšak v nové Československé republice i nadále platného zákona pro zločin rušení náboženství.

V útrapách válečných, píše se např. v kronice jihomoravské obce Ivaně, hledal lid potěchu u Boha. Konány časté válečné pobožnosti. U nás v Ivani lidé sami vždy večer v kostele se scházeli k modlitbám. Čím však déle válka trvala, tím více důvěru v Boha velmi mnozí ztráceli. Z mnohých dobrých katolíků stali se nevěrci a rouhači, kteří se rouhali bohu, že takové utrpení na ně seslal.

Je také pravdou, že pražský lid v listopadu 1918 svrhl Mariánský sloup, symbol pobělohorského temna. Ten sloup, který byl postaven uprostřed 17. století jako díkuvzdání Panně Marii za pomoc katolickým zbraním ve třicetileté válce, jako dík za ovládnutí protestantských českých zemí. Ano. Nejbouřlivěji probíhal popřevratový odklon od římskokatolické církve v Čechách, kde se za poměrně krátkou dobu do sčítání lidu 15. února 1921, tedy 3 měsíce před založením Komunistické strany Československa, ztratila římskokatolická církev bezmála 20 % svých příslušníků, kdežto na Moravě jen 3,6 %. Za stejnou dobu naopak vzrostl počet evangelíků v Čechách o téměř 33 %, kdežto na Moravě jen o 14 %.

A tak například z jihomoravských katolických kazatelen převážně v německých soudních okresech znovu znělo varování před kacířskými Čechy, znovu se zbožnému římskokatolickému německému lidu připomínaly husitské vpády na jižní Moravu, a to všechno splývalo v jeden mocný klerikálně nacionální proud: Pryč od Čech, pryč od kacířských Čechů s bezbožeckou českou vládou v Praze. Spojme německou a katolickou jižní Moravu s katolickým Rakouskem, které zůstalo Římu věrné.

Tomáš Garrigue Masaryk opakovaně upozornil, že klerikální království boží přijalo nejen otroctví a poddanství, ale i kapitalismus.

V programu moravské strany agrární je odstavec, prohlásil Masaryk, kde se žádá, aby stát zakupoval velké statky a z nich by dělal majetky selské. Není pochyby, kdyby církev skutečně byla ovládána duchem Ježíšovým, že by tento agrární program pomocí státu sama prvá chtěla prakticky provádět. Neboť není toto potřeba, jak Ježíš pověděl, aby jeden měl takové ohromné statky.

K tomu pak Masaryk ještě dodal: Jestliže církev hlásí náboženství lásky, tedy vel jménu náboženství musí být ona prvá donucena, aby tento příkaz lásky konala.

Ano, Masaryk se dostával do konfliktu s katolickou církví jak po vzniku samostatného Československa nebo československého státu, tak i v dobách habsburské monarchie. Byl to právě Masaryk, kdo navrhl, aby byl postaven Husův pomník, a kdo dal peníze na to, aby se začaly vydávat Husovy spisy.

A do toho přišlo v roce 1892 výročí Komenského. Rakouská vláda zakázala oslavy tohoto českobratrského biskupa. Dokonce i na školách.

Mezitím se odehrála soudní pře, kdy Masaryka žalovalo za údajnou urážku kněžského stavu 308 katechetů. Zbavit jej profesury a vyloučit ho ze všech rakousko-uherských univerzit se jim však nepodařilo. Spory s církví samozřejmě pokračovaly. Pro katolickou komunitu se stal nepřítelem navěky. Vyřídili si to s ním posmrtně v publicistice, která vyhřezla především po Mnichovu. Divili byste se, kdo všechno je pod revizemi českých dějin a pod útoky proti Masarykovi podepsán.

Zajímavé jsou i následující formulace: Mnichov je trest boží. Nebo: Zhřešili jsme tímto státem, všechna moc nepochází od lidu, ale od Boha. Bůh si prý v Hitlerovi našel výkonnou sílu a hitlerovské Německo konkordátem z 20. června 1933 dostalo vlastně papežské požehnání. Vatikán tak byl prvním státem, který legalizoval Hitlerův nástup.

