Malínský (ČSSD): Úzká místa tzv. církevních restitucí

Česká cesta transformace, kupónová privatizace, ale i zkušenosti z dosud ukončených „náprav“ již přinesly nejednu trpkou zkušenost. Co nového přinášejí - nebo přinést mohou – masivní restituce církevní, které jsou v současnosti dnes a denně na paškálu nejen hromadných sdělovadel. Jsou vášně, provázené často ztrátou soudnosti, které vyvolávají, na místě nebo je to jen vlnobití v pověstné sklenici vody?

Pomineme-li průvodní okolnosti a fakta, která jsou diskutována se stupňovaným používáním silných slov a emočních dmutí, i řadu již konstatovaných systémových „nedořeků“, mezi něž patří vyřazení obou levicových parlamentních stran z kuloárních rokování o dohodě, která předcházela zpracování právě posuzované legislativní předlohy, nelze nevěnovat pozornost dalším, neméně důležitým průvodním okolnostem. Stále otevřená historie polistopadových restitucí vstoupila do již třetího desetiletí. Církevním restitucím předcházely restituce živnostenské, zemědělské, ale také majetků některých občanských sdružení. Zásady, na kterých byly založeny, nelze hodit přes palubu už proto, že mohou vést k dalším neméně citelným důsledkům do polistopadových majetkových a veřejně finančních polistopadových poměrů. Administrativní bezelstnost demokratických pravicových administrativ, která již několikrát vedla k vysokým ztrátám v řádech stovek miliard Kč, by za jistých okolností mohla pokračovat.

Tzv. výčtový zákon č. 298/1990 Sb. o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a olomouckého arcibiskupství stanovil výchozí obecné zásady, platné i pro další restituce. Patří mezi ně již mnohokrát zmíněné období mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990, omezení příjemců-adresátů na státní příslušníky-občany Československé federativní republiky (tedy i současného Česka) – vedlo to k vyřazení historických politických stran s výjimkou ČSSD, která po mnohých peripetiích souvisejících s disonancemi mezi rozhodnutími federálních a později českých státních orgánů období první Klausovy vlády prokázala až r. 1999 před ústavním soudem svou činnostní kontinuitu zásluhou čtyřicetiletého působení exilové strany (mj. zásluhou jejích tehdy ještě žijících členů) – a druhá vlna agrárních“ restitucí po vytvoření Státního pozemkového fondu probíhající zhruba v druhé polovině devadesátých let minulého století. Vzhledem k možnostem veřejných rozpočtů i dalším zátěžím, kterým byly vystaveny neblahým působením klausovské tzv. šokové terapie, byla v praxi upřednostněna majetková plnění-výdaje oproti finančním náhradám.

Církvím byly tehdy vraceny nemovitosti využívané i nadále státem pro školské a sociální potřeby. Do jejich vlastnictví přecházely vývojově během desetiletého přechodného období. Při stanovování výše finančních náhrad se vycházelo ze zbytkových účetních cen. Platilo to zejména pro pozemky. K čerpání těchto částek docházelo až po předcházejícím schválení ministerstvem financí. Případ, že by církve v tomto období – období pravicových Klausových vlád – byly výrazně upřednostněny, byl výjimečný. Asi nejvíce zůstala ve veřejném povědomí aféra pražských voršilek, které nevědomě vědomým omylem získaly provozní budovu Národního divadla na jednom z nejlukrativnějších míst historické části Prahy. Zachovaly se příznačně: okamžitě ji nejprve pronajaly a později podle dostupných zpráv prodaly. Obdobně si vedla katolická církev při přechodném získání svatovítské katedrály; historické prostory byly zpřístupněny pod podmínkou úhrady 100 Kč vstupného.

Obecné rysy restitucí, naznačené v předcházejících odstavcích, jsou ve hře i dnes. Církev a církve (platí to v tomto případě fakticky pro všechna legálně činná náboženská sdružení na území České republiky) jsou ne jednou, ale hned mnohonásobnou právní osobou. Jsou to např. jejich dobročinné organizace (katolická Charita nebo evangelická Diakonie), školy, řeholní řády. V pozadí čekají další korporace, jejichž sídla se nacházejí za hranicemi naší země; asi nejznámější je řád německých rytířů. Způsob, zvolený ve zmíněné legislativní předloze, má-li být ustavní z pohledu institutu rovnosti, je precedentní i pro dosud proběhlé a uzavřené restituce předminulého desetiletí. Vlna přezkumných podnětů, kterou je v této souvislosti možno očekávat, by neměla být podceněna ani administrativně správní mírou, kterou zatíží naši justiční správu, ani případně přisouzenými nároky, které mohou dodatečně zatížit veřejné rozpočty (lze to odhadnout na další desítky mld Kč).

