Opálka (KSČM): Je na čase nesvalovat všechno na komunistickou vládu

Děkuji, pane místopředsedo. Dámy a pánové, vážená vládo, koaliční, či jinak vládě zavázaní poslanci, opakovaně projednáváme vyslovení nedůvěry vládě Petra Nečase, která za dva roky absolvovala řadu personálních změn, jakož i takovou zvláštní, řekl bych po česku transformaci koalice. Je přirozené a obvyklé, že opozice vládě důvěru nevyslovuje. Je přirozené, že opozice, když s ní vláda konstruktivně nekomunikuje, se snaží intenzívně takovouto vládu sesadit a vyvolat např. předčasné volby.

Je přirozené, že když vládu nepodporuje drtivá většina občanů, která je přesvědčena, že jim a jejich zemi vláda škodí, že se opozice snaží takovouto vládu odvolat, či alespoň veřejnosti sdělit svůj pohled na práci takovéto vlády, což právě činíme.

I já se pokusím o jednu z možných výsečí svého hodnocení. Začnu možná trošku dále.

Je tomu více než 22 let, co se Češi a Slováci rozhodli pro změnu, pro větší politické svobody, pro budování státu blahobytu. Osvojili si přitažlivá hesla a změnu prosadili. Vyměnily se politické elity, rozpadla se federace a s licencí televizního seriálu bych dodal, že ze zdivočelé země jsme došli do stádia rozkradené země.

Občané mohou pod dohledem bezpečnostních složek volněji vyjadřovat své nekonformní politické názory, sdružovat se. Ale pro značnou část společnosti přišla nová nesvoboda finanční a sociální. Místo budování státu blahobytu se postupně vyjevilo, co bylo pro řadu exponentů změn jejich podstatou: naivita, hamižnost, revanš, nekompetentnost, to byly časté průvodní jevy nové elity, nového zřízení společnosti.

Moc dostali do rukou nejenom disidenti, ale i veksláci, šmelináři, aktivisté, kverulanti a tzv. zahraniční odborníci.

Je čas se také ohlédnout a nesvalovat vše stále na 40 let vlády komunistů. Svou historii si již napsala i nová Česká republika. Jestliže byl majetek státu za oněch 40 let zešestinásoben, tak za uplynulých 20 let se postupně ztrácí. Často sporné restituce šlechtě, nevídané privatizace a tunely završuje proti vůli většiny národa dar státu církvím. Kdysi vyrovnané saldo státního rozpočtu se propadlo do téměř 1,8 bil. korun dluhu. Vnitřní zadluženost se nesnížila, ba naopak vzrostla. Nesnížilo se ani zaostávání za zeměmi EU 15. A když se podíváme na jednotlivá odvětví, tak všude vidíme obrovské problémy. Snad nikde nic nefunguje normálně.

Sociální napětí vede ke vzniku nových a nových hnutí a stran i k novým sdružením či společenstvím. Proti praktikám vlády se dokonce staví na ulicích a v médiích řadoví, ale i vrcholoví policisté. Čím dále tím více občanů vidí snad poslední naději na změnu k lepšímu právě v úloze policie. Politici žel ztratili nedůvěru (důvěru?) většiny voličů díky řadě nepřijatelných kauz, důsledkům vládnutí i díky mediokracii. Ano, jsme všichni, ačkoliv hlasujeme různě, promyšleně řadou novinářů házeni na stejnou hromadu. Už se nekope jen do komunistů, ale do politiků jako celku. Vytváří se tím viník - nepřítel lidu. Vytváří se tím bezvýchodná pesimistická atmosféra bez důvěry k reálným alternativám včetně těch odborových, které bych vám doporučil ke studiu, jak z toho všeho ven.

Zatím už jen chybí hlasité volání po tvrdé ruce, která nabídne rychlá populistická řešení. Jsou tedy reálně ohroženy i ony výdobytky demokracie západního typu a to opravdu není dobré vysvědčení budovatelům nového pokroku. To není dobré vysvědčení ani pro tuto vládu, která místo řešení problémů tyto problémy prohlubuje.