Masaryk byl ovšem nejen vzdělaný, ale i skromný člověk. Jediný majetek, který si nechal a na kterém mu na rozdíl od peněz nesmírně záleželo, byla jeho knihovna, v níž najdeme i tento známý epigram: Bůh, náš otec, pro chování deset nám dal přikázání, ale církev, naše máť zkrátila je v jedno - plať. Řečeno jazykem víry, katoličtí preláti páchají až příliš často smrtelný hřích pýchy a lačnosti po mamonu a vlivu. Řečeno jazykem moderního světa chtějí vydžusovat majetek a rozpočtové prostředky státu na své hypertrofované politické a ekonomické ambice.

Co tedy halí církevní preláti licoměrnými frázemi? Že chystají pro občany očistec, pro církev pak nebe na zemi.

Jistý veršotepec to ovšem vyjádřil mnohem příkřeji: Bezkřídlý anděl svěsil ruce, odchází s chmurným dovětkem - církev prý svatá, nenasytná, udáví se asi majetkem.

Pak by ovšem leckdo mohl suše konstatovat: Darmo puká srdce sršatého Čecha, když kardinál Duka šťastný je jak blecha.

Dámy a pánové, kdo sleduje nejen naše, ale i cizí média, nemůže si nevšimnout, že všude na světě jsou lidé nuceni vybírat si z omezené nabídky na politickém trhu, a tedy hledat kompromis požadovaného a nabízeného přijatelného a nepřijatelného.

Uvědomuji si tuto skutečnost vždy, když někdo z vládních politiků, jejich mediálních poskoků, začne sebejistě tvrdit, že žádné referendum o limitech majetkového vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi není zapotřebí.

Některá tvrzení a politické tanečky odpůrců referenda z řad dosluhujícího koaličního obludária a exponentů katolické církve natolik urážejí ducha demokratické občanské společnosti, že není možné k nim v žádném případě mlčet. Je třeba neustále bušit na vrata ideologicky zaslepené aroganci a neúnosnému způsobu zneužívání moci. A pokud si zkompromitovaná vládní koalice a její mediální přisluhovači nepřestanou pohrávat s občany našeho státu, pak se mohou dočkat velmi nepříjemného účtování.

Jedno je patrné a nad slunce jasné. Institut referenda nejen uznávají, ale i využívají ve všech civilizovaných právních systémech. Dokonce i neslavně proslulý generál Pinochet jej svého času povolil a pokud se nemýlím, byl to zásadní krok k jeho definitivnímu pádu.

Ne, v případě referenda nejde o žádné spiknutí, ale o zcela běžný nástroj přímé demokracie.

Ano, připomněl jsem Pinocheta, který referendum povolil. Ale chci konstatovat, v případě referenda nejde o žádné spiknutí, ale o zcela běžný nástroj přímé demokracie. Mnohé však nasvědčuje tomu, že stávající vládní koalice není ochotna důkladně setrvávat na ústavnosti a demokratické účasti všech občanů na utváření dalších osudů našeho státu.

A tak na jevišti pokrytectví a tupé arogance hraje ta naše česká demokracie opět své životní drama. Ne, nemám rád jednostrannost. Mne skutečně příliš nezajímá, jak věci vypadají v médiích, ale jaké opravdu jsou. Nutno ovšem konstatovat, že někteří novináři přece jenom vylezli z osidel tržního bludiště. Svobodně a popravdě se snaží publikovat i to, že majetkové požadavky, předložené katolickou církví, jak prokazují mnozí odborníci, jsou jen ubohou slátaninou bez řádného důkazového podkladu. Pokud by se Česká republika těmto jednostranným a neodůvodněným požadavkům podřídila, vytvořil by se tak další ekonomický tunel, zralý na trestní stíhání hlavních aktérů.

Ano, jsem dlouhodobě přesvědčen o tom, že o vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi by měli naprosto demokraticky rozhodnout občané v referendu. Nepochybuji o tom, že by tím definitivně skončilo porušování práv většiny zvýhodněnou menšinou.

I to je důvod, proč nyní navrhuji přerušit naše jednání v dané věci, a to do 17. listopadu 2012, tedy do doby státního svátku, dne boje za svobodu a demomokracii.

Dámy a pánové, děkuji za pozornost. (Potlesk z opozičních lavic.)