Do budoucna se rýsují tři možné standardní modely uspořádání vztahů mezi státem (tj. ateistickou většinou české společnosti) a církvemi (tj. souhrnem početně bytnějícího kněžstva a neustále se tenčícího počtu praktikujících věřících). Jednak forma donedávna uplatňovaná (kořenící v první Československé republice a po dlouhá desetiletí ignorující příslušné ustanovení Masarykovy, Benešovy a Štefánikovy Washingtonské deklarace z 18. října 1918, obtížně přiřaditelná, máme-li na mysli stav po únoru 1948, obecnějšímu označení), jednak dvojí kolej (církev hospodaří se svým majetkem a současně je financována z církevní daně hrazené věřícími, lze mluvit o formách blízkých konkordátu-dohodě mezi státem a církvemi) a konečně trojí kolej (k již popsaným kolejím přibývá přetrvávání státní podpory, tuto vazbu-vztah lze charakterizovat jako kooperaci).

Tyto vztahy lze obecně dělit na neidentifikované (stát se neidentifikuje s určitým náboženstvím) a identifikované (stát konzervuje sepětí státu s určitým náboženstvím a současným pronásledováním či odmítáním jiných konfesí). Washingtonská deklarace, fakticky potvrzená na ženevských poradách mezi Benešem a vůdčími domácími politiky Národního výboru na konci října 1918, byla v tomto ohledu nesmlouvavá: požadovala jednoznačnou, systémově čistou odluku církve a státu (neidentifikovaný vztah). Z těchto zásad vycházelo např. působení našeho – tj. sociálně demokratického - prvního ministra školství Gustava Habrmana a jeho v podstatě religionistické pojetí výuky náboženství (1919-1920). (Za tato i další řadu upozornění vděčím někdejší československé federální ministryni kontroly ing. Kořínkové, CSc.)

Washingtonská deklarace se stala kusem papíru v polovině dvacátých let po faktickém rozpadu původní Švehlovy třetí vlády: spor o obilní cla byl i sporem o tzv. kongruu (tj. zda stát má či nemá hradit kněžím jejich příjmy); pro socialistické strany (tj. pro ČSSD a ČSNS) to znamenalo několikaleté působení v opozici a pro tehdejší Československo vládu tzv. panské koalice opravdu velmi vzdáleně připomínající současnou vládní sestavu.

Dnes je však ve hře ještě víc. Mimo očekávatelné dodatečné nároky dalších občanských sdružení a celou řadu průvodních církevních žalob hrozí – jak se zdá – prolomení právního rámce josefínských reforem z osmdesátých let 18. století. Tedy reforem, které za své přijaly i Josefovi dědici a jejich čelní politici Klement Václav Metternich nebo Alexander Bach či předek současného předsedy TOP 09 a Bachův předchůdce ve funkci Felix Schwarzenberg, který se činně podílel na potlačení revolučního občanského výbuchu let 1848-1849. Jak je zřejmé, hrozí prolomení mezních let nejen 1948 a 1918, ale i l848 a 1781. Hrozí – v určitém ohledu – zpátečnický návrat z novověku do pozdního středověku. Návrat do temna.

Může to znít až nadsazeně. Ale přímé i nepřímé náznaky, vztahující se jak ke schopnosti pracovat s daty, uváděnými v pozemkových knihách i katastrech, tak k jejich použitelnosti a věrohodnosti, jsou víc než varovné. Zmatečná vystupování ministryně kultury Hanákové, obavy vedoucího funkcionáře pozemkového úřadu v nedávném interview pro deník Právo (bude to průšvih, pokud vydáme něco, co církvím nepatří, je uvedeno v titulku) naznačují mnohé. Tím spíš, že tyto vrstvy znevěrohodňování jsou namnoze historického rázu a sama jejich interpretace může být za určitých obtížně rozlousknutelným oříškem.

Vzrušená reakce některých církevních špiček za těchto okolností proto nemůže příliš překvapit. Jedná se opravdu o mnoho. A jimi použitá frazeologie, nikoliv náhodou kořenící v kalných vodách zapomenuté korporativizující (snahy některých ultrakonzervativních kruhů o obnovení předobčanské stavovské společnosti) druhé republiky, je více než výmluvná. Tím spíš, že ani v tomto případě není možné jednostranně paušalizovat.

Ani tady, v církevním prostředí, není totiž nouze o střízlivé věcné hlasy, kterým tane na mysli dobré jméno církví také ve většinové části soudobé české společnosti a skutečné poslání těchto ctihodných občanských sdružení: spoluhájit zdraví občanské společnosti, bdít nad kontinuitou demokracie a mravnosti v naší zemi. Bdít a střežit tímto způsobem všedního dne (všednodennosti) také odkaz někdejšího křesťanského československého exilového londýnského premiéra monsignora Jana Šrámka.