Soutěžíme se světem spíše politikou levné práce než její kvalifikovaností. Zahraniční obchodní diplomacie byla zcela devastována. Pokračují tlaky na další ořezávání již beztak skromných výdajů na vzdělání, zdraví a sociální ochranu i na jejich podemílání poměrně nízkým zdaněním ekonomiky a tím i na privatizaci veřejných služeb. Neoliberální teorie však právě tohle vydávají za cestu k prosperitě a k blahobytu a dokonce za reformy. Nehovoří však, že jde o prospěch nadnárodních finančních kruhů. Vše ještě umocňuje finanční, dluhová a hospodářská krize, která je výsledkem nenasytnosti zejména těchto nadnárodních finančních elit.

A tak stačí občany jen vystrašit a mluvit mesiášsky o potřebné zodpovědnosti. Jak farizejské!

Profesor Keller trefně zdůrazňuje, že podle Marxe se dnes chovají ti nejbohatší. Žijí kolektivisticky a chrání své zájmy. Zatímco středním a nejnižším vrstvám říkají, ať se každý snaží sám za sebe. A tak si neprivilegovaní namísto společného tlaku individuálním soupeřením navzájem srážejí šance. Vidíme to například na různých prioritách jednotlivých odborových svazů či na rozdílných požadavcích občanů dle regionů, dle profesí, věku či sociálního začlenění. Vytvořila se nám nová šlechta. Ti neschopní z ní nevypadnou a ti schopní z lůzy, jak jsou často nebohatí titulováni, se již mezi ně nemají šanci dostat.

Falešná teorie rovných šancí pro schopné bere zasvé. A právě k tomuto vývoji vede nejurputněji politika současné vlády České republiky. Prostě k tomu, aby zásluhová nerovnost přerostla v kastovní nesouměřitelnost. Chtěl-li by lid budovat otevřenou a relativně spravedlivou společnost, nesměly by vznikat až tak astronomické příjmové a společenské rozdíly, které vznikají. Je skutečností, že proti takovéto realitě vystupují se zdviženým prstem i ti, kterým příjmy rostou. Předvídaví totiž vnímají nebezpečí takovéto cesty.

Nevím, zda vládní politiku přičíst více nedostatku vlastního rozumu a vlastní invence a tím pádem nekritickému opisování neúspěšných neoliberálních návodů či dokonce zaprodanosti světovému kapitálu a nezájmu o vlastní národ. Principy sociálního státu považují členové vlády za překonané a nebezpečné. Vytvářejí šik jednotné pravostředové bolševizace a jako vítězové berou vše. Ohání se Řeckem, Španělskem, Itálií, ale zapomínají na prosperitu, spokojenost občanů a vyrovnávání se s dopady krize ve skandinávských zemích. Naprosto ignorují přínos sociálního a občanského dialogu a kompromisu pro vytváření rozvoje společnosti. Jejich škrtformy nefungují, což prokazují i rozdílné vývojové výsledky hospodaření v okolních státech.

Každá zodpovědná vláda by v naší malé zemi hledala zatím cesty ke stabilizaci deficitu státního rozpočtu a ne k neúspěšnému škrtání. A také k zavedení prorůstových opatření. Toto jsou i podmínky pro levnou a účinnou sociální politiku a úspory ve státním rozpočtu. Vláda Petra Nečase však pokračuje v asociální politické linii vlád Mirka Topolánka a Jana Fischera.

Rozumím tomu, že pravicové vlády budou vždy dělat pravicovou politiku, ale i podpora privilegovaných a snižování pomoci potřebným by měly mít své humánní hranice. Vládní politika jde však proti historickým civilizačním trendům a je sociálně nespravedlivá. A v tom vidím její hlavní problém.

Vláda se holedbá nízkou mírou chudoby v České republice, ale programově počty chudých občanů stále zvyšuje. Myslím, že není nezbytné dohánět průměr EU 27 i v této oblasti. Daňovými a dalšími zákony přispívá mezi jednotlivými občany k sociálně nespravedlivému rozdělování a přerozdělování nově vytvářeného hrubého domácího produktu. Úzké skupiny bohatnou, zatímco většina chudne a tím vytváří další a další požadavky na sociální dávky. A stát na ně nemá, neboť daně jsou nízké a stupeň korupce a rozkrádání veřejných zdrojů je nevídaný.

Vláda rezignovala na úlohu státu v oblasti aktivní politiky zaměstnanosti a na postupné valorizace minimálních mezd a mzdových tarifů. Takováto politika logicky vytváří další požadavky na sociální dávky. Místo hledání cest ke zvýšení příjmů do pojistných systémů svou praktickou politikou vláda příjmy stále snižuje a neomezeně zvyšuje věkovou hranici pro odchod do důchodu, aby jí to matematicky vyšlo.

