Malínský (ČSSD): Londýnský exil. O čem Vondra psal a co pominu

V článku V londýnském exilu s mnichovským závažím (Právo 6. srpna 2012) se snaží ministr a místopředseda ODS Vondra přiblížit okolnosti, za kterých došlo k plné legitimizaci druhého československého odboje a k prvním zásadním krokům vedoucím k obnově tehdy popírané československé státnosti. Jakkoli na omezené ploše novinového článku není možné říci vše, je výpověď, nabídnutá tímto současným českým politikem, v nejlepším případě kusá a neúplná.

Mnichovská tragédie, dodnes diskutovaná a ne zcela strávená, obchází jeden problém: slavný Benešův výrok o plánu, který má a který zajistí obnovu československé státnosti. Ve své době byl mimořádně kritizován; stal se předmětem posměšných vtipů a veršů. Neuplynul ještě rok a vše, před čím Beneš varoval s takovým důrazem západní demokracie, bylo bolestnou skutečností. Polsko, kterému západní demokracie poskytly bezzubou pomoc jalových proklamací a tzv. podivné války (skutečné boje na východní hranici Francie nezačaly 3. září 1939, ale až německým vpádem do Beneluxu a Francie 11. května 1940).

Ministr obrany Alexander Vondra však nepomíjí jen tyto okolnosti, ale nedoceňuje ani složitost postavení československého exilu jak západního, tak východního v kritickém období let 1939-1941 (od přepadu a okupace Polska po napadení SSSR a USA v druhé polovině roku 1941). Appeseaři zejména Chamberlainova a Bonnetova typu tvrdošíjně odmítali uznat svou odpovědnost za mnichovský zločin na mezinárodním právu. Národní výbor, první československé ústředí, prodělal v té době poměrně těžký a obtížný vývoj, spojený s bojem o vedení (Beneš a zejména Štefan Osuský) i sídlo zahraničního odboje (Paříž nebo Londýn).

Benešova cesta do čela druhého odboje, na místo jeho všeobecně uznávaného a ctěného vůdce, nebyla zdaleka snadná. Slova Karla Čapka z počátku října 1938, aby šetřil své síly, že jich ještě bude potřebí, byla zaštítěna nejen Benešovou vynikající diplomacií a předvídavostí, ale i koncepty, kterými je podepíral. V odbojové éře měla klíčový význam jeho doktrína o nepřerušeném trvání československé státnosti, ale i představa o potřebě poválečného evropského sdružování a velkorysých sociálních reforem (koncept demokracie socializující, Evropa Evropských společenství a bretonwoodské instituce). Pozice, kterou si vybudoval ve Společnosti národů, byla východiskem, které velký československý státník dokázal beze zbytku využít.

Do odboje vstoupil Beneš 16. března 1939 ještě z Chicaga opřen o soustavnou masivní podporu českých a slovenských krajanů-Američanů navazující na starší prvoodbojovou masarykovskou tradici. Splnění jeho prognózy o rychlém zhroucení západních demokracií (v první polovině roku 1940 nacistické Německo postupně dobylo Norsko, Dánsko, Belgii, Nizozemí, Lucembursko a Francii, Británie následně s vypětím všech sil nato odolávala po tři měsíce masivním náletům neblaze proslulé Göringovy luftwaffe a její expediční sbory, vyslané do Francie a Skandinávie, bez výjimky utrpěly těžké porážky) a jen postupně se zásluhou buldočí nesmlouvavosti Winstona Churchilla, nového britského premiéra od května 1940, Benešova přítele, měnila v oporu a naději exilových vlád okupované kontinentální Evropy) zvětšovalo jeho manévrovací prostor a zesilovalo jeho postavení jak v exilu, tak v domácím odboji. Jako nanejvýš prozíravá se ukázala i benešovská exilová politika zdrženlivosti vůči stalinské sovětsko-ruské velmoci, která od podzimu 1939 spolupracovala s nacistickým Německem, jsouc nedocenitelnou dodavatelkou životně nutných surovin (poslední vlak se sovětskými dodávkami surovin projel přes německo-sovětskou hranici 22. června 1941 v 0,30 hodin, tj. 4 hodiny před zahájením německého útoku proti SSSR) i vůči intervenčním válkám Moskvy proti Kaunasu, Rize, Bukurešti, Varšavě, Tallinnu a posléze Helsinkám v letech mezidobí 1939-1940.