Mění jednotlivé parametry, omezuje valorizace důchodů a oslabuje první státní solidární pilíř důchodového systému. Oslabují se i sociální funkce státu, a to jednak privatizací, či privátní správou druhého a třetího pilíře důchodového systému, jakož i předdůchodu a úrazového pojištění. Opět se hovoří o převodu nemocenského pojištění ze správy státu pod zdravotní pojišťovny. Zprostředkovávání zaměstnání se připravuje ve větší míře realizovat přes personální soukromé agentury. Zvyšuje se postupně podíl privátní sféry na úkor státu, krajů a obcí v oblasti sociálních služeb a ústavní výchovy dětí a mládeže.

Postupné koaličně legislativní změny dopadají tvrdě zejména na domácnosti s dětmi a se zdravotně postiženými, jakož i sociálně vyloučenými skupinami. Jde především o restrikce ve státní sociální podpoře a podpoře v hmotné nouzi. Změn v jednotlivých etapách byla spousta. A jen připomínám, že jako zatím poslední se negativně dotkne téměř sto tisíc spoluobčanů v oblasti bydlení. Mohl bych zde předčítat jednotlivé příklady stresových situací občanů a případy osobních či rodinných tragédií. Mohl bych zde rozvádět problémy s transformací jednotlivých úřadů práce na Úřad práce České republiky.

Za zmínku by stála i inventura negativních zásahů do oblasti pracovního práva, či do výše odměňování vysokých státních úředníků, kteří se zcela odtrhli od kritizovaného odměňování ústavních činitelů. Ale to jistě všichni od svých voličů i z médií znáte. Pravice levici často podsouvá, že jiný program než požadavky na vyšší sociální dávky nemá, že jsme schopni jen ždímat poctivé podnikatele a zodpovědné pracující. Musím říci, že je to zlovolné a nepravdivé. Jen letmý pohled do různých programových dokumentů dokazuje, že tomu tak není. Avšak postavení levicových stran v roli opozice, ať už parlamentní či mimoparlamentní, zákonitě vede k ochranářské politice a obhajobě zájmu těch, za které mluví.

Základním ideologickým problémem, a to nejen v České republice mezi pravicí a levicí, se stává míra sociální nerovnosti ve vztahu k ekonomické prosperitě. Jinak řečeno, způsob přerozdělování nově vytvářených hodnot, růst vykořisťování a nezaměstnanosti. Opakuji, způsob přerozdělování nově vytvářených hodnot, růst vykořisťování a nezaměstnanosti. Program KSČM nestojí na sociálních dávkách, ale stojí na tom, že zaměstnaný za svou dobře vykonanou práci obdrží spravedlivou mzdu, plat či odměnu, a tím pádem již sociální dávky od státu nepotřebuje, ale přispívá na druhé straně do solidárních systémů těm, kteří jsou potřební. Jeho rodina musí být zabezpečena takovým příjmem ze zaměstnání, který již nemusí dorovnávat stát, to znamená, že státní či veřejná pomoc by pak bohatě vystačila pro rizikové skupiny, které pracovat nemohou, nebo pečují o děti, zdravotně hendikepované či seniory, případně krátkodobě hledají práci.

Z tohoto pohledu je třeba obhájit i nadále principy sociálního státu, sociální spravedlnosti, solidarity a udrženosti dostatečných veřejných zdrojů pro zajištění občanů solidním důchodovým, nemocenským, úrazovým, solidárním a zdravotním zabezpečením, bezplatným školstvím, dostupnou kulturou, dopravní dostupností, fungujícím integrovaným záchranným systémem a bezpečnostními složkami, zlepšováním životního prostředí. Občané dnes nemají nic víc než veřejné zdroje. A vy jim chcete i tyto veřejné zdroje ubírat.

Jak jsme dozvěděli od pana premiéra, vláda splnila 60 % svého programu. Musím říci, že je to špatná zpráva. Zbývá totiž ještě 40 %. No, nazdar. Nejde totiž jenom o nějaké telefony, sms a různé jiné spory. Současná vláda jde proti trendům, které má ve svém programu levice. Proto nemůže s podporou poslanců poslaneckého klubu počítat ani dnes, ani zítra, ani příště. Myslím, že je nám to všem jasné. Děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců KSČM.)