Přepad slovanské velmoci zcela změnil situaci; oceňován začal být i náš vklad do obrany Británie (mimořádný význam našich pilotů v době, kdy se jich Britům až kriticky nedostávalo, boje u Tobruku, bojové vystoupení první československé divize ve Francii). Podpis smlouvy o přátelství a vzájemné pomoci z 18. července 1941 i zhroucení amerického izolacionismu po japonském útoku na havajskou Pearl Harbor (Perlovou zátoku) 7. prosince 1941 zcela změnilo dosavadní optiku jak Spojených národů, tak Osy. Diplomat Benešova formátu, podpořený Šrámkovou vládou (doposud první a jediný lidovecký premiér), dokázal takto vzniklý prostor beze zbytku využít. Hodně vykonali i nejbližší prezidentovi spolupracovníci Jan Masaryk a Hubert Ripka, samozřejmostí byla i podpora exilových sociálních demokratů Němce, Majera, Bečka a dalších i ostatních politických stran, zastoupených v rámci tzv. prozatímního státního zřízení jak ve vládě, tak ve Státní konferenci, jakémsi exilovém parlamentu; pominout nelze ani vklad československých Židů a demokratické části exilových československých Němců. Beneš mohl navíc počítat i s pevnou podporou moskevského komunistického exilu (mj. to znamenalo počátek budování naší východní jednotky v Buzuluku za aktivní součinnosti legendárního generála Píky, v té době velitele naší vojenské mise v SSSR) i odboje domácího (na jeho půdě byl zpracován pozoruhodný program Za svobodu, na podzim 1941 se zrodil byť i epizodicky trvající střechový Ústřední národní revoluční výbor, předchůdce České národní rady z květnového povstání 1945, pominout nelze ani zahraniční odezvu atentátu na Heydricha a tragédie Lidic a Ležáků i obou heydrichiád).

Důležitý zvrat dvaačyřicátého roku umožnil následující rok triumfální Benešovu návštěvu USA (květen-červen 1943, Beneš tu mj. promluvil jako první československý prezident v Kongresu USA) i podpis československo-sovětské smlouvy 12. prosince 1943 (stalo se tak s plným schválením západních demokracií v rámci konceptu tzv. mostu mezi Západem a Východem, který předpokládal podpis obdobných smluv i se západními demokraciemi). Není možné pominout ani slavná bojová vystoupení československého odboje na východní frontě u Sokolova a Kyjeva. Rozhodující oslabení Hitlerovy moci v Itálii, severní Africe, u Stalingradu i Kurska (kurská duha) stejně tak jako těžké porážky Japonců v boji o Tichomoří stále silnější americkou armádou však začala předjímat otázku budoucího uspořádání Evropy i světa po porážce mocností Osy (poprvé se tak stalo na schůzce tzv. Velké trojky v Teheránu v listopadu 1943). A s ní i osudovou otázku tragické sovětizace Československé republiky, jak ji Moskva začala posuzovat a za aktivní součinnosti Gottwaldova moskevského vedení KSČ zvažovat nejpozději od jara 1944.

Tyto úrovně mezinárodní politiky však byly na hranici možností jak londýnského, tak moskevského centra. Bylo je možné tušit, ale možnost podstatněji je ovlivnit byla přímo závislá na poměru zájmů, sil a možností mocností Atlantské charty a Moskvy. Uvědomíme-li si, že nacistické Německo bylo s to až do března 1945 stále zvyšovat svou válečnou výrobu i destruktivní sílu Japonska a také skutečnost sílících diferenciací mezi Washingtonem, Londýnem a Paříží (zčásti také mezi čankajšovskou a komunistickou Čínou), jen zhruba postihujeme nesmírně složitý terén politiky, kterou zastávala a snažila se hájit exilová londýnská vláda a prozatímní státní zřízení. Politiky, která zasáhla do Slovenského národního povstání, bojů u Dukly i Dunkerque a asi nejvýrazněji i do českého květnového povstání 1945.

Schémata, která, nepochybně v dobré víře, nabízí Vondra, ožívají v tomto doplnění o konkrétní lidské osudy, vůdčí osobnosti i ideje a v našem případě i o mimořádně podstatný – jakkoliv zejména v komunistickém případě rozporuplný - vklad naší, lidové a komunistické strany, tří historických stran, které jsou dnes pojítkem mezi námi a komunistickým čtyřicetiletím Národní fronty tzv. převodních pák společenských a zájmových organizací (1948-1989).